Zelené oči se pomalu otevřely a mladý muž s hlasitým povzdechem natáhl ruku k nočnímu stolku, aby si nasadil brýle, které tam večer odložil. Zamračil se, když si uvědomil, že stejně pořád nic nevidí. V pokoji byla naprostá tma. Přemýšlel, co ho mohlo vzbudit, když zaslechl netrpělivé ťukání zobáčku do skla. Rychle vstal a pustil drobnou sovičku, která patřila Hermioně, jak si překvapeně uvědomil, dovnitř. Jakmile si převzal dopis, sova vyskočila z okna a zmizela ve tmě. 

Rychle rozvázal stužku a rozvinul pergamen. Měl strach. Hermiona mu obvykle tak brzy ráno nepsala, takže předpokládal, že se muselo něco stát. 

Zmateně zíral na několik slov. 

Zabal si na víkend.
V osm tě vyzvedneme.
H&G

Nechápal to. Vůbec netušil, co se mohlo dít. Kam chtěly jet? A proč mu to neřekly dřív? Vždyť včera byli na večeři a ony se o ničem ani slovem nezmínily. Otázky se mu proháněly hlavou, zatímco stále upřeně koukal na pergamen ve své ruce. 

Chladný vzduch ho vytrhl ze zamyšlení. Zvedl hlavu a zadíval se z okna, které stále ještě nezavřel. Na obloze byl vidět měsíc. Blížil se úplněk. Vzpomněl si na Lupina. Co by mu asi Remus řekl, kdyby zde byl? Nestrávili spolu moc času, ale starší muž ho vždycky vyslechl a poradil mu. Chyběl mu. Stejně jako Sirius. Oni dva byli to nejbližší k rodičům, co kdy měl. 

Zavrtěl hlavou, aby vyhnal nežádoucí myšlenky. Nemělo cenu řešit, co by bylo, kdyby byli naživu. 

Podíval se na hodiny a zaklel. To byla celá Hermiona, poslat mu sovu v pět ráno, aby se stihl připravit do osmi. Hystericky se zasmál. Co sakra čekala, že si bude balit, když ani neví, kam pojede? 

S brbláním se vydal do koupelny doufaje, že ho sprcha probudí. Stále přemýšlel, co mají jeho kamarádky v plánu, ale vůbec nic ho nenapadalo. Nakonec usoudil, že prostě bude muset počkat, až mu to prozradí. 

Po sprše a ranní kávě se konečně cítil schopný něco dělat. Rychle si zabalil pár věcí, které by mohl potřebovat, a pohodlně se usadil v křesle. Ještě měl čas. 

Sledoval plameny plápolající v krbu a nechal svou mysl toulat. Tak jako už mnohokrát předtím, začal myslet na Severuse. Na jeho tmavé oči. Dlouhé prsty. Vzpomínal na pohyb jeho pláště, když se prudce otočil. 

Ve chvíli, kdy plameny zezelenaly a z krbu vystoupila Hermiona, sebou trhnul. 

„Zase přemýšlíš, Harry?“ Věnovala mu úsměv a sklonila se, aby ho mohla políbit na tvář. 

„Máš mě přečteného,“ uchechtl se a vstal, aby mohl přivítat i Ginny, která právě vylézala z krbu. 

„Máš všechno sbaleno?“ ujišťovala se Hermiona s pohledem upřeným na Harryho batoh, odložený u dveří. 

„Snad. Kdybyste mi řekly, kam se chystáme, tak bych to asi posoudil líp,“ zabručel a protočil očima.

„Společenský hábit máš?“ zeptala se Hermiona, aniž by se jeho stížnost obtěžovala nějak komentovat. 

„Na co?“ podivil se Harry zcela upřímně. Vážně nechápal, co by mohly mít v plánu, a slavnostní oblečení mu do toho už vůbec nesedělo. 

„Uvidíš,“ usmála se Ginny tajemně a vytáhla hůlku, aby mu jeho společenský hábit přivolala z ložnice. 

Když požadovaný kus oděvu proletěl dveřmi, několikrát mávla hůlkou, aby se poskládal a uložil se do Harryho batohu, který poté připlachtil až na Harryho záda.

„Můžeme,“ oznámila Hermioně, která přikývla a vytáhla z kapsy kousek stužky. 

„Chyťte se,“ pokynula svým přátelům a lehce na stužku poklepala hůlkou. 

