𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

Když po obědě Astoria odcházela, měl sto chutí ji zastavit a přemluvit, aby zůstala. Jejich společně strávený čas nic nenarušovalo a připadalo mu, že Astoria a jeho matka si naprosto skvěle rozumí. Zahradami se ozýval její zvonivý smích, když Narcissa vzpomínala na jeho dětství a nic nenaznačovalo tomu, že by se snad dobře nebavila.

Přesto v půl druhé odešla.

Draco od té době seděl na čerstvém vzduchu, kde se po celé odpoledne usmíval k obloze a přemýšlel nad krásou té dívky. Byla zkrátka neskutečná; mladá, ale sečtělá, citlivá, ale rázná, zmijozelská se střípky Mrzimoru.

„Dáte si čaj, pane?"

Hlas jejich služebné ho probral z letargie. Prudce otočil hlavu jejím směrem s otázkou v očích.

„Čaj?"

Zrzavá žena držela v ruce konvici, z níž se ještě kouřilo. Beze slov přikývl a nechal Elizabeth dolít čaj do jeho hrnku s maličkým ouškem.

„Nic mi do toho není, pane, ale...," zaváhala, jestli by měla mluvit, ale když se na ni Draco opět podíval s úsměvem na rtech, jaký u něj za posledních sedm měsíců, co u nich pracovala, neviděla, pokračovala, „to děvče, co tu dnes bylo, z vás nedokázalo spustit oči."

„Myslíš, Elizabeth?"

Nesměle přikývla. „Dala bych ruku do ohně za to, že se jí líbíte. A – teď to neberte jako drzost – pevně věřím, že i ona se líbí vám."

„Upřímně," nadechl se, „opravdu ti do toho nic není a jistě víš, kde máš své místo," spustil, až se Elizabethiným obličejem prohnal strach, „ale děkuji za tuhle informaci. Můžeš jít," ukázal na dveře do domu, kam Elizabeth poslušně také zalezla. Možná mělo zaměstnávání kouzelnic místo skřítků opravdu své výhody, jak tvrdila Grangerová.

Draca úsměv po zbytek dne už neopouštěl, to, co mu řekla, ho dokonale rozveselilo a nemohl se dočkat, až Astorii znovu uvidí. Problém byl však v tom, že nechtěl být nedochvilný a nechtěl ji bombardovat sovami hned ten den. Jenže čekání na soumrak a následné ráno pro něj bylo mučivé a zdlouhavé.

Nakonec se dočkal.

Ranní paprsky ho udeřily do tváře skrze okno v jeho ložnici. Za pozpěvování ptáčků z okolí a dohadování pávů z jejich zahrad vstal a protáhl se.

Když po necelé půl hodině scházel vysprchovaný do přízemí, aby pozdravil Narcissu, zaskočil ho její hlasitý smích.

Svraštil obočí a pospíšil si ke dveřím na verandu, aby zjistil, co jeho matce připadalo tak vtipné. Od začátku války se nesmála často, především ne, pokud trávila čas sama, proto ho zvědavost poháněla kupředu a zastavil se až mezi dveřmi ven.

Zůstal stát jako opařený, když spatřil Astorii, jak naproti jeho matce upíjela horký čaj a sluneční paprsky se odrážely v lesku jejích vlasů.

„Dobré ráno, Draco," usmála se na něj Narcissa, otíraje si slzy od smíchu z koutku oka. „Astoria se mi zrovna smála, že tě vůbec neznám, když tvrdím, že jsi ranní ptáče."

Sice ji vnímal, ale v daný moment se soustředil na to, jak se k němu Astoria otočila čelem a věnovala mu jeden z těch svých oslnivých úsměvů, díky nimž vypadala jako nějaká kouzelná víla. Kdyby měl Amorův šíp podobu, vypadal by jako ona.

„Nemohl jsem usnout," přiznal bez mučení. „Jinak dobré ráno, dámy," pozdravil slušně, a zatímco si sedal vedle Astorie, popadl křehký croissant.

„Dobré ráno," popřála mu Astoria.

Draco rychle ukousl sousto a rozžvýkal ho, zatímco Narcissa hůlkou mávla nad Denním věštcem a začetla se, jako by ji už Astoriina přítomnost nezajímala, když bez tak přišla za Dracem.

„Co ty tady tak časně?"

„Časně?" uchechtla se Narcissa. Ten nezájem jí moc dlouho nevydržel. „Je půl desáté, chlapče."

Draco semkl rty, ale nedokázal se neusmát. „Přesto..."

„Tvá matka mě pozvala. Prý byla řada na ní, aby mi ukázala, že jsem tu vítaná."

Draco by v tu chvíli nejraději vstal z místa, kde seděl, obešel stůl a objal svoji matku tak silně, jak jen dokázal. Nechtěl ale dávat najevo, jak moc mu to zahřálo srdce, proto se na ni jen podíval a usmál se, když na něj spiklenecky mrkla.

