𝐀𝐒𝐓𝐎𝐑𝐈𝐀

Probrala se až před obědem za doprovodu silné bolesti hlavy. Draco vedle ní neležel, ale moc dobře si pamatovala, že usínala na jeho hrudi. Také si naprosto jasně vybavovala svůj pád z brány i moment, kdy Dracovi řekla, že to ona je láskou jeho života. Nestyděla se, ale bylo jí tak špatně, že se raději zachumlala zpátky do peřin a tiše naříkala.

„Zabiju Weasleyovou," šeptala pod dekou. „Merline, mně je zle."

„Ach, ta rána opilcova," ozval se posměšný tón Aurelie Malfoyové z obrazu na konci místnosti. Astoria odhrnula deku a vystrčila hlavu, aby mohla vidět pobavený výraz bývalé matriarchy rodu. Ta, aniž by černovláska dokázala pochopit jak, pomocí kouzla otevřela všechna tři okna v místnosti. „Ještě mi za to poděkuješ," poznamenala, když si ji Astoria zamračeně prohlížela.

„Kolik je hodin?" zajímalo ji, když místo očekávané zimy pocítila jarní vánek s příjemnou teplotou.

„Tři čtvrtě na dvanáct."

„Co?" vychrlila. Ačkoliv se jí hlava motala jako blázen, vyskočila z postele. Na podlaze spatřila své svršky, proto je mávnutím hůlky schovala a pro jistotu se chytila za prsa v podprsence, aby Aurelii nepohoršila. Ta se však jen potutelně usmívala, zatímco sledovala černovlásku, jak utíká do koupelny.

Ledová sprcha pomohla mnohem víc, než otevření oken. Hlava ji sice nepřestávala bolet, ale smyla z kůže všechen ten vypařující se alkohol. To muselo prozatím stačit.

Zatímco si pomocí kouzla sušila vlasy, zacítila vůni vařené zeleniny a masa. Její zdevastovaný žaludek toužebně zakňoural, a tak všeho nechala, oblékla se do obyčejné haleny a kalhot, a pospíšila si za tou dokonalou vůní do jídelny.

Schody raději scházela pomalu – přeci jen ještě nebyla tak docela střízlivá –, ale v chodbě už zase zrychlila, aby co nejrychleji vběhla do jídelny a setkala se s vševědoucím pohledem Narcissy Malfoyové.

„Dobré ráno," pozdravila zahanbeně. Narcissa jistě věděla všechno.

„Dobré poledne, drahá," usmála se blondýnka. Astoria si uvědomila, že vlastně není ráno, a tak raději bez dalších slov zasedla ke stolu, kde na ni čekal zatím jen prázdný talíř. Krom jídla neviděla ale ani Draca. „Je ve skepení, hned přijde," uvědomila ji, jako by jí četla myšlenky. Astoria se toho pocitu zkrátka nemohla zbavit.

„Smím se na něco zeptat?" oslovila ji. Narcissa přikývla, na rtech jí stále pohrával úsměv. „Používáš na mě Nitrozpyt?"

Její úsměv se rozšířil. „Měla bych?"

Když si Astoria představila, co předešlý večer v opilosti říkala Dracovi, raději zavrtěla hlavou.

„Nepoužívám, jen odhaduji, že ho hledáš," přiznala pravdu. „Přeci jen ráno vycházel z tvé ložnice."

„Nic nebylo!" vychrlila Astoria. Narcissa se rozesmála. Hlasitě a úderně.

„I kdyby, je to čistě vaše věc," pokrčila rameny. Nejspíš chtěla ještě něco podotknout, ale to už její pozornost upoutala právě přicházející Elizabeth se třemi talíři.

Astoria zbožně shlédla na lahodně vypadající vepřové maso, k němuž měla na výběr jak brambory, tak i osmažené fazolky. S chutí se pustila právě do nich, třebaže měla počkat na Draca, aby jedli společně. Hlad byl ale bestie, nemohla čekat.

Už si vychutnávala několikáté sousto, když se za ní ozvaly kroky. Samou zvědavostí se otočila, aby spatřila Draca v celé své kráse, jak kráčí přímo k ní s lahvičkou naplněnou tmavě modrým lektvarem. Prvně ji políbil láskyplně na čelo, až se jí rozbušilo srdce, než před ni postavil flakonek.

„Pro případ nouze," vysvětlil, když tázavě povytáhla obočí. „Lektvar na bolest hlavy."

„Ach, jasně," usmála se, „ten se mi bude jistě hodit."

Na lektvar však ani nepomyslela. Od té doby, co ji políbil na čelo, jejím tělem proplouvalo stejně hřejivé štěstí, jako předešlý večer, kdy se poprvé políbili. Cítila na zátylku to příjemné šimrání a to ji políbil jen na čelo. Nic víc.

