𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

Už několik minut seděl v Křiklanově kabinetu a tiše vyčkával. Nedával na sobě znát rozhořčení, jež v něm při předchozím setkání profesor lektvarů vyvolal, jen si s nepřítomným výrazem prohlížel poškrábanou desku stolu a netrpělivě poklepával bříšky prstů o svá kolena.

„Hmm," protahoval Křiklan už nejmíň podesáté, zatímco četl Dracovy poznámky ohledně přípravy Tekutého štěstí. Ještě se ani nepodíval na kvalitu lektvaru, který mu přinesl ukázat. Jako by musel v první řadě zkoumat podrobný návod.

Dracovi došlo, že Horácio Křiklan možná sám nikdy Felixe namíchat nedokázal. Ano, byl sice schopný lektvarista, ale lektvary jako Tekuté štěstí nebyly součástí obyčejné výuky. Nebo si možná nemohl dovolit vzácné ingredience, za něž Draco utratil stovky galeonů. Drahý lektvar, ale užitečný.

Sledoval jeho mohutný knír, přičemž si pohrával s vlastními myšlenkami. Kdyby byl zvěromágem, byla by jeho podoba mrož, nebo se ta proměna nevztahuje ke vzhledu jedince? Křiklan mu totiž mrože připomínal, jen neměl dlouhé kly.

Po nekonečných deseti minutách, kdy dočetl Dracovo pojednání o Tekutém štěstí, jej odložil na okraj stolu a přes něj položil učebnici lektvarů.

Chtěl si to nechat? Draco si ho nedůvěřivě prohlížel.

Horácio Křiklan pro jistotu položil ještě štos pergamenů na hromádku po své pravici, než upřel pohled ke třem lahvičkám se zlatavě zbarveným lektvarem. Jeho kulaté oči se nepatrně rozšířily, když jednu z nich vzal do svých tlustých prstů.

„Tak?" promluvil Draco netrpělivě. Už tam byl téměř půl hodiny, nepotřeboval nadále ztrácet čas s tím plešatým lektvaristou. Jedno. Blbé. Razítko.

„Trpělivost, chlapče. Trpělivost růže přináší," odbyl ho profesor lektvarů. Draco v duchu zabědoval, že byl přeci trpělivý celého půlroku, kdy na lektvaru pracoval, ale to jistě musel Křiklan vědět, proto mlčel a čekal.

Profesor lahvičku otevřel a přičichl si. Jen tak nevýznamně kývl hlavou, než malíčkem zkusil vklouznout dovnitř. Nešlo mu to, i tak malý prst měl tlustý, proto beze studu flakonek naklonil a decentně si z něj přihnul.

Draco se v duchu ušklíbal. Ten starý idiot, pomyslel si, kdybych mu tam nalil nějaký jed, už by bylo po něm.

Naštěstí pro oba nikoho nezabil. Křiklan lahvičku zavřel, hluboce se nadechl, až se jeho kaštanově hnědé sako napnulo.

„Tak tedy, pane Malfoyi, myslím, že tentokrát si potvrzení o složení lektvaristických zkoušek zasloužíte," usuzoval, přičemž sahal do šuplíku. Draco si nemohl nevšimnout, jak při tom pohybu opatrně strčil jednu ze tří lahviček do rukávu. „Jen najdu formulář."

„Nemusíte," zastavil ho rázně a sáhl do vnitřní kapsy svého saka. „Už ho mám vyplněný."

Křiklan se zdál být překvapen, ale nedával to na sobě znát příliš okatě. Místo toho pro formulář natáhl ruku, připravil si brk a podepsal se. Jako důkaz odborné práce ještě napsal krátký závěr, než vše zakončil obtisknutím razítka s emblémem Bradavic.

„Je to vaše," podával mu formulář zpět. Draco s odkašláním vstal.

„A ta lahvička, kterou jste si schoval, je zase vaše," prohlížel si ho prozíravě. Křiklan celý zčervenal, když Dracovi předával formulář, ale nic mu na to neřekl. Jen vykuleně sledoval, jak si blonďák sebral zbytek lektvarů a opustil jeho kabinet.

Draco si hned na chodbě oddychl. Ještě dalších dvacet minut s tím starým páprdou a šel by skočit z Astronomické věže. Tím si byl jistý. Svým odchodem z Bradavic si však už tak jistý nebyl; jakmile pomyslel na Astronomickou věž, ucítil v krku hořkost a na hrudi podivný tlak. Že by právě zalitoval svých činů? Ať už to bylo jakkoliv, jeho kroky mířily právě tam – na věž, kde naposledy viděl Albuse Brumbála.

Věděl, že nikdy nezapomene na jedinou vteřinu z toho dne.

