𝐀𝐒𝐓𝐎𝐑𝐈𝐀

Astoria trpělivě vyčkávala na Dracovu reakci. Nenapadlo by ji, že to na něj Narcissa tak vypálí, takže tím zaskočila oba přítomné. Astorii však pohlcoval strach z jeho reakce. Nepřehnala to? Neměla nejprve útěk z domova probrat právě s ním? Sakra, Astorio, cos to udělala? V duchu si nadávala, zatímco Draco se tvářil, jako by ho právě polili studenou vodou bez varování.

Připadalo jí to jako celá věcnost, než se Dracův pohled opět setkal s tím jejím a jeho oči se mírně přivřely, když se usmál.

„V tom případě vítej doma, Astorio."

Kámen, který jí spadl ze srdce, musel roztříštit podlahu pod nimi. Astoria si oddychla tak hlasitě, že už to horší být nemohlo, ale nedalo se nic dělat. Zkrátka se do poslední vteřiny bála, že se Draco urazí a nebude ji tam chtít. Přesto si někde v zádi své mysli pohrávala s myšlenkou, jestli neudělala tak velký krok příliš brzy.

„Už má dokonce vyzdobenou ložnici a Aurelia je konečně spokojená s tím, jak vypadá."

Draco překvapeně svěsil koutky. „Babička Aurelia že je spokojená?" nemohl uvěřit svým uším. Narcissa však přikývla, stejně tak Astoria.

„Ukážu ti to, jestli chceš," nabídla se černovláska.

Neváhal ani na vteřinu. Astoria vyskočila na nohy a s ladností sobě vlastní opustila obývací pokoj, snad aby mohla Draca provést po jeho vlastním domě. On však zůstával stát a pomalu se otočil k Narcisse.

„To ty?" zajímalo ho. Jeho hlas zněl neutrálně, takže se Astoria za rohem nemusela děsit. Přesto zpozorněla a vyčkávala.

„Poděkovat mi můžeš později. A teď běž, Astoria přinesla do našeho domu světlo," pousmála se.

Draco poslechl a vyrazil za ní. Nemusel ji dohánět, čekala na něj v chodbě, kde se k ní připojil.

Během cesty mu popisovala svůj dopolední bojový úkol, kdy se pokoušela jen přidávat veselejší prvky do místnosti, aby nepůsobila tak opuštěně. Také se mu svěřila, že původní vybavení chtěla zachovat, ale Aurelia trvala na tom, aby předělala všechno. Kdyby mu tohle řekla a on neměl danou místnost vidět, nejspíš by nevěřil tomu, že se s Aurelií vůbec bavily. Ale říkala mu to Astoria, té věřit přeci musel.

Když ho dovedla do své ložnice, málem mu spadla brada k nohám. Místnost nepoznával. Jako by nepatřila do jejich panství, přesto tam byla.

Astoria mu svolila vstoupit a nechala ho nahlédnout do každého zákoutí. Jako první ho však zaujaly brky, jež měla vyskládané na pravé straně stolu.

„Sbírka?" ukázal na ně.

Astoria přikývla. „Tetička Cassioppeia mi je posílala každý rok do Bradavic."

Draco přesunul pohled zpět k nim a všiml si, že jejich počet není úměrný k počtu odchozených ročníků.

„Zemřela na dračí spalničky pár dní po smrti Brumbála, proto jsou jen čtyři," vysvětlila, aniž by se ptal. Draco nepatrně přikývl a dál se rozhlížel po místnosti, jako by ji mapoval a pečlivě zkoumal každý detail. „Líbí?" ptala se.

„Je to tu jiné," zkonstatoval. Astorii to zklamalo, ale na druhou stranu nemohla od muže čekat nic lepšího. „Líbí se mi, že tu je světlo. Skoro to působí, jako bych nebyl u sebe doma."

„Také jsi u mě doma," rýpla si hravě.

„Vtipné," prohodil kousavě, ale i on to myslel pouze jako vtip.

