𝐃𝐑𝐀𝐂𝐎

V životě nezažil větší potupu než toho dne. Kdyby mu byl někdo řekl, že je Horácio Křiklan stále stejně zabedněný, jako vždy býval, nikdy by za ním nešel.

„Co si o sobě myslí, že je?" vztekal se Draco. Na jazyk se mu drala jeho oblíbená věta, že se o tom rozhodně dozví jeho otec, ale pak si uvědomil, že už je dospělý a měl by přestat takto myslet. „Dědek pitomej!"

Po cestě z Bradavic do Prasinek nakopl tolik kamenů, že jeho předtím dokonale naleštěná bota rázem působila jako špinavá pracovní obuv nějakého kopáče. Ale bylo mu to jedno, měl totiž takový vztek! Jak si vůbec Křiklan mohl dovolit o jeho poznámkách tvrdit, že v nich nevidí dostatečnou snahu a píli? Draco bez přikrášlení poslední dva roky nedělal nic jiného, než že bořil nos v knihách a zkoušel různé typy lektvarů, aby si zasloužil jedno pitomé razítko.

A on mu ho prostě a sprostě odmítl dát!

Běsnil tak moc, že si musel nejprve u Tří košťat objednat skleničku ohnivé whisky, aby se uklidnil a teprve po jejím vypití se dokázal přemístit do Londýna.

Sám se tedy podivil, že dopadl na nohy přímo v Děravém kotli, ale ve svém momentálním rozpoložení a touze po ohnivé whisky mu to v podstatě ani nevadilo. Jen se mlčky usadil na baru a počkal, až si ho hospodská všimne.

„Dobré poledne, co vám nabídnu?"

Hlas poznával, ale byl tak rozzuřený, že se odmítal podívat, s kým vlastně mluvil.

„Whisky," zavrčel jen.

„Sladovou či ohnivou?"

„Ohnivou," pokračoval v nemístném vrčení.

„S ledem nebo bez?"

„Dáš mi, do prdele, tu whisky?" vyjel po ní. Až tehdy se podíval ženě naproti sobě do očí a neuvěřitelně se zastyděl. Před ním stála Susan Bonesová, jeho bývala spolužačka z Bradavic, a dívala se na něj s povytaženým obočím. „Pardon," zamumlal, když mu došlo, že to vážně přehnal. „Ohnivou bez ledu, prosím."

Mnohem víc ji nejspíš zaskočilo to poslední slovo. „Hned to bude," řekla zaraženě a oddálila se.

„Jestli se s ní takhle budeš bavit, přísahám, že si zahraju na Zoubkovou vílu," pohrozil mu muž, který seděl po jeho pravici. Draco se s pobaveným úšklebkem otočil. Jo, klidně bych se popral, křičelo něco uvnitř něj.

K jeho překvapení mu věnoval zamračení další z jeho bývalých spolužáků – Theodore Nott seděl s lokty opřenými o bar a vypadal, že svá slova myslí smrtelně vážně. Draco povytáhl obočí, podobně jako Susan před chvílí, načež se otočil za hospodskou a prohlédl si ji.

Musel uznat, že Susan měla vážně ženské křivky. Plodné boky, kulatý zadek a na pohled pevné poprsí, nazvednuté upnutým korzetem. Asi chápal, že by se za ni Theodore popral, avšak zároveň nechápal, kdy tohle vzniklo.

„Odkdy?" zajímalo ho.

„Dlouho," odpověděl stroze Nott a dál se s ním nebavil, jako by mu nestál za lepší odpověď.

To byl den!

Dokonce ani jeho kdysi dobrý přítel, s nímž se vídali i mimo školní docházku, s ním teď nehodlal prohodit více než pár vět. Sledoval ho s odporem, u čehož ještě k tomu všemu bránil svou mrzimorskou přítelkyni – to Draco nedokázal už vůbec pochopit. Kdy se stalo, že ostatní přestali pohlížet na zmijozelské jako na nutné zlo a navazovali s nimi vztahy? V čem byl Theodore Nott lepší, že na tom nebyl tak špatně jako Draco?

