𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

Svět se nedal do pořádku mávnutím proutku, jak to bývá, když příběhy končívají. Konec vždy znamená, že nastává nový začátek; nová etapa s nekonečnými možnostmi a příležitostmi.

Draco nic takového neviděl.

Pocitu naplnění by se nedočkal tehdy ani teď.

Kdyby Pán zla vyhrál a on se, ať už je to jakkoliv nereálné, stal jeho věrným smrtijedem s neposkvrněnou reputací, nenaplňovalo by ho to.

Když Pán zla prohrál a Potter vyhrál, ani v ten moment Draco nepocítil nic, co by mohlo pocity štěstí a naplnění připomínat. Zůstala v něm prázdnota. Jeho životní směry, o nichž si celá léta myslel, že ho dovedou k hojnosti a bezchybné reputaci po celém kouzelnickém světě, končily bezednou propastí. A ten malý kluk v jeho nitru, ten nikdy nedokázal přeskočit žádnou překážku. Ustrašený stál na okraji a jen zoufale hleděl na druhou stranu, kde všichni prožívali nevídané štěstí.

Proč jen nedokázal být šťastný?

Možná za to mohl ten neopomenutelný fakt, že jeho otce zavřeli do Azkabanu. Je to logické, říkal si Draco, vždyť byl jedním z jeho věrných příznivců a znamení Zla na jeho předloktí znamenalo pro bystrozory terč, který nemohli minout. Počítal s tím a jen odpočítával hodiny, kdy si pro jeho otce přijdou. Nestačili ani překročit hranice, když se u nich objevila slušná hromádka bystrozorů. Počítal s tím, přesto byl zaskočený a zklamaný, že jim osud nedopřál o trochu více času, aby utekli.

Narcissa, jeho milovaná matka, si to přála. Chtěla zmizet ještě dávno před tím, než Luciuse zavřeli do Azkabanu poprvé. Dělala vše pro to, aby ochránila svého syna a udělala by cokoliv pro to, aby se mu nikdy nic nestalo. Proklínala Luciuse, že nechal Pána zla označit svým znamením jejich syna. Proklínala Pána zla, že pověřil Draca tak odporným úkolem. Proklínala dokonce i svého syna, že byl tak bláhový a hodlal zabít Brumbála. Proklínala sebe samu, že tomu nedokázala zabránit.

Draco sledoval svou matku, jak usrkávala horký čaj. Jako každé ráno sedávali na verandě, připraveni na pohlazení prvními slunečními paprsky toho dne. Narcissa se odmítala schovávat v temnotách panství, trvala na tom, aby okna i dveře zůstávaly otevřené a s roztaženou náručí vítala dobro a lásku, která celému stavení chyběla po celé ty dlouhé roky.

Čas se na ní podepisoval, přesto byla stále krásnou čarodějkou, o niž by se muži mohli utkávat v boji na život a na smrt. Narcissa to nepotřebovala, jako dívka zasvětila své srdce jedinému muži a hodlala to dodržet i poté, co se s Luciusem rozloučila v soudní síni Starostolce. Byl pro ni jediný, přestože už ho nikdy neměla vidět. Smrt je ale stále nerozdělila, proto mu zůstávala věrná.

Je bláhová, říkal si Draco pro sebe, když mu oznámila, že do posledního dechu hodlá být ženou Luciuse Malfoye. On sám by raději zaprodal duši, než aby byl jeho synem.

„Za dva týdny bude výroční ples," nadnesla líbezným hlasem, aniž by odvrátila zrak od Denního věštce, ležícího na stolku. Nechystala se odložit čaj, ani sahat na noviny, jako vždy otáčela stránky ladným pohybem hůlky. „Měl by ses tam ukázat."

Draco odvrátil pohled od nekonečných zahrad, na něž se zahleděl během své ranní rozcvičky mysli. „Proč?"

Narcissa se zahleděla hluboko do jeho očí. Byly tolik odlišné od těch jejích, přesto v nich viděla něco stejného. Tak proč nedokázal pochopit její snahy o návrat do společnosti? Vždy byla prominentní osobou kouzelnického světa, vždy působila jako květina mezi trním, tak proč její syn nedokázal pochopit, že uvěznění ve zlaté kleci nebylo nic pro ni?