Příjemné pocity ji neopouštěly ani během následujících dní, kdykoliv se jí byť jen dotkl. Trávili spolu slunečné rána na verandě, kde pod stolem čas od času propletli své prsty, zatímco Narcissa četla Denního věštce, večeřeli se zamilovanými pohledy a noci trávili po svém boku v Dracově ložnici. Do té své Astoria nezavítala už čtvrtou noc, jen se tam každé ráno chodila převlékat a sprchovat.

Pátý den se Draco neustále nervózně díval na hodiny v obývacím pokoji. Bylo půl páté a oni měli kolem sedmé hodiny vyrazit na výroční ples Bitvy o Bradavice. Astoria se ještě ani neodešla připravit, neboť se bála Draca nechat bez dozoru. Jediný, kdo už byl skoro u konce s přípravami, byla Narcissa.

„Jestli kvůli vám přijdeme pozdě a všichni na nás budou koukat, jako bychom si chtěli ukrást všechnu pozornost pro sebe, nepřejte si mě," pohrozila jim s hůlkou v ruce, kterou však nakonec použila k zapletení svých vlasů do složitého účesu.

Draco i Astoria jednotně přikývli.

„Tak já se jdu obléct," souhlasil vzorně a následován svou milou odešel do vyššího patra. Tam se zastavil přede dveřmi své ložnice, přičemž sledoval drobnou černovlásku. „Astorio," oslovil ji.

„Ano?" otočila se k němu.

„Nechceš si nastěhovat věci sem?" ukázal palcem na dveře za sebou. Astoria mu věnovala úsměv.

„Až po svatbě," ušklíbla se, ale nakonec přikývla. „O víkendu to spíchneme," mrkla na něj, než se otočila na patě a pokračovala do své ložnice, aby se mohla připravit.

Počínala si nervózně, když vytahovala ze skříně šaty pro tuto příležitost. Stále si jimi nebyla jistá, jelikož nebyly přesně takové, jaké si vysnila, ale alespoň nebyly černé jako ty Narcissiny. Nechtěla mít tak temnou barvu na svém těle v den, kdy se slavilo vítězství dobra nad zlem.

Její šaty se podobaly noční obloze. Námořnická modrá barva, protkaná stříbrnou nití, působila opravdu vhodně vzhledem k tématu události. Také si byla jistá, že výstřih nepůsobil tak vyzývavě a sukně nebyla příliš široká, spíš padala od jejích boků rovnoměrně k zemi. Ramínka spadala k jejím ramenům, které měla odhalené, ale rukávy sahaly až po lokty, aby zakryla své mudlovské tetování. Hvězdička by se sice hodila pro ten večer, ale ne pro její postavení. Chtěla podpořit Dracův návrat do společnosti, ne na sebe upoutávat pozornost.

Jediné, co se k jejímu celkovému vzhledu nehodilo, byly její oči. Kdyby tak zdědila ty otcovy tmavě modré. Jakmile na to však pomyslela, chtěla si jednu vrazit za to, že se otci vůbec toužila podobat. Pěkně hloupý nápad; čím odlišnější od něj byla, tím lépe pro ni. Od podobnosti tu měl přeci Daphne.

Po necelé hodině, kdy bojovala se zapínáním, výběrem střevíčků, s neposednými vlasy a líčením, konečně opustila ložnici. Nenapadlo ji, že Draco bude trpělivě vyčkávat na chodbě, proto když ho spatřila, znejistěla.

Dracovi spadla brada minimálně o dva palce, když se na ni podíval. Lichotilo jí to, ale čím déle se díval později i se zavřenou pusou, tím více ji to znepokojovalo.

„Mám se převléknout?" váhala. Draco k ní přistoupil.

„V žádném případě. Jsi dokonalá, Astorio," zašeptal a opatrně ji políbil do vlasů, aby nenarušil lokny, které si na nich vytvořila.

Měla radost, že se mu líbí. A když ta slova o pár minut zopakovala i Narcissa, připadala si neporazitelná. Nemohla se dočkat, až potká svou rodinu, a vytře jim zrak. Netrpělivě vyčkávala na čas, kdy jim obyčejná sova pálená přinesla mince, které je měly přemístit do Bradavic. Stále tam totiž platila ochranná kouzla, kvůli kterým přemístění nebylo možné, ale pro ten den a za pomoci začarovaných mincí, kdy každý z nich dostal jednu, se to umožnilo.

Trojice dopadla na nohy v chodbě před Velkou síní, kam se hrnuly davy lidí. Bylo jich tam tolika, že si rodiny Malfoyových a Astorie sotva mohli všimnout.