„Vaše whisky," podstrčila mu zrzka objednaný drink a přiskočila o kus vedle, aby mohla přes bar políbit Theodora.

„Děkuji."

Sledoval ty dva, jak se k sobě měli a neuvěřitelně ho zajímalo, kdy se tohle celé stalo. Bylo to v doplňkovém ročníku, do kterého nenastoupil? Nebo ještě dřív a on si toho nevšímal? S jeho honbou za Pánem zla jako by se vytrácely některé detaily běžného života.

Přesto, jako by vnímal jeho smutek, k němu Theodore znovu promluvil, když Susan odešla zkontrolovat stoly.

„Nevěřil bych, že tě ještě někdy uvidím mezi lidmi."

Draco odvrátil pohled o poloprázdné sklenky s whisky a podíval se na svého bývalého kamaráda, na němž se za ty roky čas snad ani nepodepsal. Pořád v obličeji vypadal jako malý kluk.

„Měl jsem cestu kolem."

„Znamená to, že to tvoje domácí vězení končí?"

„Domácí vězení?" nadzvedl obočí. Theodore se zatvářil, jako by řekl něco tajného.

„No, tvrdí se, že máš od konce války zákaz vycházení, proto tě nikdo nikdy nepotkal," oznámil mu novinu, o jaké jaktěživ neslyšel. Draco se musel zasmát.

„To je kec!" uvedl nejprve na pravou míru. „Můžu si chodit, kam se mi zachce, jen jsem o to ještě před pár dny nestál. A kdybych dneska nemusel do Bradavic, nebyl bych tu."

V Nottově obličeji se objevil zájem. „V Bradavicích? Ty?"

„Jen něco pracovního," zalhal bez zaváhání.

„Neříkej mi, že se chceš stát profesorem," vysmíval se mu. „Zrovna ty."

„To by mě ani ve snu nenapadlo," odeskl. Pochopil, že nemá co ztratit ani získat, když řekne pravdu. „Chtěl jsem po Křiklanovi schválení své práce na lektvarech, abych je mohl připravit legálně. Jenže ten starý idiot mi to pitomé razítko nedal!"

Theodore se zasmál. „Takže ty ses po celý ty roky jen učil?"

A co je na tom? To mu chtěl říct, přesto mlčel. Pochopil, že jeho dosavadní činy zkrátka nikdo nepochopí, proto raději dopil zbytek obsahu své sklenky, nechal vedle ní ležet peníze a s prásknutím opustil Děravý kotel.

Nemohl se zbavit pocitu, že ho celý kouzelnický svět odřízl. Jako by už nikdo, krom pár osob na celičkém světě, nestál o Draca Malfoye. Jako by snad pro kouzelníky někdo s takovým jménem ani neexistoval a pokud ano, mysleli si o něm jen to nejhorší. Draco se ale popravdě snažil žít dál a dělat věci správně. Ano, nevrátil se sice do Bradavic dokončit sedmý ročník, ale převážně proto, že o sobě věděl, že by neunesl tíhu svých činů a musel by minimálně jednou týdně někoho proklít. Tenkrát ještě nebyl připravený postavit se realitě, ale teď k tomu sebral odvahu. A výsledek? Podle výrazů všech už na to bylo pozdě.

Seru na to, ucedil naštvaným hlasem kdesi uvnitř sebe. Byl už sice ve Wiltshiru, ale to mu nebránilo k dalšímu přemístění. Moc dobře věděl, za kým jít a koho oslovit, aby si nepřipadal tak uboze.

V Londýně stál starý dům, zchátralý, ale ne na rozpad. Podepisovala se na něm dlouhá léta nezájmu a Draco z něj cítil, že jakýmsi podivným způsobem zrcadlí jeho osobnost. Takhle dopadne, jestliže se nesebere a bude pořád otrokem vlastního osudu.

Přesto mířil k vchodovým dveřím toho domu a u nich několikrát hlasitě zaklepal. Doufal, že ta, koho hledá, je uvnitř. I když... nedovedl si představit, že by vytáhla paty z domu. Byla na tom totiž ještě hůř než on.

