𝐀𝐒𝐓𝐎𝐑𝐈𝐀

Ještě pár dní po návštěvě u Malfoyových na Astoriině tváři přetrvával úsměv. Dokonce ani Castor ji nedokázal rozhodit, o Daphne nemluvě. Ta si na truc přivedla Blaise k nim domů za přítomnosti svých rodičů a oznámila jim, že si takovou nicku, jakou je Draco Malfoy, nikdy v životě nevezme.

Astorii to nepohoršovalo. Bylo jí jedno, že ho Daphne pomlouvá. Nezáleželo jí na tom, co si její pitomá sestra myslí, protože měla svůj naprosto zdravý názor a hodlala dle něj jednat. Nasadila si klapky přes oči a přehlížela, jak se její vlastní domov hroutí pod náporem stoupající agrese a neštěstí jeho členů.

Castorovi nevadilo, že si Daphne přivedla domů Blaise, jemu totiž nikdy nevadilo nic, co provedla jeho sladká dceruška. Vadilo mu, že opět neměl žádnou šanci sebrat Luciusův majetek. Astoria slyšela, jak to říká Marigold, proto na něj ostatně od té chvíle nepromluvila a dělala, že v sídle ani není.

Mezi Astorií a Daphne se propast prohloubila natolik, že už nebylo možné ji přeskočit. Ani jedna z nich nechtěla ustupovat, takže Daphne trávila všechen čas ve společnosti Blaise a rodičů, zatímco Astoria se uzavírala do sebe a po troškách balila do kufrů vše, na čem jí v jejím pokoji záleželo.

„Chystáš se někam?"

Marigold zrovna procházela kolem jejího pokoje. Bylo chladné středeční ráno, na polích kolem pozemků se leskla ranní rosa. Marigold přesto kráčela domem bosá a stále v noční košili. Konečně měla zasloužený týden volna.

„Chystám se udělat za svým dosavadním životem tlustou čáru," odvětila uštěpačně černovláska a postavila se, aby matce koukala do očí. „Stejně jsem pro vás jen přítěž."

„Tori, tohle neříkej," pohlížela na ni zklamaně. „Jsi mé dítě, nikdy nebudeš přítěží."

Astoria o krok ustoupila a zavrtěla hlavou. „Ne, mami. Vidím, jak se na mě otec dívá. Pro něj nikdy nebudu dost dobrá. Radši postavím svůj život na vlastních základech, než abych denně poslouchala to jeho zesměšňování mojí osoby a vyzdvihování Daphne do nebes!"

„Tori..."

„Jen to přiznej," nenechala ji domluvit. „Co jsem pro vás, když mě nemůžete výhodně provdat ani se mnou chlubit? Všichni ví, že jsem černá ovce rodiny!"

„Porodila jsem tě, Astorio!" zvýšila Marigold hlas, ale nebyl tak pevný jako Astoriin, lámal se. „Ať si každý říká, co chce, pro mě jsi stejně důležitá jako Daphne. Nevidím mezi vámi jediný rozdíl."

Astoria se pousmála. „A proto tě budu vždycky milovat stejně, jako ty miluješ mě."

„Zlatíčko," špitla blonďatá žena, než se jí začaly po tvářích koulet první slzy.

Astoria přistoupila až k ní a položila jí dlaně na tváře. „Je mi to líto. Už si nechci šlapat po štěstí."

Marigold sledovala svou usmívající se dceru, jak od ní odešla a mávnutím hůlky sbalila veškeré připravené kufry. Její ložnice působila prázdně, když postrádala Astoriiny věci. Nedalo se ale nic dělat, obě její dcery byly dospělé a ona je nemohla držet pod střechou věčně.

„Řekneš mi alespoň, kam se chystáš?" ptala se, zatímco ronila jednu slzu za druhou. Její dcerka se na ni usmála, sáhla do kapsy pro úhledně nadepsaný pergamen a nechala ho padnout k zemi, zatímco se s hlasitým prásknutím přemístila pryč.