Když se mu konečně povedlo dostat do Bradavic svou tetu a ostatní smrtijedy, jako by si teprve v ten daný moment uvědomil, že ohrozil všechny studenty. Nebyl to jen plán, jak se zbavit Brumbála; poprvé v životě udělal něco, čím se skutečně provinil a ubližoval jiným. Kdyby šlo jen o znamení Zla na jeho levé ruce, neupadl by v zatracení pro všechny, kterých se Druhá kouzelnická válka týkala. Jistě, řekli by si o něm, že je pitomec, ale nikdo by ho neobviňoval ze smrti Brumbála.

Neudělal to. Přestože té noci zprvu stáli na Astronomické věži jen oni dva, Draco by bez pomoci smrtijedů zklamal. Když stál naproti Brumbálovi a viděl, jak zuboženě působil, nedokázal to. Ale ten starý blázen se na něj usmíval, jako by ho provokoval, když mu říkal, že přeci není vrah. Mátlo ho to! A nakonec s ním mluvil tak dlouho, dokud se na věži neobjevili ostatní smrtijedi. V ten večer si nebyl jistý sám sebou, popravdě po jejich příchodu ani nevnímal podstatu svého úkolu. Možná to měl udělat, říkal si dlouhé měsíce po té noci, avšak nakonec to byl Severus Snape, kdo vyřkl verdikt nad Brumbálovým životem.

Dobelhal se na Astronomickou věž, kde málem vyplivl vlastní plíce. Podepisovala se na něm absence famfrpálu, protože nikdy dřív by se tolik nezadýchal. V duchu si slíbil, že alespoň jednou měsíčně bude muset nasednout na koště a nechat se unášet větrem. V tuto chvíli, když zahlédl cimbuří, přes něž Brumbál před šesti lety přepadl, už se ani nadechnout nedokázal. Přestože stál na čerstvém vzduchu, jako by v nějaké bublině kolem něj vůbec neexistoval.

„Je to jen věž," ujišťoval se a pomalým krokem mířil k jejímu okraji s třesoucí se rukou nataženou před sebe.

Jakmile se přibližoval, před očima se mu objevovala Brumbálova tvář. Nedokázal to. Křečovitě sevřel víčka.

„Neudělal jsem to!" sykl do prázdna, oči stále zavřené. „Neudělal!"

Jako by mu někdo tam nahoře chtěl dát znamení, se zpoza jedné z okolních věží objevily sluneční paprsky. Do té doby stál ve stínu, ale jakmile to dořekl, slunce mu věnovalo pohlazení. Když ucítil teplo na tváři, opatrně otevřel oči. Brumbál tam nebyl, jak by také mohl.

Draco přesto nechtěl nadále postávat tam, kde se ukázal jako zbabělec. Zatřásl hlavou a raději se vydal po točitém schodišti dolů, aby co nejrychleji zmizel.

Když hrad po necelých desíti minutách opouštěl, jako by mu spadl kámen ze srdce. Měl uznanou zkoušku z lektvarů, vykřičel na celé pozemky, že se necítí vinen a měl se co nevidět vrátit domů, kde na něj čekala Astoria. Oproti minulým dnům se tenhle zdál skoro bezvadný, a to ani nemusel vypít Tekuté štěstí.

S potutelným úsměvem na rtech došel do Prasinek, kde krátce pohlédl na Tři košťata. Přemýšlel, že by se tam mohl na chvíli zastavit, ale nakonec uznal, že tentokrát skleničku nepotřebuje. Místo toho tedy prošel branou a vytáhl hůlku, aby se mohl přemístit.

Dopadl na nohy ve své ložnici. Nejprve si svlékl sako, uklidil ho do vysoké skříně a schoval dvě lahvičky Tekutého štěstí do uzamykatelného šuplíku ve svém nočním stolku. Chtěl je mít jen pro zvláštní příležitost a mimo dosah očí, aby se náhodou nedostal do pokušení.

Po několika minutách se vydal najít Astorii, ale jako během předešlého večera, ji nikde nemohl najít. Nebyla u sebe v ložnici, nebyla v knihovně, nebyla s Narcissou v obývacím pokoje. Ta mu však potvrdila, že když se vrátila z nákupů, nikde ji nezahlédla.

Draco tušil, kam asi šla, proto bez váhání popadl svou hůlku a opět se přemístil.

Když byl v Godrikově dole naposledy – asi před čtrnácti lety – sálala na něj z každého rohu temnota. Po zavraždění Potterových chtěl ve vesnici zůstávat jen málokdo. Avšak teď, po dlouhých letech, se ukazovalo, že i zapomenutá vesnička jako byl Godrikův důl, vítala radost. Byl si tedy stoprocentně jistý, že se na tom zvelebování podílel hlavně fakt, že se tam Potter rozhodl po válce přestěhovat, ale nebyl jediný.

Co tak věděl, bydleli tam i Longbottom se svojí přítelkyní, Finniganovi a Creeveyovi.