Astoria se na něj ušklíbla. Stále postávala mezi futry, jako by chtěla každou chvíli odejít. Nechtěla, ale být s ním sama ve své ložnici, by ji přivádělo na nečestné myšlenky, na které zrovna v tuto chvíli myslet nechtěla. Tedy chtěla, ale Draco to nemusel vědět. Proto, aby na sobě nedávala nic znát, stála na stejném místě.

„Jak to vůbec dopadlo v Bradavicích? Zdržel ses tam docela dlouho," vyzvídala. Netušila, že mu tím nasype sůl do rány, jak by také mohla.

Draco si povzdechl a otočil se na patě, aby zamířil k vysokému oknu. Zadíval se skrze skleněné tabule ven, než se znovu nadechl k odpovědi.

„Prý jsem nedokázal vyvinout dostatečnou snahu," zamručel. Astoria překvapeně vykulila oči.

„Co prosím? Cissy říkala, že jsi od těch lektvarů prakticky neodcházel! Co si vůbec myslí, ten starý –"

Nedopověděla. Draco se na ni otočil a pobaveně sledoval její reakci.

„Co je?" zamračila se. „Možná je Křiklan už jen moc senilní a nepozná kvalitně odvedenou práci!"

Draco přikývl. „Je to idiot," souhlasil.

„Přesně tak!" přikyvovala. „Ale nevzdávej to, Draco," nabádala ho, „třeba jen potřebuje čas na promyšlenou a ještě za tebou přileze."

„Nevzdávám," přiznal s hlavou hrdě zdviženou. „Ještě den a budu mít dokončené Tekuté štěstí. Pochybuju, že mi na něj řekne ne."

„Chytré," zkonstatovala. Ani ji nepřekvapil fakt, že Draco míchal tak složitý lektvar, nic jednoduchého by od něj nečekala. „A kde jsi tedy byl, když to s Křiklanem neklaplo?"

„V Londýně navštívit starou kamarádku," přiznal. Astoria podvědomě tušila, přesto se chtěla ujistit.

„Pansy?"

„Jak to víš?" podivil se. Když Astoria jen pokrčila rameny, pochopil, že šlo nejspíš o jakousi intuici. „Je na tom špatně. Ty řeči kolem ji zničily. Mám dokonce pocit, že trpí nějakými stihomamy..."

„Promerlina," zalapala po dechu. „Musíme jí pomoct, Draco!"

Draco však zakroutil hlavou. „Nestojí o to."

„Blázne," štěkla Astoria, až ho tím překvapila. „Nikdo, kdo pomoc skutečně potřebuje, si o ni neřekne. Jestli má Pansy bludy nebo jiné halucinace, potřebuje minimálně uklidňující lektvar a podporu dobrého přítele. To přinejmenším."

Jistě, že alespoň z části věděla, co v tomto případě dělat. Neskládala lékouzelnické zkoušky jen tak pro srandu králíkům. Jakmile to dořekla, byla pevně rozhodnutá, že ji Draco musí okamžitě přemístit k Pansy a pomoci ji dostat do panství, aby se o ni postarala.

Udělal to.

Zanedlouho bok po boku stáli před chátrajícím domem, v němž ale Astoria viděla jistý potenciál. Poničenou omítku by opravila, zrezavělé žlaby i svody vyměnila, střechu vyčistila a na předzahrádce by vysázela nové květiny. Jako důkaz toho, že by stačilo dát pozemku jen trochu lásky, vytáhla z kapsy fialového kabátku hůlku a namířila s ní na laťkový plot. I ten totiž vypadal, jako by do něj narazilo stádo kentaurů.

„Reparo," zašeptala nenápadně a usmála se, když po chvilce stál plot rovně a dřevo se lesklo pod slunečními paprsky.

„Na Pansy Reparo stačit nebude," zkonstatoval suše Draco. Jako by na něj působila Pansyina nálada i přes vlhké zdi toho domu. Nemohl si pomoci.