Bylo to, jako by se konečně po tolika letech uvolnila pouta, jež měla obepnutá kolem kotníků. Přemístění se s kufry sice mělo být těžší, ale ona by přísahala, že tentokrát cítila takovou lehkost, až se málem neudržela, když přistála před černou branou.

Narcissa Malfoyová už na ni čekala po boku s Elizabeth, jejich služebnou.

Věděla, že svého rozhodnutí přijmout Narcissinu nabídku nikdy nebude litovat. Konečně mohla začít žít podle svého a být obklopena lidmi, kteří ji vnímali takovou, jaká byla – plná naděje a odhodlání. V panství Malfoyových jí nikdo neříkal, že stojí za starou bačkoru, protože se narodila s rodovou kletbou. Prostě ji přijali a věřili, že i prokletá dokáže být plnohodnotným člověkem.

Brána se otevřela a služebná okamžitě pomocí levitujícího kouzla naváděla Astoriina zavazadla do domu, zatímco Narcissa přistoupila blíž a natáhla k Astorii ruku. Když ji sevřela, cítila mateřské teplo, o kterém by si od své vlastní matky mohla leda tak nechat zdát.

Ano, Marigold byla citlivá a říkala, že ji miluje, avšak nikdy se tak skutečně nechovala. Ani jednou nedokázala svému muži oponovat, když před jejím zrakem shazoval vlastní dceru a znemožňoval jí cokoliv, co si umanula. O takovou matku Astoria nestála, radši by v tomto případě neměla žádnou.

„Draco se dnes vrátí až k večeru, rozhodl se konečně odnést svoje poznatky Křiklanovi, aby posoudil, jestli byla jeho domácí výuka lektvarů dostačující," oznámila jí.

„Věřím, že Křiklan nebude zklamaný."

„To zajisté nebude, Draco se vážně snažil," chlubila se. Astorii to donutilo k úsměvu, ale posléze se na mezi jejím obočím objevila ustaraná vráska. „Děje se něco?"

„Možná je to hloupá otázka, ale nevíš, kde teď žije Pansy Parkinsonová?"

Narcissa se zastavila a se zamračením sledovala pozemky kolem sebe, jako by snad mapovala celou cestu k té ženě. Po chvíli však přikývla.

„Myslím, že žije u své tety Glendy, ale nejsem si tím stoprocentně jistá. Mohla bych Glendě poslat sovu a nenápadně to během několika dní zjistit," navrhla. Astoria nadšeně přikývla. „Proč se vůbec ptáš zrovna na ni?"

„Chtěla bych vědět, jak se jí daří a jak zvládá ty všechny řeči kolem," přiznala bez otálení. Narcissa jen chápavě pokývala hlavou a pokračovala v cestě kupředu.

Jakmile dorazily do prvního patra jejich rozlehlého domu, Narcissa odvedla Astorii dlouhou chodbou kolem Dracovy ložnice až do té, která měla patřit pouze a jen jí.

Když vstoupily dovnitř, černovláska si okamžitě všimla rozdílů mezi tímto a jejím původním domovem. Místnosti u Malfoyů byly totiž mnohem větší a rozlehlejší, avšak působily prázdně.

„Pokud chceš, můžeme ti sem objednat nějaký nový nábytek," poznamenala Narcissa, jako by jí snad četla myšlenky.

Astoria zavrtěla hlavou. „To nebude nutné. Myslím, že si s tím dovedu vyhrát a bude to tu stejně útulné, jako v mém starém pokoji."

„Dobře, drahá," pohladila ji láskyplně po lesklých vlasech. „Kdyby cokoliv, stačí promluvit k obrazu mé tchyně a ona pošle pro Elizabeth nebo zavolá mě. Zatím se tu zabydli."

„Děkuji Narcisso, nevím, jak se ti odvděčím."

Starší čarodějka nechala svou ruku klesnout a dala se na odchod. Než však došla na konec chodby, bylo slyšet, jak polohlasně říká: „Jen ho nenech znovu spadnout do té temnoty."

