𝐀𝐒𝐓𝐎𝐑𝐈𝐀

Seděla na posteli s nebesy a přemýšlela nad svým setkáním s Vyvoleným a jeho přáteli. Působili uvolněně, přestože se neustále o něčem dohadovali. V jejich společnosti si připadala volná a nespoutaná okolními vlivy, prostě tam jen seděla, pila skřítčí víno a na chvíli měla pocit, že někam patří.

Přesto mezi ně nepatřila a neměla tam co dělat.

Kdyby ji Hannah nepozvala, těžko by se s nimi někdy dala do řeči. Ona a oni byli natolik rozdílní, že nakonec dával smysl její návrat do panství Malfoyů. Nečekala však, že na ni Draco tak vystartuje. Zároveň ho chápala, ale nemohla se na něj podívat, věděla, že pod vlivem alkoholu, kterého nakonec vypila docela dost, by jistě udělala nějakou hloupost.

Takhle to bylo lepší. Maximálně se Dracovi hned ráno půjde omluvit, až se z toho oba vyspí. Beztak musel být jistě unavený z celodenní péče o Pansy. Tu během zbytku večera vůbec neviděla, tak předpokládala, že i ona podlehla únavě.

S hlavou na pokrčených kolenou zírala na protější zeď. Nechtěla spát, přesto už byla převlečená do noční košile a zívala.

Z ničeho nic se v obraze objevila Aurelia, která tam v noci nebývala – asi aby Astorii dopřála soukromí.

„Ještě nespíš?" zajímala se stará čarodějka. Astoria zavrtěla hlavou. „On také ne."

„Má váš obraz i ve své ložnici?" překvapilo Astorii.

„Kdepak," zakroutila hlavou, „už dvě hodiny sedí v obývacím pokoji a topí žal v ohnivé whisky."

Astoria svěsila ramena. Takhle to nechtěla, nepotřebovala Dracovi přidělávat starosti. Sám jich měl dost i bez její přítomnosti. K tomu všemu se ještě přidala ta věc s Pansy, jako by toho neměl málo. Povzdechla si a vstala. Nemohla ho nechat utápět se v tom; Narcissa přeci říkala, aby ho nenechala padnout zpátky do temnoty, proto se musela osobně postarat o to, aby její prosbě vyhověla. Měla jí ukázat vděk za to, že jí nabídla domov, ne jejího syna mučit.

Sledována Aureliou přes sebe přehodila huňatý župan v zelenkavé barvě a nazula si chlupaté bílé bačkory. Ještě se naposledy podívala na obraz, než potichu otevřela dveře a proklouzla na chodbu.

V noci sídlo působilo mnohem temněji. Obrazy mužských předků nepůsobily tak vlídně jako ten Aureliin, naopak z nich šel strach a hadí sochy jim jen přidávaly na děsivosti. Astoria sebou ošila, přitáhla si župan k hrudi a pospíšila si ke schodišti s pozlaceným zábradlím.

Když se ho dotkla, bylo chladné. Raději jej pustila a přivinula si župan ještě víc ke krku, aby se alespoň trochu zahřála. Jaro sice přes den ukazovalo svou pravou tvář, ale v noci se schovávalo za mráz.

Čím víc se přibližovala k obývacímu pokoji, tím zřetelněji slyšela hudbu, linoucí se z gramofonu. Poznávala ji, podobnou hrávali i na sešlostech smetánky, když byla malá. Housle, viola, za srdce chytající tóny. Při pohledu na Draca, jak upíral pohled k doutnajícímu dřevu v krbu, jí však připadala hudba beznadějná a smutná, přestože taková ve skutečnosti nebyla.

„Měl bys jít do postele," promluvila šeptem, který však v tom mučivém tichu zněl příšerně hlasitě.

„Ne."

Nad jeho tvrdohlavostí si musela povzdechnout. Nezbývalo jí nic jiného, než se posadit do volného křesla naproti němu a naklonit se.

„Mazej do postele," pobízela ho stále ještě hravě. Nechtěla na něj křičet, ani se chovat jako by byla jeho matka.

Odvrátil pohled od krbu a podíval se na ni. Bělmo měl červené od vlivu alkoholu na jeho krevní oběh, avšak šedivá jeho očím stále dominovala. Ta barva jako by odrážela jeho osobnost – chladnou, ztracenou a zoufalou.

„Co má Potter a já ne?"

Svou naprosto pitomou otázkou ji dokonale zmátl. Rozhodně nečekala, že by se na něco takového vůbec mohl zeptat.

„Cože?" vykulila na něj oči. On se však tvářil stále stejně zoufale. „Draco, co to povídáš? Co by měl Potter mít?"

„Všechno," ucedil naštvaně. Hrbil se před ní jako hromádka neštěstí. „Slávu, přátele, snoubenku, kariéru..."

„Taky o všechno z toho bojoval, zasloužil si to," pokrčila rameny. Neviděla nic špatného na tom, že se Harrymu Potterovi dařilo.

Draco sevřel čelist, až mu začala přeskakovat. Za jiných okolností by se z toho Astorii podlomila kolena, ale teď pociťovala jen zmatení.