„Neříkám, že ano," odsekla a sama si bez jeho pomoci pospíšila zaklepat na dveře.

Byla by spolkla svůj vlastní jazyk, když po několika beznadějných minutách čekání spatřila Pansy ve dveřích. Pod tmavě hnědýma očima se jí tkvěly velké černé kruhy, z jejích očí jako by se ztratilo veškeré světlo. Pleť měla sinalou a poškrábanou, jako by se sebepoškozovala a dlouho do noci zkoušela za pomoci nehtů sundat vlastní kůži. Vlasy, které mívala podobně lesklé jako Astoria, teď vypadaly jako srst potulné kočky, ale co víc, Pansy měla sotva polovinu své váhy.

„Co tu zase chceš?" mluvila k Dracovi, o Astorii nezavadila jediným pohledem.

„Jdeme ti pomoct, Pans," vysvětloval Draco, ale marně. Pansy se chystala zavřít dveře, jenže Astoria byla rychlejší; strčila do nich nohu a zabránila tím konci rozhovoru.

„Vypadni. Ty i ta prokletá čůza!"

S Astorií ta přezdívka ani nepohnula. Bylo jí fuk, co si mentálně vyšinutá Pansy myslí, chtěla jí pomoci. Bez ohledu na to, že ji právě urazila.

„Ta prokletá čůza ti chce nabídnout pomocnou ruku, Pansy," pokoušela se získat si její pozornost.

„Ne, říkají mi, abych se s tebou nebavila. Seš prokletá! Zkažená!"

„Pansy!" křikl po ní Draco, ale Astoria zvedla ruku vzhůru, aby ho zarazila. Opřela se o dveře a přitiskla na ně ucho.

„Co ti říkají?"

„Že mi chcete ublížit. Že mě od nich chcete odvést," svěřila se. Astoria chápavě přikývla.

„A cítíš se s nimi spokojeně? Nechybí ti něco? Třeba bychom ti mohli alespoň donést něco dobrého na zub. Řekni si o cokoliv," pokoušela se ji zlanařit. Pomohlo to. Pansy znovu pootevřela dveře a vpustila do domu trochu denního světla. Sama vypadala, že slunce potřebuje jako sůl.

Váhavě překročila práh a natáhla se, aby byla co nejblíž k Astoriině uchu.

„Bojím se jich. Říkají, že se o mě postarají, ale já se... bojím."

„Klid," konejšila ji Astoria a pokusila se Pansy chytit za ruku. Ta sebou však cukla a zaplula zpět do domu.

„Musíte odejít. Vynadají mi!"

„Pansy, počkej," zastavila ji a nastavila směrem k Dracovi prázdnou ruku. Ten pochopil, co po něm Astoria chtěla a dal jí dvě lahvičky lektvaru. „Bezesný spánek a uklidňující lektvar. Zkus si je dnes vzít a my se zítra zastavíme, ano?"

Pansy váhavě kývla hlavou.

„Tak jo, Pans," pousmál se Draco. „Kdyby cokoliv, pošli sovu."

„D-dobře."

„Zítra se uvidíme," připomněla jí Astoria a jako první se dala na odchod. Draco sice váhal, ale otočil se také, přesto odcházel o něco pomaleji.

„Vy dva," houkla na ně. Oba se otočili. Vypadala, jako by něco chtěla říct, ale mlčela. Místo promluvy začala couvat do temného domu a zabouchla za sebou dveře.

Astoria s Dracem ještě chvíli postávali na místě a sledovali dveře. Nic se nedělo, ale ani jeden z nich nebyl s to doopravdy odejít. Pouze v tichosti zírali před sebe, neschopni slova.

--

𝙣𝙤𝙩𝙚∶

Jak jsem slíbila, u Pansy se ještě zdržíme. Má v příběhu své místo a není to jen tak, v dalších kapitolách pochopíte důvod. Také se konečně pomaličku blížíme k setkání s více postavami a já se nesmírně těším, ale nejdřív nechám ty dva pomoci staré kamarádce.