Ve stejnou chvíli se u nich objevila služebná a beze slov mu nalila první šálek čaje toho dne. Krátce se na ni podíval a nemohl nezaznamenat, jak se na něj spokojeně usmála. Zřejmě to viděli všichni, že on a Astoria mezi sebou mají nevyslovené city, neboť se nedaly přehlédnout.

„Elizabeth, počkej na mě v chodbě, musím ti něco ukázat," oslovila ji Narcissa náhle. Služebná přikývla a Narcissa se v rychlosti zvedla, aby ji následovala. Ještě stihla přeložit Denního věštce na polovic, než odešla.

„Tvoje mamka je naprosto úžasná ženská," neotálela s komplimenty Astoria. „Když mi na okně přistála sova, myslela jsem si, že mi píšeš ty, ale ona mě naprosto překvapila!"

„Nezaskočilo tě to? Chci říct... Nemyslíš si teď o mně, že jsem ji třeba žádal, aby tě pozvala nebo..."

„To záleží," uculila se. Jarní vánek si začal malebně pohrávat s pramínky jejích vlasů. „Žádal?"

„Popravdě ne," přiznal. „Během včerejšího dne i večera jsem přemýšlel, jak tě sem znovu pozvat tak, abych nepůsobil dotěrně."

„Nemyslela bych si to," informovala ho. „Vlastně se mi tu předevčírem moc líbilo, jen jsem nechtěla dlouho rušit."

„Nesmysl," zarazil její slova. „Pokud jde o mě, máš tu dveře vždy otevřené. A pokud jde o matku, to jsi jistě pochopila sama."

Astoria přikývla. Něco v její tváři vypadalo tajemně. Jako by ona a Narcissa měly tajemství, které mu nehodlaly říct, jako by se na něčem tajně domlouvaly, zatímco on vyspával do dopoledne.

Seděli tam v tichosti a užívali si jarního počasí, které jim do těla dodávalo endorfin. Nemuseli jeden druhému nic říkat, jen spokojeně sledovali jasnou oblohu a vdechovali čerstvý vzduch. Draco věděl, že by měl promluvit první a také věděl, co přesně říct, avšak do toho co bylo mezi Astorií a jeho matkou, do toho mu nic nebylo.

Nakonec však byla ona tou, kdo započal jejich následný rozhovor.

„Jdeš na ten vyroční ples, že ano?" zeptala se horlivě. Skoro ho to zaskočilo, jak na něj tu otázku vybalila.

„Nechtěl jsem," přiznal zprvu, „ale matka se tam hrozně těší a ráda by zase chodila mezi lidi. Souhlasil jsem, že ji tam doprovodím."

„Galantní syn," ušklíbla se hravě. Draco se tím cítil mírně dotčen. Posmívala se mu, že je snad mamánek?

„Vtipné," odvětil kousavě.

„Ale ne," vyhrkla Astoria a položila mu ruku na stehno, „to nemělo být vtipné. Neposmívám se ti, tahle tvoje vlastnost je moc hezká. To, jak máš rád svou matku a jak ses zastal otce, když se do něj ten můj navážel. Tyhle vazby v rodině jsou v dnešní době už pomalu vzácné..."

Po celou dobu sledoval její bledou ruku na svém stehně. Měl pocit, že mu srdce vynechalo pár úderů, když se ho dotkla, ale jakmile dokončila svou myšlenku, uvědomil si, že mluvila o sobě a svých starostech. Konečně s tím začala ona, tentokrát mohl být tou kotvou, kterou Astoria použije v bezedném oceánu beznaděje.

„Narážíš na –"

„Často měníš téma, když tě někdo chválí?" rýpla si. Ruku po té otázce vrátila zpět do svého klína s třela si ledovými prsty o sebe.

„Poslední roky od lidí kolem slýchám všechno, jen ne pochvaly. Je to nezvyk," pokrčil rameny. Mezi jejím obočím se objevila ustaraná vráska.

„Víš, že já si nemyslím, že jsi takový, jak ostatní říkají. Ačkoliv jsi říkal, že ničeho z toho nelituješ – a to já naprosto chápu!" doplnila ještě, aby nezatratila kouzlo toho vzácného okamžiku. Draca to však nechávalo chladným, chtěl slyšet, co si o něm myslí. „Podle mého skromného názoru jsi neudělal nic špatného. Byl jsi vychován po vzoru svého otce a ten jednal dle mého podle svých ideálů a možná také ze strachu," poznamenala váhavě. Jako by čekala, jestli ji Draco přeruší, ale neudělal to. Jen tiše naslouchal a nechával se unášet jejím hlasem.

„On byl smrtijedem, který dělal vše, aby se v očích svého pána blýskl, pochopitelně. A ty, když se dostal poprvé do Azkabanu, jsi pochopil, že musíš zařídit, aby se členové tvé rodiny nestali prvními, jejichž hlavy budou na pomyslné šibenici. Jak říkám, chápu to. Stejně jako jsem chápala, když nás všechny profesorka McGonagallová poslala do sklepení."