Astoria ještě chvíli postávala ve dveřích, než vstoupila do velikánské místnosti a zavřela za sebou těžké dveře. Vzduchem byla cítit vůně dřeva, které tu zdobilo nejen podlahy a stěny, ale také z něj byl vyroben stůl, postel s čelem a křesílka u krbu pod obrazem prošedivělé ženy s přísným pohledem. Čalounění na křeslech bylo podobné barvy, jako Astoriiny oči, a závěsy stejně tak. V kombinaci s tmavým dřevem místnost však působila temně, proto Astoria začala přemýšlet, jak místnost prosvětlit, aniž by zasahovala do původního designu.

Trvalo to jen pár minut, než se dala do pohybu. Oči Aurelie Malfoyové kmitaly z místa na místo, jak Astoria pobíhala sem a tam, aby si prohlédla všechny detaily ložnice, než si stoupla doprostřed a začala šlehat kolem sebe jedním kouzlem za druhým.

Kdyby někdo pozoroval panství toho dne zvenčí, mohl by si pomyslet, že Malfoyovi v prvním patře pořádali jakýsi ohňostroj, ale ve skutečnosti jen jedna inspirovaná dívka dodávala své ložnici kouzlo domova.

Přes postel vyčarovala jemně zelenkavé závěsy, které se blyštily pod světlem slunečních paprsků, navíc ladily s čalouněním na lampičkách. Na jednu stranu stolu odložila několik hromádek oblíbených knih, ke kterým se často a ráda vracela, na tu druhou řadu vyskládala sbírku svých pastelově zbarvených brků. U velké skříně, kam se naštěstí vešlo veškeré její oblečení, odstranila pomocí složitějšího kouzla dveře a dodala tak do místnosti další barvy, když nechala postupně levitovat jeden kousek svého ošacení za druhým dovnitř. Poslední na řadu přišlo pár zelenkavých koberců; větší do středu místnosti pod zdobený lustr, menší mezi křesílka a krb. Přes tmavě zelené čalounění položila svou dětskou bílou dečku a na stoleček mezi křesly vyčarovala bílou vázu s liliemi.

Když bylo po všem, opět se postavila ke dveřím a prohlédla si svůj výtvor.

Místnost vypadala, že v ní žije někdo, kdo má duši a ryze lidské vlastnosti. Se znatelným sebe uznáním v obličeji se podívala na ženu v obraze.

„Tak co, povedlo se mi to?" otázala se bývalé matriarchy domu. Ta zběžně přelétla místnost očima, než se podívala zpět na Astorii.

„Vyměň ty závěsy a čalounění na křeslech," poradila jí, Astoria však zakroutila hlavou.

„Nebudu nic předělávat. Jen jsem přidávala," zdůraznila.

Z obrazu se ozvalo odfrknutí. „Tak přidej jiné závěsy a tyhle uber."

Astoria se zamračila. „Co proti nim máte?"

„Vybírala je má tchyně, a dokud žila, nemohla jsem se jich zbavit."

Potlačovala nutkání se zasmát tak usilovně, až to prostě nezvládla. Vydala ze sebe smích, po němž se však přeci jen překonala a několika mávnutími hůlky vyměnila tmavě zelenou barvu za bledou.

Aurelia Malfoyová se spokojeně usmála. „Líbíš se mi."

Mladá dívenka jí věnovala poklonu. „Děkuji vám."

--

𝙣𝙤𝙩𝙚∶

Tuhle kapitolu jsem si vážně užívala. Sice mi chyběl Draco, ale Aurelia mi to vynahradila, miluju totiž ukecaný obrazy! 😂 Krom toho si tu alespoň Astoria mohla upustit uzdu fantazii, akorát si sama nejsem jistá, jak na tohle celé bude reagovat Draco a jak dlouho bude Astoria v tomhle pokoji vůbec spát... 🤭😂 Ale uvidíme, času mají ještě dost. Přeci jen je teprve čeká výroční ples Bitvy o Bradavice a pak dlooouhá cesta životem dál.