Věnováno VictoriaGraeca ❤

„Pokusím se dnes večer na něco vymluvit,“ sliboval Severusovi James a rychlým pohledem přejel Pobertův plánek, aby zjistil, zda se v chodbě u Komnaty Nejvyšší potřeby nikdo nenachází.

„Když to nepůjde, tak se tím netrap,“ ujišťoval ho Snape a pokusil se o malý úsměv, jenž ale působil vcelku křečovitě. Jamesovi to neušlo. Těsně před tím, než společně vyšli z Komnaty, jej chytil za ruku.

„Hej,“ řekl něžně a počkal, dokud se na něj nepodíval, „já to nějak vymyslím. Slibuju.“
Samozřejmě, že to James vždycky nějak vymyslel, a dost mu v tom pomáhala i Lily Evansová, Severusova nejlepší kamarádka. Jenže Severus si přál, aby už nikdy nic vymýšlet nemuseli. Aby se nemuseli skrývat. Jedna jeho část si to přála, a ta druhá se svírala úzkostí z toho, když si představil reakce ostatních studentů. Zmijozelských. Nebelvírských. Chápal Jamesovy obavy, ale –

Potter ho znenadání políbil. Když mu Severus vjel rukou do rozcuchaných vlasů a prohloubil polibek, nedaleko od nich se ozvala rána. Spěšně se od sebe odtáhli a podívali se tím směrem, odkud zvuk přicházel. Stál tam mrzimorský student a třeštil na ně oči. Pak se rozeběhl pryč.

„No, možná že teď už si nebudu muset nic vymýšlet,“ prohlásil James s křečovitým úsměvem.