𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

Bylo to ráno jako každé jiné. Jako obvykle seděl se svou matkou na verandě a za přežvykování croissantu vyhlížel první sluneční paprsky. Začínalo jaro, konečně mohli snídat venku a neplácat svoji magii na bariérové kouzlo, které kolem nich vytvářelo pokojovou teplotu. Cítit na tvářích čerstvý vzduch byl pocit, kterého se Draco nemohl nabažit.

Jeho otec tato rána také miloval, ale toho momentálně po tvářích hladil pouze chlad blížících se mozkomorů.

Nad tou představou se ošil. Cítil, jak se mu nerozžvýkané sousto těžko polklo, a pospíšil si, aby ho zapil pořádným lokem čaje. Ten však nestačil dostatečně vychladnout; Draco jej vyprsknul i s nerozžvýkanými zbytky přímo do výstřihu své matky.

„Šílíš?!" vyštěkla. Zaskočilo ji to. V životě se ale nehodlala omluvit za to, že na něj vykřikla. Bylo to právem. I ji pálilo, když horký čaj přistál na jejím poprsí. Instinktivně sáhla po hůlce a za pomoci pár jednoduchých kouzel se očistila, než se s naprosto nevraživým pohledem zadívala na svého syna. „Můžeš mi to laskavě vysvětlit, Draco?"

Vlídný a starostlivý tón jeho matky byl tatam. Takhle běsnila jen jednou, a to když jí jako malý rozdupal právě vykvetlé narcisky, jelikož si s ním Goyle nechtěl hrát.

„Já – mami – sakra, prom-miň!"

Narcissa Malfoyová byla jedinou osobou, která kdy mohla Draca slyšet koktat. Strach z vlastních matek byl mnohdy srovnatelný se strachem z nejděsivějších černokněžníků všech dob.

„Na co jsi myslel, promerlina?" nechápala Narcissa. Tváře měla načervenalé rozzuřením a pochopení, jaké často skrývala v očích, tentokrát postrádala.

„Zamyslel jsem se a... zaskočilo mi," řekl zcela upřímně. Sám byl touto situací zcela zaskočen.

„A nad čím ses zamyslel?" ptala se klidnějším tónem. Draco už si chtěl oddychnout, že ho tím svým pohledem nakonec nezabije. „Viděla jsem tě mluvit s děvčaty od Castora a Marigold..."

Jakmile zaslechl jména manželů Greengrassových, věděl, že je to všechno špatně. Jak si mohl tak naivně myslet, že by zrovna jeho matce uniklo, že se u madam Malkinové bavil s Daphne a Astorií? Byl takový pitomec.

„– Daphne a ta mladší je..."

„Astoria," dokončil za matku. Další z důvodů, proč byl za pitomce. Chtěla ho nachytat. Moc dobře věděla, jak se sestry Greengrassovy jmenují, kdy se narodily, jaké známky měly při NKÚ, jaké čtou knihy a všechno možné, jelikož ona a jejich matka byly blízké přítelkyně.

„Tak Astoria," spokojeně se usmála. „Hezké děvče, viď?"

„Mhm," zamumlal s plnou pusou. Jakmile zopakovala její jméno, musel tam něco nacpat.

„Taková snacha by se mi líbila," nechala se slyšet. Draco potlačil nutkání se znovu zakuckat, ale tentokrát vyhrál. Vítězný úsměv však na rtech visel pouze Narcisse, která se spokojeně začetla do Denního věštce a beze slov usrkávala čaj.

Draco po snídani raději zmizel do sklepení pod domem, kde trávil čas ve společnosti knih a bublajících kotlíků.

Po válce objevil svou lásku k lektvarům. Jelikož se odmítal vrátit do Bradavic, aby dokončil své vzdělání, začal pozvolna se samostudiem. Vždycky byl jakýmsi typem knihomola, avšak po své osobní srážce s realitou si ke knihám vybudoval jistý typ obsese. Musely být seřazeny podle abecedy a zároveň podle odvětví magie. Knihy s černou magií (všechny dříve patřily Luciusovi) zamkl do truhly, na kterou odkládal veškeré přečtené kousky o dějinách. Ty byly jen všeobecným doplňkem, o který se zajímal pouze v krajní nouzi. Jeho vášní se totiž staly knihy o lektvarech, o jejich přípravách a vychytávkách, o jakých do té doby neměl ani ponětí.

Zrovna pracoval na Tekutém štěstí. Chtěl ho namíchat, aby sám sobě dokázal, že není jen podřadným kouzelníkem. A už mu zbýval sotva týden, aby měl hotovo. Tento dlouhý proces ho učil vytrvalosti a ukazoval, že na dobré věci se zkrátka musí počkat.

Když se tak zamýšlel, možná jej mohl rovnou vyzkoušet v den, kdy se opět vypraví mezi ostatní. Bude potřebovat kapku štěstí, aby přežil ve společnosti všech těch hrdinů a zastánců Harryho Pottera. O to víc se musel snažit, aby lektvar dokončil a kompletně ho nezvoral.

Znamenalo to tedy, že má v plánu tam jít nejen jako doprovod své matky?

A neměl by jít sám, aby to nevypadalo, že nedokáže bez matky udělat pár jednoduchých krůčků?

Jak tak přemýšlel nad svým budoucím konáním, usoudil, že by nejradši nešel. Opravdu nebyl zvědavý na tvář slavného Harryho Pottera. Z titulních stránek Denního věštce – protože on ho od války odmítal číst – věděl, že jeho školní Nemesis ve všech ohledech vyniká. Potter se dostal do bystrozorského výcviku. Potter a všemi opěvovaná Grangerová dosáhli úspěchu při prosazování zákona proti tyranii domácích skřítků – kvůli té mudlovské šmejdce a pitomému Potterovi Draco nemohl mít domácího skřítka! Potterovi zbývá jen necelý rok, aby se stal oficiálně nejslavnějším bystrozorem všech dob. Potter. Potter. Potter.