Černovláska ucítila, jak Draco stiskl její ruku mnohem pevněji, když se přemístili. Nepustil ji, naopak se držel tak pevně, jako by se mu snad mohla ztratit, kdyby jen trochu povolil. Astorii to bolelo.

„Draco, klid," promluvila k němu hlasitě. Přes šramot a hlasy ostatních by ji jinak neslyšel.

Nereagoval. Jeho stisk sice povolil, ale když do něj omylem strčila skupinka kouzelníků procházejících kolem, opět se napnul.

Narcissa ty dva opustila v momentě jejich nevědomosti. Někam se ztratila, ale Astorii to bylo celkem ukradené, musela se totiž soustředit na Draca a jeho stoupající nervozitu. Netušila, že to bude tak zlé, shledat se s ostatními. Kdyby věděla, že se začne hroutit, zrušila by celý svůj plán se na akci ukazovat.

Jako živoucí zázrak se před nimi však objevila rozveselená zrzka v tmavě zelených šatech. Kdyby Astoria nevěděla, že Ginny hrála už druhým rokem za Hollyheadské harpyje, pomyslela by si, že snad přišla zastávat zmijozelskou kolej.

„Jsi tady, Greengrassko!" zaradovala se Nebelvírka. Astoria ucítila, jak Dracův stisk ještě více zesílil, když koukal Ginny přes rameno na blížícího se Pottera.

„To je jasné, už bylo načase," uznala Astoria, než se s Ginny přivítaly dvěma polibky na tváře. Draca to zaskočilo, že byly tak kamarádské. Když ale viděl, jak k němu Potter napínal svoji šlachovitou ruku, víc zaskočený už být nemohl.

„Přijímám tvoji omluvu, Malfoyi."

Draco si odkašlal. Volnou ruku Harrymu váhavě podal. „Pottere."

Zrzka se zachechtala a po vzoru mužů po svém boku natáhla k Astorii ruku. „Greengrassová!"

Astoria si nemohla pomoci, sama ji napodobila a se smíchem zvolala: „Weasleyová!"

Oba kdysi rivalové na sebe pohlédli, jako by se jejich doprovody právě pomátly. Pak se ale Ginny přestala chichotat, Astoriinu ruku pustila a podívala se na Draca.

„Zeptám se tebe, protože to závisí hlavně na tobě, ale... přidáš se k nám?"

V ten moment Astoria pochopila, proč Moudrý klobouk zařadil Ginny Weasleyovou právě do Nebelvíru. Byla vážně odvážná, že chtěla bývalého smrtijeda tahat mezi své nebelvírské kamarády. V duchu se ale modlila, aby souhlasil.

Když po chvíli mlčení – během které se mimochodem podíval na Harryho, jako by čekal i na jeho žádost – souhlasil, Astoria nemohla uvěřit svým uším ani očím.

A nevěřila tomu ani do chvíle, kdy po krátkém následování nejslavnějšího páru té doby, zastavili u kulatého stolu, kde po dvojicích seděla skupinka jejich bývalých spolužáků. Ron Weasley se dohadoval o nějaké historické události s Hermionou, takže si jich nejprve nevšimli. Neville s Hannah na Astorii zamávali spojenýma rukama, jako by se jeden od druhého nechtěli odloučit. Susan Bonesová červenala až za ušima, zatímco jí Theodore Nott něco šeptal a Lenka Láskorádová vesele pokyvovala hlavou do rytmu hudby, až tím všechny oslňovala. Na temeni hlavy totiž měla obrovskou stříbrnou hvězdu, z níž spadal k zemi dlouhý závoj, takže zezadu vypadala jako letící kometa.

„Tý jo, to je hvězdná sestava," nechal se slyšet právě přicházející Seamus Finnigan. On sám byl bez doprovodu, ale očividně ho to netrápilo. „Nazdar, Malfoyi."

„Seamusi," oslovil ho křestním jménem, čímž některé zaskočil. Zejména Rona, který si konečně všiml jeho přítomnosti.

„Co ten tady dělá? Čau, Astorio," houkl ještě na černovlásku. Ta mu nesměle mávla na pozdrav.

„Slaví," ucedila popuzeně Hermiona, jako by nemohla rozdýchat téma, které doposud s Ronem probírala.

„To vidím, ale co dělá tady?" nechápal. Na to mu už ale odpovídal Harry.

„Pozvali jsme ho k nám, tak se posuňte."

Harrymu na to Ron nic neřekl, jen si přisedl blíž k Nevillovi a Hannah a udělal tam mezi ním a Hermionou místo. Ta na něj nevěřícně hleděla a raději si odsedla ještě dál, takže mezi ní a Ronem teď byla tři volná místa.