„Protože ti neprospívá to, že jsi stále zavřený ve sklepení a boříš nos do knih, Draco," pokoušela se mu klidně vysvětlit. „Jistě tam bude i nějaké pěkné děvče," pobízela ho. Chtěla, aby se oženil a budoval svůj vlastní život. Nehodlala mít svého syna na krku do jeho třiceti nebo dokonce zemřít s pocitem, že ho nemiluje nikdo jiný než ona.

Draco otráveně semknul rty, než upil ze svého hrnku.

„Pokud vím, chtěla jsi po mně, abych se vzdělával."

„Před zkouškami NKÚ!" vyštěkla. Nestávalo se často, že by nenechávala emoce na uzdě, přesto jí to – a od uvěznění Luciuse častěji – občas zkrátka ulétlo. „Teď bys měl jít a ukázat ostatním, že nejsi tím, za koho tě považují. Ukaž jim, že jsi Malfoy!"

„Ale oni mě považují za Malfoye, mami," opáčil tvrdě. „To je to, kým jsem, ano. Ale Malfoy, jakého znají, je chladný a odtažitý. Proč by takový člověk chodil na pompézní akce, kde každý opěvuje slavného Harryho Pottera?"

Jeho averze vůči Potterovi ani zdaleka nezmizela, naopak každým dalším bulvárním článkem stoupala. Vyvolený byl tím, kým Draco mohl být, kdyby se rozhodoval jinak. Byl vším, čím si Draco přál být, přesto nehodlal nic z toho přiznat. Jeho matka však věděla, jak je to s pravdou. A proto trvala na tom, aby Draco konečně zakopal válečnou sekyru.

„Ty nejsi chladný, Draco," mračila se. „Jsi milující kluk, který mě nikdy nenechá spát na pohovce bez přikrývky. Takového tě mají znát. Takového jakého tě znám já."

„Pro tebe jsem syn. Dala jsi mi život, jasně, že ti to budu nadosmrti oplácet. Ale jim nic nedlužím. Nedlužím jim ani žádnou omluvu za věci, které jsem udělal. Nelituju toho," řekl tak suše, až z toho Narcisse vyschlo v ústech. Neschopna jediného slova se raději napila svého černého čaje.

Byl tolik podobný svému otci. Teď to viděla.

„Ale pokud ti to udělá radost, můžeš tam jít ty," pokusil se pokračovat v rozhovoru. Nechtěl být na matku prudký. „Vždycky jsi přece měla ráda plesy."

Narcissa se pousmála. „A doprovodí mě můj galantní syn?"

Draco pohlédl k jasné obloze; tenhle boj prohrál. „Pro tebe cokoliv."

„V tom případě –" Narcissina tvář se rozjasnila, „se hned dnes vydáme k madam Malkinové, aby nám připravila nějaké hezké róby. Letošní ples má tématiku hvězd!" sdělila mu radostně, když vstala od stolu.

Draco toho souhlasu litoval ve chvíli, kdy ho vyřkl, avšak až teprve teď pociťoval knedlík v krku a zoufalství, kterého jím prostupovalo skrz na skrz. Po tom všem, co pro něj Narcissa dělala, ji ale nemohl odmítnout a musel přijmout fakt, že k Malkinové prostě půjde.

A tak se tam vydali hned po snídani, jako by nemohli ztrácet ani minutu jejich drahocenného času.

Když dorazili na Příčnou ulici, nemohl se zbavit nenechavého pocitu, že na něj všichni civí. Jako by každý pár očí dokázal mluvit a říkal o něm, jaký je hlupák, že se vůbec odvažuje chodit mezi ně. Smrtijed. Odpadlík. Stejný jako jeho otec. Ve skutečnosti kolem něj každý procházel v tichosti a jen několik pohledů směřovalo přímo na něj, jiní spěchali do obchodů, do banky a kamkoliv jinam. Draco Malfoy je nezajímal.