Než se Harry stihnul nadechnout k prostestu, byl uchopen za paži, a do dlaně se mu vtiskl proužek látky. Trhnutí mu potvrdilo, že stužka je přenášedlo, ale pořád netušil, kam je má dopravit. 

„Sakra, nemohly byste mi konečně říct, kde to jsme?“ vyštěkl Harry, sotva se zhmotnili v úzké uličce. 

„Podívej,“ zašeptala Hermiona a uchopila Harryho za ramena, aby ho mohla otočit požadovaným směrem. 

Zelené oči za skly brýlí zmateně zamrkaly. Harry potřásl hlavou ve snaze zbavit se přeludu před sebou, ale obraz zůstával stále stejný. Eiffelova věž se tyčila nad budovami a nenechávala žádný prostor pochybám. 

„Paříž?“ hlesl a snažil se přijít na to, proč zrovna toto místo. 

„Ano, Harry, Paříž,“ uchechtla se Hermiona, pobavená Harryho výrazem. „Hlavní město Francie, město milenců a především místo, kde se koná největší lektvarová konference tohoto roku.“ 

Chvíli trvalo, než si Harry ty informace přebral, ale když se mu to povedlo, objevila se mu na tváři zajímavá kombinace děsu a naděje, která Ginny rozesmála. Pobaveně na sebe s Hermionou mrkly a každá z jedné strany uchopily Harryho za paži, aby ho dostaly do hotelu, kde se celá akce konala. 

„Tak už pojď,“ volala o hodinu později Hermiona na Harryho, který byl stále zavřený ve svém pokoji. 

„Ne, nikam nejdu,“ ozvalo se přes dveře tlumeně a Hermiona vrhla pohled na svoji přítelkyni, která jen pokrčila rameny. Nebyla si jistá, co má dělat. Když se Harry zasekl, obvykle s ním nic nehnulo. Ale byla by škoda, kdyby celý tento výlet vyšel nazmar. 

Když se jim Harry před dvěma týdny svěřil se svým rozhodnutím pozvat profesora Snapea na rande a Hermiona ho zastavila, začaly společně vymýšlet plán. Hermiona se domnívala, že nejlepší by bylo, kdyby se profesor s Harrym náhodou potkali a strávili spolu nějaký čas jako přátelé, než se posunou dál. Měla obavy, že kdyby se Harry pokusil profesora rovnou svést, tak by se mohl dočkat nevybíravého odmítnutí. Ginny tvrdila, že spíš bolestivé kletby, což si Hermiona nemyslela, ale nakonec se obě shodly, že bude lepší to nezjišťovat a jít na to pomalu. 

Hermiona, která občas chodila na čaj za ředitelkou McGonagallovou, se o pár dní později vypravila do Bradavic, rozhodnutá nenápadně zjistit, jestli neexistuje nějaká možnost, jak Harryho dostat do školy. A pokud by ho tam Minerva zrovna na nic nepotřebovala, měla v úmyslu ji přesvědčit o nutnosti uspořádat cyklus přednášek vedených bystrozorem. Nebo exhibiční famfrpálové zápasy. Nebo cokoli jiného, co by vyžadovalo přítomnost Harryho Pottera na hradě. 

„Omlouvám se, Hermiono,“ pronesla pomalu ředitelka Bradavic, když odvázala balíček z nohy statné sovy, která je vyrušila u čaje, „ale musím to odnést profesoru Snapeovi. Jsou to nějaké vzácné a ne úplně bezpečné přísady, které potřebuje na lektvar, který chce představit na konferenci v Paříži. Už na ně netrpělivě čeká. Hned jsem zpět, dejte si ještě čaj.“ 

„Samozřejmě, paní ředitelko,“ usmála se Hermiona, které se v hlavě začal okamžitě rodit plán. „Určitě nechci profesoru Snapeovi komplikovat jeho práci.“ 

Minerva se usmála a zmizela i s tajemným balíčkem za dveřmi. 

„Především zde nechce mít ty přísady,“ ozvalo se pobaveně z obrazu Armanda Dippeta. 

„Spíš naštvaného Snapea, kdyby zjistil, že mu je nedala hned,“ odfrkl si Phineas Niggelus Black. „Ten chlap umí pouštět hrůzu,“ pronesl se špetkou uznání v hlase. 