Po chvíli vyčkávání se dveře opravdu otevřely.

„Draco?"

Na moment oněměl. Pansy, jakou znával, působila za každou cenu elegantně a v jejím výrazu se odrážela pýcha a nadřazenost její osobnosti, avšak teď před ním stála minimálně o deset let starší žena s kruhy pod očima a téměř vypadanými vlasy.

„Promerlina, Pans, jsi to ty?"

Neovládal se. Nedokázal reagovat přiměřeně, zkrátka ho šokovalo, jak Pansy vypadala. Mělo jí být jen dvacet dva let, neměla vypadat jako životem zlomená třicátnice. Navíc na sobě měla odrbaný župan, který tomu také nepřidával.

„Co chceš?" zasyčela.

„Jen jsem... Chtěl jsem...," neměl slov. Myslel, že se optá, jak se jí daří, ale s takovým vyzřením se jí snad ani nikdo ptát nemohl.

„Posmívat se mi? Povyšovat se?" zvyšovala hlas, až skoro pištěla. „Jestli jsi přišel pošlapat nám trávník, je pozdě," ukázala k záhonu, kde kdysi jistě rostly pěkné květiny. „Jestli jsi přišel plivat na mou zem, je pozdě!"

„Pansy, přestaň!" zastavil ji, než stačila mávnout rukou k zemi mezi ní a jím. Místo toho překonal krátkou vzdálenost, která je od sebe dělila, a chytil ji jednou rukou za ty její, zatímco druhou jí ovinul kolem ramen. „Nech toho, zbytečně se trápíš."

„Není to zbytečné, Draco, oni...," šeptala do jeho košile, „...chtějí mě mrtvou."

„Kdo?"

„Oni. Ty hlasy všude kolem."

Nevěděl, co by měl říct. Bylo mu jasné, že Pansy není v pořádku a její psychika taktéž, ale nebyl v tomto ohledu dostatečně vzdělaný, aby té chuděrce pomohl. Jediné, co jí mohl v tu chvíli dát, bylo pevné objetí a trochu své opory.

„To bude dobrý, Pans. Neboj se," utěšoval ji, avšak marně. Pansy se po jeho slovech odtáhla, šokovaně zatěkala pohledem kolem sebe a za šíleně rychlého dýchání mu zavřela dveře před nosem. „Pansy!" zakřičel ještě do ticha, ale nebylo mu to nic platné. Pansy Parkinsonová se vrátila zpět do temnoty.

Draco opouštěl Londýn nadmíru rozhozený. I když několikrát odmítl s Pansy navázat vztah a spíše se jí v tomto ohledu vyhýbal, pořád pro něj byla jednou z nejbližších lidí, jaké ve svém okolí měl. Pokud ho něco trápilo, vždy se mohl svěřit právě jí, protože ho pokaždé vyslechla. Měl skoro povinnost ji z té temnoty vlastní hlavy dostat, ale nebyl si jistý, jak to udělat.

Zadumaný se vrátil domů, aby opět zaslechl zvonivý smích své matky. Že by tu byla Astoria i dneska?

Pospíšil si do obývacího pokoje, odkud Narcissu slyšel. Jakmile k němu dolehl i druhý hlas, na rtech se mu rozšířil úsměv. Nechtěl je ale rušit, proto se na krátký moment zastavil za dveřmi a opřel se o ně.

„Aurelia ji vážně nesnášela!" konstatovala pobaveně jeho matka. „Lucius mi vždycky vyprávěl, jak vehementně bojovala se všemi těmi detaily, na kterých si Constance dávala tak záležet. Nechtěla tu nic z toho, dokonce nechala zrušit celé jižní křídlo jen proto, aby zmizel její obraz. Vážně ji nenáviděla."

„Promerlina," chechtala se. „Co si tak strašného provedly?"