U madam Malkinové musel nejprve několik minut poslouchat, jak se ona a jeho matka vybavují o všem možném. Látka z Indie, luxusní perly, černá letí každý rok, emeraldově zelená z módy nikdy nevyjde... Dracovi z toho přecházela hlava kolem. Raději by počítal keře růží v jejich zahradě, než aby poslouchal ty dvě.

Ztratil se jim z dohledu, aby sám posoudil, jak kvalitní látku madam Malkinová nabízela. Procházel kolem jedněch z nejdražších hábitů, po každém z nich letmo přejel prsty. Musel uznat, že ten obchod stále zásobovali kvalitní dodavatelé a madam Malkinová si zachovala úroveň i po válce, kdy spousta obchodů procházela krizí. Koneckonců za to mohl nejspíš fakt, že většina bohatých kouzelníků přežila a mohla ukazovat své bohatství i nadále.

„Petrolejová se ti k očím prostě nehodí," zaslechl povědomý ženský hlas zpoza regálů. V daný moment netušil, kam jej zařadit, ale jelikož od konce války s moc lidmi nepromluvil, bylo mu jasné, že šlo o ženu, kterou znával z Bradavic. Nechtěl působit zvědavě, proto dál směřoval svůj zájem výhradně k hábitům, ale uši měl nastražené opačným směrem.

„A můžeš mi prozradit, která barva je na tvém seznamu? Ať tu zbytečně neztrácím čas, víš," odpověděla druhá žena či dívka, tím si Draco nebyl úplně jistý. Tón, jakým s tou první mluvila, byl úderný a přísný, jako by kárala nějaké dítě. V životě nezažil, že by v nějakém hlase zaslechl takový tón autority, jak to v duchu nazval.

„Černá," odpověděla prostě první žena. U ní si byl jistý, že jde o dospělou osobu.

„Daphne!" vykřikla ta druhá. Draco se ani nemusel zamýšlet, aby pochopil, s kým měl tu čest. Na Daphne Greengrassovou by zapomněl pouze v situaci, kdy by ho předělali na ženu s výhradně mužskou orientací. Každý, kdo Daphne potkal, musel uznat, že je neuvěřitelně krásná a doslova nezapomenutelná.

Zrovna došel na konec řady, proto se otočil a chtěl pokračovat do druhé uličky, ale zaskočil ho následující rozhovor.

„Proč by ne? Černá přece sluší všem! A ty si potřebuješ najít chlapa na vlastní pěst, ne ho od sebe odradit, takže si na sebe nebudeš brát žádnou barvu, která ti nelichotí," vysvětlovala rázně Daphne. Draco potlačoval touhu se zasmát. Daphne někdy uvažovala tak přímočaře, až mu to připadalo vtipné. Pokud by narazil na hezkou dívku, bylo by mu ukradené, jestli se jí šaty hodí k očím. Tím si byl jistý.

„Takže protože ty jsi měla na svém prvním rande s Blaisem černé šaty, tak já musím mít něco podobného, abych sbalila merlinví koho? No tak, Daphne, tohle mě nebaví. Pojď už na tu zmrzlinu," žadonila druhá dívka.

„Neřvi tolik, jsi jak malá. A o Blaisovi tady nemluv, ještě to není oficiální!"

Draco se otočil přes rameno. Daphne akorát sundala z věšáku ramínko s černými šaty a on tak mohl vidět její popuzený výraz, jakým sledovala druhou dívku.

Ať se snažil sebevíc, nedokázal si tu jemnou blondýnku s narůžovělými tvářemi představit vedle Blaise. Po jeho boku by si představoval spíše nějakou famfrpálovou hvězdu a ne princeznu, jakou Daphne byla. Jako porcelánový hrníček, do nějž někdo nalil houbovou polévku. Hloupost.

„Tak promiň, ale tohle si nevezmu," protestovala ta druhá. „Vyberu si je sama."

Na ta slova prošla kolem Daphne a zatočila za roh. Draco to nečekal, proto se tvářil zaskočeně, když se setkali tváří v tvář.