„Je to hulvát, vůbec neví, jak se chovat k dámě,“ zapojila se do rozhovoru i Dilys Derwentová, jedna z mála žen v místnosti. „Není divu, že si žádnou ženu nedokáže najít.“ 

„Třeba o ženské nestojí,“ uchechtl se Phineas a zamrkal na Dilys, která se zatvářila znechuceně. 

„Kolegové,“ ozval se Brumbál ze svého obrazu lehce káravě, „zapomínáte, že máme návštěvu a slečna Grangerová jistě není na vaše dohadování o milostném životě profesora Snapea zvědavá.“ 

„To je v pořádku, pane řediteli,“ ozvala se mladá žena dosud tiše sedící v křesle. Toto téma ji naopak nesmírně zajímalo a nebyla Brumbálovým zásahem nadšená, ačkoliv ho chápala. Nebylo to zrovna něco, co by bylo vhodné rozebírat před studenty, i těmi bývalými. 

„Máš pravdu, Albusi,“ pokýval Dippet hlavou a vrhnul zklamaný pohled na Dilys a Phinease, kteří vypadali, že se budou dál hádat, „to, komu kdo dává přednost, je zcela soukromá věc a my nemáme právo se k tomu vyjadřovat ani to soudit.“ 

„Zajisté,“ začervenala se Dilys a zamračila se na Phinease, který se tvářil vítězně. „Se svou povahou od sebe stejně všechny odežene,“ zamumlala přesvědčeně a zmizela z obrazu dřív, než by ji někdo znovu napomenul. 

Hermiona chvíli zamyšleně sledovala prázdné plátno, než otočila hlavu k obrazu Albuse Brumbála. 

„Pane řediteli?“ oslovila ho rozvážně a pozorně sledovala jeho reakce. „Myslíte, že kdyby se jistá velmi odvážná osoba,“ protáhla a těkla pohledem po místnosti, jestli jim někdo nevěnuje nežádoucí pozornost, „pokusila s profesorem Snapeem navázat vztah, že by měla šanci uspět?“ 

„Jsem jen obraz, slečno Grangerová, a věštění nebylo mou silnou stránkou ani za života,“ pronesl Brumbál s pobaveným úsměvem, který naznačoval, že ví, kam míří, „ale domnívám se, že s pořádnou dávkou trpělivosti a podpory svých přátel by ta velmi odvážná osoba pravděpodobně měla šanci uspět i v tomto těžkém boji.“ 

Víc už si toho říct nestihli, protože se vrátila Minerva a hovor se stočil k situaci na ministerstvu. Když Hermiona později opouštěla bradavické pozemky, spokojeně se usmívala. 

Dostat Harryho do Paříže nebylo tak těžké. Rozhodly se s Ginny mu pravdu o důvodu jejich výletu říct až na místě, aby se nestresoval a nakonec ještě nevycouval. Přece jen se taková příležitost znovu jen tak nenaskytne. Horší bylo ho teď dostat z pokoje. 

„Harry, okamžitě vylez nebo si tam pro tebe dojdu,“ zařvala Hermiona na zavřené dveře a protočila očima směrem k Ginny, když cvakl zámek. 

„Vždyť už jdu,“ zabrblal Harry, který si byl jistý, že je schopná to udělat, a nepohodlně se ošil. 

Nechali vedení na Hermioně, která je tahala ze sálu do sálu, z jedné zajímavé přednášky, které Harry vůbec nerozuměl, na jinou. 

Když už se chtěl Harry zeptat, proč že tam vlastně jsou, vtáhla ho Hermiona do z větší části plného sálu. Zarazil se mezi dveřmi s pohledem upřeným na muže stojícího za řečnickým pultem. Muže, kterého vídal každou noc ve svých snech a který teď stál před ním, zabraný do kontroly podkladů ke své přednášce. 

Severus Snape, jako by vycítil, že je sledován, zvedl hlavu a střetl se pohledem s očima, které by zde opravdu nečekal. Přímo před ním, na druhé straně sálu, stál Harry Potter a zíral na něho. Pozvedl obočí v náznaku údivu a sledoval, jak Potter zčervenal. Než se však stihnul zamyslet nad tím, co ta reakce měla znamenat, objevila se vedle něho Weasleyová a pokynula mu směrem, kde na ně mávala Grangerová. Severus zkontroloval čas a s posledním zamračeným pohledem na své bývalé studenty se postavil za řečnický pult, aby zahájil svou přednášku. 