Draco mířil rovnou k domu slavného Harryho Pottera. Ten idiotský hrdina si nechal udělat i ukazatel.

Už ho nenapadlo, že to mohl udělat někdo jiný, na to byl moc zabraný do nenávisti vůči Potterovi. I tu však hodlal v tento výjimečný den zahodit a vydal se po směru ukazatele kupředu, aby co nejrychleji našel, co hledal.

Netrvalo to; Godrikův důl nebyl žádné velkoměsto, takže Potterův dům nakonec hledal pouhých několik minut. A když ho našel, rozhodně neviděl, co myslel, že najde. Očekával totiž neskromnou vilu s nějakými nebelvírskými ozdobami a jinými blbostmi, které by vystihovaly Potterovo hrdinství. Nemohl být však dál od pravdy. Potter sice nechal celý dům zrekonstruovat, ale také se nejspíš držel původního plánu dvoupatrového domku se střechou pokrytou pálenými střešními taškami v cihlové barvě. Na každém okně seděl květináč s maceškami, na dveřích stále visel velikonoční věnec a předzahrádka hrála všemi barvami.

Draco chvíli překvapeně zíral na ten obyčejný domek, o který se někdo s láskou staral, než se odhodlal otevřít malou branku mezi nízkým živým plotem.

Několikrát si odkašlal, jako by se mu něco zaseklo v krku a nechtělo to zmizet, než se vůbec odvážil zaklepat na dveře.

Vyčkával tiše a trpělivě. Po chvíli zaslechl zavrzání schodů a šoupání bačkor, než se dveře před ním pohnuly. Muž, který se v nich objevil, mu věnoval dokonale zmatený pohled, zatímco si prstem postrčil brýle po nose výš, aby snad na svou návštěvu lépe vidět.

Harry Potter byl ještě v pyžamu; nejspíš měl noční službu. Jeho vlasy tedy vypadaly vždy tak, jako by neznal hřeben, ale tentokrát je měl na jedné straně uleželé, tak si Draco domyslel, že ho určitě probudil. Také mu došlo, že do Godrikova dolu vážil cestu úplně zbytečně.

„Malfoyi?" nechápal Harry jeho přítomnost. Draco si všiml, jak nejistě sáhl do kapsy županu, jako by hledal hůlku.

„Špatné dveře," chtěl se vykroutit a začal couvat. Neotočil by se k němu zády, takovou radost by mu neudělal.

„To si zkoušej na někoho jiného, mám jméno na brance," upozornil ho Harry se zamračením. „Co tu chceš?"

Tohle byla Dracova šance uznat svoje chyby, avšak když viděl Harryho výraz, očekával od něj jen výsměch a nadřazenost. A to by mu musel pak už zarazit ty jeho směšné brýle hluboko do hlavy, kdyby se mu posmíval. Sice otevřel ústa, aby promluvil, ale nakonec nic neřekl.

„Stejdóó!" ozvalo se z domu dětským hlasem. Draca to zaskočilo a Harry se najednou přestal mračit, naopak se usmál a natočil hlavu dovnitř.

„Copak se děje? Hned přijdu."

„S kým si povídáš?" ptalo se dítko. Harry se otočil zpět čelem k Dracovi. Nejspíš přemýšlel, jak ho nazvat, aby malého chlapečka nepohoršil. Ten se ale prohnal kolem něj a zastavil před Dracem.

Zmijozel sklopil pohled k zemi, kde u jeho nohou postával malý chlapeček s modrými vlasy. Prohlížel si ho se zájmem a v podstatě docela fascinovaně.

„Ahoj," pozdravil ho dokonce. Draco zaskočen tou situací pookřál a mírně se usmál.

„Ahoj, prcku."

Po jeho slovech se modrovlásek zamračil. „Už jsem velkej! Takhle," natáhl jednu ruku vzhůru. Draco pokýval na souhlas a zvedl pohled k Potterovi, na rtech mu stále visel úsměv.

„Kdo to je?"

„Teddy. Syn Remuse a Tonksové," odpověděl mu stroze. Dracovy šedivé oči se rozšířily.

Svůj rodokmen znal nazpaměť, proto okamžitě věděl, že ten chlapec je jeho synovcem. Nymphadora Tonksová byla totiž dcerou sestry jeho matky, a přestože Andromedu Tonksovou vypálila Walburga Blacková se svolením své švagrové – Dracovy babičky – z rodinné tapiserie Blacků, z vyprávění své matky ji znal.

A teď se díval na chlapečka, který měl po všech těch následcích blíž k Potterovi než ke své pratetě. Život nebyl fér.

Draco si podřepl a podal maličkému Teddymu ruku.

„Jsem Draco Malfoy," představil se. Teddy se ušklíbl a zvedl pohled k Harrymu.