Astoria se posadila vedle Rona a Draco k překvapení všech zabral židli mezi ní a Hermiony volným místem. Přesto to byla menší vzdálenost, než by kdy snesl.

Jak plynul čas a ředitelka McGonagallová přivítala všechny hosty u příležitosti oslavit páté výročí Bitvy o Bradavice, skupinka působila uvolněněji. Astoria si střídavě podívala s Dracem a Ronem, než se přesunula trochu blíž k Ginny a Harrymu.

„Kdybys mu neřekl, že jeho omluvu přijímáš," začala mluvit na Harryho, „nejspíš bych nemohla uvěřit tomu, že se omluvil."

„Taky jsem nejdřív myslela, že si ze mě dělá srandu, když mi to řekl," nechala se slyšet Ginny. „A on si doteď myslí, že si dělám srandu, když mu říkám, aby se omluvil i on Dracovi."

Harry se tvářil, jako by slova své milované nechtěl slyšet. Sledoval cosi nad hlavou, jako by se mu tam snad objevily škrkny, a vůbec ty dvě nevnímal.

„Za co?" nechápala Astoria. Většinou slýchávala, že to Draco byl ten zlý v jejich šarvátkách.

Ginny svraštila obočí. „Třeba za to, že ho málem zabil, když na něj použil naprosto neznámou kletbu."

„Ginny!" okřikl ji. Astoria vykulila očka. „Nevěděl jsem, co to je za kletbu."

„Přesně proto jsi ji neměl používat," oznamovala mu, jako by to měla předem naučené od Hermiony Grangerové. Ta pro změnu začínala jistě velmi zajímavou konverzaci právě s Dracem Malfoyem. K Astoriině smůle však seděli příliš daleko, aby je slyšela.

V duchu se modlila, aby ji nenazýval mudlovskou šmejdkou, ale když se po několika minutách jeho rty zvlnily do sebejistého úsměvu, trochu ji to uklidnilo.

„Ale on proklel Katie a málem zabil Rona tou medovinou!"

„Ne," ozval se k jejich překvapení právě ten, o němž mluvili, „to Rosmerta."

Astoria, Ginny, Hermiona i ostatní zbystřeli.

„Ano, přiznávám, Rosmerta byla pod mou vlastní kletbou Imperius, ale Katie Bellové ani Weasleymu jsem ublížit nechtěl. Můj úkol byl docela jiný," pověděl jim. Všichni se tvářili, jako by na to přiznání dlouhá léta čekali, jen Theodore Nott si ho prohlížel s jakýmsi zadumaným výrazem. „Pokud vím, tak ty jsi nás celou tu dobu poslouchal, nemýlím se? Víš tedy, co mi Brumbál toho večera řekl."

Harry neznatelně přikývl. Na ten argument nemohl nic říct, jak se Astoria domnívala. Připomínalo jí to večer u letního kina, kdy se všichni tak dohadovali ohledně Snapea a Draca. A jestli Harry věděl něco, co ona ne, nemohl ho přeci soudit.

„Co ti řekl?" zeptala se přidrzle. Netušila, že tu samou otázku mu chtěla položit i Ginny po jejím boku.

Draco se na ni krátce zadíval. „Že nejsem vrah, že to prostě nedokážu."

Bylo na něm vidět, že se styděl za svou zbabělost. Astoria to však chápala jako skryté hrdinství, neboť pro ni bylo neskutečně statečné, avšak pošetilé, nesplnit úkol, který mu zadal jeho tehdejší pán. Bylo to mnohem statečnější, než její zbabělý útěk z domova.

„To není pravda," získala si jejich pozornost Lenka. „Člověk dokáže nemožné, musí jenom chtít. Pak je tedy jasné, že to Draco udělat nechtěl, proto profesor Brumbál věděl, že to nemůže dokázat."

Skupinka na ni hleděla jako obvykle, když kulila ta svá modrá očka a plácala z cesty. Astoria však musela uznat, že na jejích slovech bylo více pravdy než na všech domněnkách, jaké se k ní za ta léta donesly.

--

𝙣𝙤𝙩𝙚∶

Na tancování mě moc neužije, radši si povídám, takže ti chudáci museli taky, ale aspoň to přežili ve zdraví a mohli se posunout dál 😅 Do konce příběhu toho příběhu totiž zbývá už jediný podstatný moment, který je významný především pro Astorii 💚 Tipnete si, o co půjde?

Jinak - všimněte si, že u stolu seděly postavy z každé koleje! To je skoro nějaký splněný sen Moudrého klobouku! 😂