„Proč?" zajímal se, když se Astoria na moment odmlčela, aby popadla dech. Vše ze sebe chrlila tak, jako by potřebovala co nejrychleji říct vše, co měla na srdci.

„Spousta z nás měla rodiče na té špatné straně a ona pevně věřila, že ta strana prohraje. Nechtěla, abychom viděli umírat naše blízké – to si myslím já."

„Zajímavá teorie," uznal Draco. Ačkoliv k momentální ředitelce Bradavic měl jisté výhrady, musel uznat, že Astoriina úvaha dávala docela smysl.

„A dokonce neodsuzuju ani Pansy, že chtěla Harryho Pottera vydat," řekla s následným dlouhým výdechem, jako by ji právě tohle tížilo na srdci nejvíc.

Draco povytáhl obočí. Za ty roky, kdy se stranil lidem, slyšel od své matky o desítkách ne-li stovkách článků v Denním věštci, kde o Pansy Parkinsonové psali jako o ubožačce, která chtěla Pottera udat. Sám doposud nepochopil, proč raději nedržela zobák.

„Udělala to ze stejného důvodu, jako tys nechal Voldemorta, aby tě ocejchoval, Draco," odpověděla, aniž by se zeptal nahlas. „Pud sebezáchovy. A když Voldemort řekl, že ostatní nechá žít, že nechce zbytečně prolívat kouzelnickou krev, bylo pro ni zcela logické Pottera vydat."

„Jsi vážně chytrá," uznal. „A trochu naivní a optimistická, ale především chytrá."

„Typický Draco Malfoy," utrousila suše, ale jen to na něj hrála – viděl jí to na očích, „složí kompliment a pak tě shodí nějakou škodolibou hláškou."

„Neměl jsem v plánu tě shazovat. Ten optimismus je docela... jak jen to říct," zkusil se zamyslet.

„Nakažlivý? Už taky vidíš svět růžově?"

Draco se po její otázce rozhlédl kolem a dlouze zkoumal okolí, než nakonec přesunul pohled zpět k jejím očím a zavrtěl hlavou.

„Ani náhodou, je pořád temný a nestojí mi za jediný úsměv." I když to myslel zcela vážně, usmíval se.

Astoria zakroutila očima. „Merline, asi budu z toho tvého pesimismu zvracet," naznačila gestem ruky, že by si k tomu vážně mohla pomoci. „Ale ne," obrátila se zpět k němu a napřímila se, „abych dokončila, co jsem se ti snažila říct... Nesoudím tě. To znamení Zla, které ti prosvítá skrz košili, to není známka tvé ostudy nebo životní prokletí, je to pouhá vzpomínka na časy, kdy jsi tápal v beznaději a snažil ses dosáhnout cíle. Podle mě nejsi o nic menší hrdina než Potter, protože jsi stále tu a nehroutíš se. To je podle mě obdivuhodné!"

Začínal si ten její optimismus a skoro božský nadhled zamilovávat. Nejen, že měla andělskou tvář a ten nejkrásnější úsměv, jaký kdy viděl, ona dokonce mluvila, jako by zažila desítky životů a věděla, co kdy dělat a nedělat.

Přesto na ní viděl, že se sama v sobě ztrácí. Ta krásná dívka dokázala každému rozzářit den už jen svou přítomností, ale nedokázala napravit svůj pošramocený osud a naložit s ním tak, aby něco vyhrála. Nedokázala být hrdinkou vlastního příběhu, avšak ostatním bezoddyšně fandila, jako by jí šlo o život. Vnímal, že i ona potřebovala slova útěchy a pomocnou ruku, která by ji provázela osudovými cestami.

Byl připraven jí tu pomocnou ruku podat.

Teď a navždy chtěl být tím, o koho se bude moci Astoria opřít.

--

𝙣𝙤𝙩𝙚∶

Myšlenku ohledně McGonagallové osobně miluju, ale bez mučení přiznávám, že jsem to kdysi někde četla a naprosto souhlasila, takže MYŠLENKA NENÍ MÁ, ALE JE SKVĚLÁ!

Co se týče shipu #drastoria 💚, tak tu konečně máme trochu delší úsek jejich rozhovorů, první letmé doteky a známky pochopení. Draco pomalu zjišťuje, že k Astorii něco cítí a já bych řekla, že je to právě včas, neboť jsme u sedmé kapitoly a sedmička je prostě šťastné číslo, to mi nikdo nevymluví! 😅 Taky se tu konečně musím přiznat, že po dopsání téhle kapitoly jsem zjistila, že mou verzi Draca pro tento příběh vážně miluju, je to zlaťouš 💚

Co na něj říkáte vy? Nepřijde vám trochu moc OOC?