„No tak," naklonila se k němu ještě blíž, ale jen proto, aby mu z ruky sebrala poloprázdnou skleničku, „kde je ten Draco Malfoy, který sám bez pomoci namíchal tak složitý lektvar, jako je Felix Felicis, hm?"

Něco nesrozumitelně zamrmlal.

„Kde je ten Draco Malfoy, který se stal prefektem? To se Potterovi nepovedlo!" připomněla mu.

„Náhoda," zamručel.

„Ach jo, Draco," povzdechla si, „copak ty nevidíš, že jsi na tom podstatně skoro stejně dobře jako on? Jsi chytrý, hezký, máš úžasnou mamku a zlaté srdce, protože jen málokdo by vytáhl svoji kamarádku z beznaděje a přivedl ji k sobě domů. Máš jen jiné kvality, nejsi horší než on."

„Podle nich jsem."

„Podle koho?" uchechtla se Astoria. „Podle zaujatých novinářů z Denního věštce? Přestaň s tím!" pokárala ho a chvíli přemýšlela, jestli by měla mluvit o svých poznatcích z večera. Pak si ale uvědomila, že horší už to být nemůže. „Krom toho, ačkoliv tě Potter pořád nesnáší, taková Ginny a ostatní tvrdili, že by ti měl odpustit, když dokázal odpustit i Snapeovi."

Draco se napjal. „Odpustit? On mi nemá co odpouštět, nic jsem mu neudělal!"

Astoria si vložila obličej do dlaní. Očividně to mohlo být horší, jen na to nemyslela. Měla by se prostě zvednout a nechat ho být, ale ona to tak nechtěla. Toužila mu pomoci, jen netušila, jak to má udělat, když se choval jako pitomec a utápěl se v sebelítosti.

Musela vypadat, že pláče. Draco totiž po chvíli přestal pěnit a naklonil se k ní, aby svou levou ruku nechal klesnout na její záda.

„Promiň," zašeptal. „Neměl jsem na tebe křičet. Ani teď, ani tam venku."

Astoria však obličej nezvedla, nechávala jej spočívat na svých dlaních.

„Weasley to tvrdí taky?" zeptal se z ničeho nic. To už ji donutilo se na něj podívat a zamyslet se.

„Ne, ten souhlasil s Potterem, ale Grangerová se tě zastávala!"

„Grangerová?" povytáhl obočí snad až do půlky čela. Nedokázal uvěřit vlastním uším.

Astoria přikývla.

„Několikrát jsem ji nazval mudlovskou šmejdkou," zavzpomínal. Astoria se po tom oslovení zamračila, jak jen to šlo. „Co se děje?"

„Je to odporné," odpověděla mu a tvářila se u toho nekompromisně. Ať už byla její krev sebevíc čistá, nikdy by takové oslovení nepoužila. Byla to urážka nejvyššího stupně a to se jí hnusilo.

„To asi ano," uznal váhavě.

„Už jí tak nikdy neříkej," přikazovala mu.

„Nebo co?"

„Nebo s tebou do konce života nepromluvím," odpověděla s naprosto vážnou tváří. Doufala, že Draco její výhružku pochopí. Nakonec přikývl.

„Co bych ještě neměl dělat, aby mi nehrozilo, že nepromluvíš?" zajímal se. Astorii to donutilo k úsměvu.

„Odsuzovat mudly," zvedla palec, po kterém narovnala i ukazováček, „litovat se, uzavírat se," pokračovala s prostředníčkem. Po něm se krátce zamyslela, než zvedla i poslední dva prsty. „Urážet se a říkat, že nejsi tak dobrý jako Potter."

Draco si rychle spočítal jedna a jedna. „Takže na Pottera nadávat můžu?"

Astoria, s rukou stále zdviženou, se na něj zamračila. Draco se usmál a ve vzduchu nahmatal její prsty, mezi něž vložil ty své. Váhavě se na ni podíval, než jemně sevřel stisk.

„A co bych mohl udělat, abys ode mě večer neutíkala za nimi?"

Astoria krátce zavadila pohledem o jejich ruce. U srdce ji zahřál neznámý dotek, jaký v životě nezažila. Jako by někdo vsunul horkou ruku do jejího nitra a uklidňoval ji zevnitř. Na tváři jí to kouzlilo úsměv a v podbřišku rozhánělo motýlky.

Její dech se třepotal, když se nadechovala k odpovědi.

„Nemusíš dělat nic, neutíkala jsem od tebe," přiznala šeptem a sama se k němu naklonila blíž, takže jejich obličeje od sebe dělilo jen několik palců.

„Tak co můžu udělat, abys mě příště vzala s sebou?"

Jeho otázka ji překvapila. Musel vidět, jak se jí rozzářila v tom přítmí očka, ale nereagoval na to. Dál se na ni s mírným úsměvem díval a nepouštěl její ruku, jen s ní klesl na opěrku mezi nimi.

„Mohl bys..."

Nedořekla to, kouzlo momentu přerušila Elizabeth, která se do obývacího pokoje přiřítila jako neřízený Potlouk.

„Vaše návštěva utekla, pane!"