Nepůjde tam.

Radši zhltne hořečník a bude předstírat smrtelnou nemoc, než aby svou matku doprovodil na tu trapnou akci.

Ale mohl by tam potkat Astorii.

Ne, nikam nepůjde. V tomhle případě by mu ani podpora Felixe nedokázala přinést takovou štěstěnu, aby si večer užil. Hodí se marod, tím si byl jistý.

Aby ho Narcissa neodhalila, rozhodl se, že do poslední chvíle bude předstírat, že se chystá jít. Dokonce si u zrcadla nacvičoval zkroušený výraz, aby věrohodně zalitoval, že ho skolila nemoc. To byl geniální plán, jemuž se chystal věnovat po dobu následujících třinácti dní. Tenhle plán a Felix Felicis. Na ničem jiném mu nezáleželo. Musel zařídit, aby Narcissa odešla na výroční ples sama.

Bylo to od něj zbabělé.

Stejně zbabělé jako většina jeho činů během posledních let Druhé kouzelnické války. Věděl, že jeho povaha není ani trochu heroická, to mu nikdo říkat nemusel. Sám si nebyl vědom jediného činu, kdy se zachoval hrdinsky a měnit to nehodlal. Proč také? Od hrdinství tu byl Potter a jemu podobní. On upřednostňoval bohatství, komfort a studium, o jakém slavný Potter se svým slepičím mozkem mohl leda tak snít.

Naposledy zkontroloval lektvar, který se zatím ani zdaleka nepodobal Tekutému štěstí. Ještě však chyběla poslední přísada, již musel přidat až po půlročním odležení, proto ho to nijak neznepokojovalo; barvu měl správnou k úměře jeho postupu. Následně, už to dělal ze zvyku, poklidil vše na pracovní desce, přerovnal několik použitých knih a odešel k petrolejové lucerně u dveří, aby ji pootočením zhasnul.

Ze sklepení vyšel shrbený, to jak se hrbil nad stolem v posledních hodinách, ale už na schodech a hluboce nadechl a nechal svá záda samovolně křupnout. Pro jistotu, snad aby jeho kostem nechyběl pohyb, ještě zakroutil krkem a tichou chodbu naplnil dalším hlasitým křupnutím.

„Není zdravé trávit v té tmě a chladu tolik hodin," ozval se ženský hlas zpoza rohu, když zavíral dveře nad schodištěm. Překvapeně se otočil jeho směrem a málem spolkl vlastní jazyk, když spatřil osobu, která na něj mluvila.

„Co tu..."

„Klid, poslala mě za tebou Narcissa," odpověděla Astoria. Stála před ním v celé své kráse. Na sobě měla jistě velmi drahý a především slušivý kabátek černé barvy se zlatými knoflíky. I z té vzdálenosti Draco mohl vidět písmeno G na každém z nich. A také viděl dlouhé nohy, jejichž část od kolen nahoru skrývala kostkovaná černo-šedá sukně. „Říkala, že je od tebe neslušné, že jsi zapomněl na návštěvu a oslavu jejích narozenin."

Promerlina, on vážně zapomněl.

Poprvé v životě se stalo, že zapomněl na devatenáctého dubna.

Dracovi div nespadla brada, když mu Astoria tu novinu pověděla. Jestli před tím ve sklepě nacvičoval zoufalý výraz, v tuto chvíli jej dovedl k naprosté dokonalosti. Astorii tím dokonce donutil přiložit si ruku k ústům a tvářit se šokovaně.

„Ty jsi vážně zapomněl?"

„Do háje," zaklel a v duchu panikařil. Ve snaze vymyslet nějaký dárek nejprve sáhl do kapes svých kalhot. Vepředu nic, vzadu hůlka a kapesník.

„Počkej," neztrácela čas a přiskočila k němu s hůlkou v ruce. Přímo před ním se zastavila, lehce ho praštila do ruky, v níž svíral kapesník, a nechala jej spadnout na zem. Draco ji beze slov a s údivem vepsaným v tváři sledoval. Ona se však rozptylovat nenechala, namířila hůlku k zemi a dávala si dostatečně na čas, aby Draca nechávala na pochybách. Pak, naprosto neočekávaně, přesunula pohled zpět k jeho natažené dlani a s tichým zašeptáním formule „Orchideous," nechala do jeho dlaně klesnout kytici bílých orchidejí.

Draco překvapeně zamrkal. Tím kapesníkem ho dokonale zmátla, jak bylo jejím záměrem.

„Tak a teď běž za svou úžasnou mamkou a popřej jí ty nejlepší sedmačtyřicáté narozeniny," pobídla ho s úsměvem. Draco, stále rozhozen tím, co právě Astoria udělala, ji raději poslechl a vyšel jako první směrem k salonku, kde Narcissa pořádala podobné sešlosti.

---

𝙣𝙤𝙩𝙚∶

Není čas ztrácet čas. Ani já, ani Draco a dokonce ani Astoria by bychom nedokázali čekat do výročního plesu, proto se ti dva setkávají už teď a dokonce v Dracově teritoriu, aby se cítil více bezpečně. Ještě, že se ta úžasná holka objevila, protože jinak by Dráček zklamal ženu, na které mu záleží úplně nejvíc, a to by nešlo. Ale aspoň mu Astoria domluví a třeba ho dokonce překecá, aby na ples dokonce šel! Nebo se to celé zvrtne a dopadne to jinak, ale to se dozvíte v další kapitole.