„Co tak vím, Aurelia prý chtěla druhé dítě, aby Lucius nevyrůstal sám. Měla hezké těhotenství a hladký porod, takže se ničeho neděsila, ale Constance trvala na tom, aby byl každý Malfoy jedináček. Abraxas byl jediným synem a zároveň dědicem, Lucius to samé a teď to tak má Draco. My to také chtěli prolomit, ale jako by tenhle dům chtěl jen jednoho dědice."

„Možná je to tak lepší, Cissy," uznala Astoria. Draco překvapeně povytáhl obočí. Tak jeho matku oslovovala jen teta Bellatrix. Jak moc ty dvě dokázaly postoupit ve svém vztahu, zatímco byl pryč? „Přeci jen je horší dělit majetek mezi víc dětí. U nás tedy ne, Daphne dostane všechno a já si nechám jen tyhle hodinky po tetě Cass."

„Ach, sladká Cassioppeia. Tak té jsi tak podobná!" řekla Naricssa nadšeně. „Pořád mi vrtalo hlavou, že jsem znávala někoho, jako jsi ty. Cassioppeia studovala pět nebo šest ročníků nade mnou, ale pamatuju si, že všichni byli šokovaní jejím vzhledem..."

„Byla stejně prokletá jako já, proto mě chápala."

„Prokletá sice ano, ale život si užívala každým douškem," stála si za svým Narcissa. Draco slyšel, s jakou láskou k Astorii mluvila. Musel se pousmát.

„V životě se neprovdala."

„Přesto měla krásný život, to si nemysli. Do svého konce pomáhala léčit ostatní kouzelníky a dodávat do jejich života tolika lásky, o jaké se jim ani nesnilo. Věděla jsi, že to ona u mě byla při porodu Draca? Držela mě za ruku a udržovala mě při vědomí."

„Vážně?"

„Vážně," promluvil tentokrát Draco. Už nemohl Astoriin hlas jen poslouchat, musel ji vidět. Vyšel proto zpoza dveří a objevil se v místnosti, kterou ty dvě obývaly.

Obě seděly u krbu se skleničkami skřítčího vína a jejich tváře už byly mírně načervenalé. Těžko říct, jestli od alkoholu nebo od plamenů, které je hřály.

„Dokonce mi ušila mou první dečku. Někde ji určitě mám."

„To mi nikdy neřekla," zazoufala Astoria, přesto se usmívala směrem k Dracovi.

„Myslím," připomněla se Narcissa, „že těch dětí odrodila tolik, že skoro zapomněla."

„To je možné," uznala černovláska. Draco se jí chtěl zeptat, co tam dělala, ale zároveň nepociťoval potřebu mluvit, když se na ni mohl jen tak dívat. To mu bohatě stačilo. Sledoval její krásné oči, plné rty a roztomilý nos, jak se kolem něj tvořily prohlubně, když se usmívala.

Ticho však přerušila Narcissa: „A abychom nezapomněly, Draco," otočila se k němu čelem, „Astoria ode dneška bydlí tady."

Oznámení té skutečnosti pro něj bylo jako dobře mířená facka, která ho probrala ze zasnění. Nečekal to, ale ani ho to nepřekvapilo ve zlém, jen se několik vteřin tvářil, jako by mu kentaur prostřelil hrudník.

--

𝙣𝙤𝙩𝙚∶

Theo i Pansy tu ještě budou mít své role, prozatím se ale na chvilku zaměříme na Astorii s Dracem, od kterého se očekává reakce na Narcissino oznámení. Jak podle vás bude reagovat?

Samozřejmě nic ohledně rodiny Greengrassové není podloženo, ale pro fungování Astoriina charakteru jsem ji zkrátka musela oddělit od rodiny, navíc ji čeká ještě jedna velká transformace, která pěkně zaskočí jak Draca tak Cissu. Tipnete si, co Astorii provedu? Poradím, že bude z části připomínat jednu mužskou postavu z původního díla a ta postava studovala v Nebelvíru 😁

Jinak... vím, že podle Rowlingové pracovala v Kotli Hannah, ale ta se mi tam prostě nehodí s tím, že se měla následně stát léčitelkou v Bradavicích, proto je tu jako hostinská Susan.