„Ten kšivák?" otázal se nevinně. Harry Potter rázem v obličeji zbělal, jako by na něj sáhla smrt. Draco se napnul a vzhlédl k Nebelvírovi, který se semknutými rty kulil oči.

„Křivák, Pottere? Vážně?"

„Teddy, běž si ještě na chvilku prohlížet Bajky, ano? Za minutku jsem u tebe," přikázal chlapci a jemně ho poplácal po zádech, aby si pospíšil. Teddy se ještě ohlédl přes rameno.

„Ahoj, kšiváku Draco!" mávl na něj vesele.

Draco vstal a napřímil se, aby byl opět stejně vysoký jako Harry. Ten vypadal v obličeji už klidněji, přesto se na něm podepisovala jistá zaskočenost z celé té situace. Pořád však nevěděl, co u něj Draco pohledával, proto byl on tím, kdo promluvil jako první.

„Už mi řekneš, co tu chceš?" naléhal.

„Hledal jsem... kamarádku," zaonačil pravdu, aby Potterovi neprozradil příliš mnoho. Harry povytáhl obočí.

„U mě? Co by tady dělala nějaká tvoje kamarádka?" nechápal.

„Promerlina, Pottere," zavrčel, „ty jsi někdy takový idiot!"

Harry vykulil oči. Nejspíš byl příliš unavený na to, aby chápal Dracovy myšlenkové pochody.

„Já? To ty jsi idiot!"

Draco se cítil uraženě. „Ne, ty jsi idiot, protože jsi Potter."

„Ahá," protáhl Harry. „Tak to ty jsi teda idiot, protože jsi Malfoy."

Byli by se tam dohadovali ještě dlouhé hodiny, kdyby ovšem Draco neusoudil, že je načase vyrůst a přestat se babrat v minulosti. Když už ale věděl, že tam Astoria není, mohl alespoň udělat něco, o čem by si v životě nepomyslel, že udělá.

Bezmyšlenkovitě natáhl svou ruku k Harrymu a upíral k němu pohled.

„Co?" divil se Harry. Asi ho překvapilo, že jejich počínající hádka skončila tak rychle. Sledoval jeho ruku a vůbec nevěděl, co má dělat.

„Chci se omluvit, tak mi-sakra-podej-tu-ruku," usykával. Harry se hlasitě rozesmál.

„Cos to říkal?"

Draco složil ruku dolů a zamračil se. „Moc dobře jsi mě slyšel, Pottere."

Harry zavrtěl hlavou a tvářil se u toho velmi samolibě. „Neslyšel. Řekni to ještě jednou," pobízel ho škodolibě.

„Ne," zaskřípal zuby. Harry pokrčil rameny.

„V tom případě se tu nemáme o čem bavit. Když dovolíš," přestal se opírat o dveře a narovnal se, takže byl o něco vyšší než Draco, „mám povinnosti."

Užuž chtěl zabouchnout dveře, ale Draco je silou vlastní ruky zarazil.

„Omlouvám se, jasný?" štěkl po něm. „Já, Draco Malfoy," nadnesl hrdě, ale v nitru se styděl, že to vážně hodlá říct, „se tobě, Pottere, omlouvám."

Harry nejspíš zažíval ten nejvíc matoucí den ve svém životě. Očividně nevěděl, jak by měl reagovat a co Dracovi říct, proto se ustaraně na blonďáka podíval.

„Chceš dovést k Mungovi?" optal se pro případ, že by to bylo nutné. Draco otráveně protočil očima. Tak on se tu vehementně snažil udělat vše, aby se Potterovi omluvil a ten idiot si z něj jen střílel. „Aha, ne. Ty to myslíš vážně. Sakra, Malfoyi... To... Nechápu to."

Zmatený Potter pustil dveře a nechal je otevřít dokořán. Vůbec se nesoustředil, Draco ho vykolejil, když tam tak stál a upřímně se mu omlouval.

„Já to taky nechápu," přiznal Draco. „Ale mám to za sebou, tak se... měj," odsekl sám sobě, jako by ho trápilo, že mu chtěl dokonce i popřát hezký zbytek dne.

Bez dalších slov a čekání na Harryho odpověď či náznak odpuštění se přemístil z Godrikova dolu pryč.

--

𝙣𝙤𝙩𝙚∶

Víte vy, jak pro mě bylo těžké tohle psát?! Hrozně moc, já myslela, že se nedokopu ke konci, fakt! 😂 Kdyby nebylo malého Teddyho, nepohnula bych se celé hodiny z místa, ale přišlo mi fajn ho tam dát, když už je Harryho kmotřenec a tak nějak patří do rodiny 😁❤️

Co si myslíte o Dracově kroku v téhle kapitole, bylo to k něčemu? A jak bude v další kapitole reagovat, až zjistí, že Astoria byla s Ginny?