Už věděl, o koho se jedná.

Sestry Greengrassovy už nemohly být více odlišné. Na rozdíl od Daphne měla její mladší sestra Astoria plné rty a nos méně špičatý. Vlasy černé jako uhel, rovné a uhlazené, pleť bílou jako sníh a oči tak intenzivně zelené, přesto tajemné a schované pod dlouhými černými řasami.

Jako by na moment přestal dýchat, ovšem jen do chvíle, než se za Astoriinými zády vynořila Daphne.

„Ale vida, koho nám to sem vítr nese!" zahlaholila příšerně nahlas. Možná už chápal, co Blaise oslovilo; ta její hlučnost, on sám totiž nedokázal držet jazyk za zuby déle než dvě minuty.

„Zdravím Daphne, to je mi překvapení," zašklebil se nakonec, aby naznačil, že zrovna milé překvapení to není. Astoria se na oba střídavě podívala.

„Věřím, že je tvůj den hned o dost lepší," věnovala mu totožný úšklebek, ale její slova zněla více hravě.

Astoria si odkašlala, než k Dracovi natáhla ruku. „Nemá v sobě kapku slušného vychování, aby nás představila," vysvětlila, když zaváhal. „Jsem Astoria, její... sestra," řekla, jako by se snad za něco styděla.

Draco dál neváhal a jemně její ruku stiskl, než ji obratně otočil hřbetem nahoru a přitáhl si ji ke rtům.

„Draco, těší mě," představil se s letmým polibkem jejích kloubů.

Daphne se rozesmála. „Tady někdo zaspal století," nechala se slyšet. Astoria po ní okamžitě střelila naštvaným pohledem, zatímco oba dali své ruce dolu.

„Nebo je možná jenom slušně vychovaný, na rozdíl od toho tvého blbce, který věčně dává nohy na konferenční stolek v obýváku," sykla. Draco měl opět nutkání se zasmát. „A teď, když mě omluvíte, půjdu najít něco na sebe, abych se mohla co nejrychleji ztratit."

Než odešla, ještě věnovala Dracovi oslnivý úsměv, na který myslel ještě dlouho poté, co opustili obchod madam Malkinové. Ani nevnímal, jaké látky Narcissa objednala na vyhotovení jeho hábitu. Dokonce nevnímal, když mu popisovala naprosto dokonalý střih svých šatů a mlčel, když se ho ptala, kde tak dlouho byl.

„Draco, slyšíš mě?" probrala ho z myšlenek, když se vraceli k domu.

„Ale ano, jen jsem se zamyslel..."

Nad tím, jak krásná žena se z Astorie Greengrassové stala a jaký hlupák byl, že se jí nezeptal, kvůli jaké příležitosti si pořizovala šaty.

---

𝙣𝙤𝙩𝙚∶

Vítejte u nového příběhu, u mě zcela neobvyklého (jestli holdujete šampaňskému, můžete ho bouchnout na počest toho, že hodlám psát CELÝ příběh o Dracovi). V následujících kapitolách budete ve střídavých pohledech svědky toho, jak se podle mě dal Draco s Astorií dohromady, jaký měl vztah s Narcissou, co si myslel po válce o Luciusovi, jak si možná našel a možná nenašel cestu k Vyvolenému (ne, nebude tu Drarry, jen spolu s Dracem zkusíme přijít na kloub tomu, proč tolik nesnášíme Harryho a pokusíme se ho mít rádi😉) a tak dále. Hlavně je ale tento příběh celý o Dracovi a Astorii a snaží se zachovat kánon, tak doufám, že si najde své příznivce, přestože valná většina obyvatel Wattpadu prahne spíše po shipech typu Dramione atd., to tu však nenajdete ani náznakem.

Budu ráda, když mi dáte vědět, jak se k tomuto shipu stavíte a co si myslíte o Astorii. A pokud máte k shipu výtky, i s tím se podělte, nemám s tím problém. Jen, prosím z celého srdce!, mi tu nepište, že je Astoria kráva jen proto, že shipujete Dramione.