Harry nemohl od Severuse odtrhnout oči, sledoval každý jeho krok, každý drobný pohyb, každé mávnutí rukou. Byl zcela uhranutý jeho hlasem a ačkoliv absolutně netušil, o čem profesor mluví, bedlivě ho poslouchal. 

Ginny pobaveně sledovala Harryho a snažila se nesmát výrazu naprosté euforie, který se mu objevil na tváři, kdykoliv profesor Snape udělal v přední části sálu otočku. 

Hermiona se snažila dávat pozor na téma přednášky, ale současně sledovala Harryho a profesora. Měla pocit, že starší muž se dívá jejich směrem nezvykle často, ale nechtěla z toho vyvozovat žádné závěry. Pravděpodobně byl jen překvapený, že je zde vidí. 

Přednáška skončila, ale Harry stále nemohl odtrhnout zrak od objektu své touhy. Hermiona s Ginny ho pobaveně sledovaly a čekaly, až se ze své strnulosti probere. To se stalo až ve chvíli, kdy Severus Snape zmizel bočním vchodem. 

Harry si povzdechl a otočil se na své kamarádky, které už se začínaly pochechtávat. Zamračil se na ně, což je ještě víc pobavilo. 

„Harry,“ pronesla Hermiona po chvíli už docela vážně, „chápu, že se na něho rád díváš, ale možná by bylo dobré nechovat se jako zamilovaná puberťačka. Přemýšlela jsem a nejlepší by bylo, kdybys s ním nejdřív navázal přátelství, než ho zkusíš svést.“ 

„Asi máš pravdu,“ povzdechl si Harry po chvilce přemýšlení. „Zkusím to,“ slíbil Harry a společně vyrazili ven z místnosti, aby se přesunuli na další přednášku. Když se ale Harry otočil k Hermioně, aby se jí zeptal, kam má jít, narazil do něčího těla. V momentě, kdy ho obklopila známá vůně bylinek a před očima uviděl záplavu černé látky, proklel se. Navazovat přátelství pomocí srážek na chodbě se mu nezdálo jako nejlepší nápad. 

„Omlouvám se,“ zamumlal a zvedl pohled, aby se lektvaristovi mohl podívat do očí. Čekal, že uvidí vzteklý záblesk, tak jako za dob svého studia, ale spatřil pouze pobavení. 

„Pan Potter,“ zapředl profesor tichým hlasem, až se Harry zachvěl, „se stále nenaučil koukat na cestu.“

„Ehm,“ odkašlal si Harry a snažil se přijít na nějakou odpověď, ale tváří v tvář objektu své touhy nebyl schopen souvisle uvažovat. 

„Harry spěchal na přednášku o kosmetice, pane profesore,“ ozvala se za Harrym Hermiona, čímž ho dokonale vytrhla z tranzu. 

„Cože?“ vyjekl vyděšeně a podíval se na vesele se usmívající Hermionu. 

„Netušil jsem, že máte zálibu v kosmetice, pane Pottere,“ protáhl Snape a v jeho hlase zřetelně zaznívalo pobavení. 

„Já… “ vyjekl Harry a stočil na něj zoufalý pohled. „Nemám,“ vydechl. 

„Dobře,“ rozesmála se Hermiona a chytla za ruku Ginny, která se celou dobu tiše chechtala. „Sejdeme se za dvě hodiny někde u recepce,“ oznámila a potáhla Ginny směrem k sálu, kde za pár minut začínala přednáška o kosmetice. 

„Asi se z ní zblázním,“ zamumlal Harry potichu a upřel na Severuse zkoumavý pohled. „Nechcete jít na kávu, profesore? Já… Nerad piju kafe sám a pokud se chci dožít večera, tak kofein potřebuji. Teda pokud se nechystáte na přednášku o krémech,“ uchechtl se nervózně. 

„Ne,“ pronesl profesor vážně a v Harrym se všechno sevřelo. „Nechystám se na tu přednášku. A kávu bych si docela dal.“ 

Harrymu se na tváři rozlil nadšený úsměv, který přiměl Severuse zvednout obočí v tázavém gestu, které se mladší muž rozhodl ignorovat a společně vyrazili směrem ke kavárně v přízemí hotelu. 

Třeba z nich budou alespoň přátelé, odvážil se Harry doufat.