Věnováno zirafa88 ❤

Tony se ztuhle díval na místo, kde ještě před pár okamžiky seděl Strange. Teď byl však pryč, jako kdyby nikdy neexistoval. Rozplynul se. Zmizel. Tony tomu nerozuměl. Co se to dělo? Znamenalo to snad...?

,,Tati?" zaslechl za sebou vyděšený šepot. Prudce se otočil a krve by se v něm v ten okamžik nedořezali. Peter stál pár kroků před ním, ve tváři byl bledý jako stěna a zděšeně se díval na své paže. ,,Tati, co se to děje?"

,,Petere," vydechl Tony a v očích se mu mihl strach. Nevěřícnost. Ne. Ne, ne, ne. Peter naprázdno polkl a vzápětí se svému otci vrhl kolem krku.

,,Ne, já nechci, já nechci odejít... tati, udělej něco, já nechci! Nechci..." zašeptal zlomeně a hlasitě vzlykal. Pevně zarýval otci prsty do ramene. A Tony ho držel mezi pažemi a odmítal ho pustit. Ne.

Vzápětí se Peterovi podlomily nohy. Kdyby jej Tony nezachytil, upadl by. Srdce mu puklo na tisíc kousků, když viděl ty neprolité slzy, jež mu září v očích. Dívali se jeden na druhého a doufali, že si všechno důležité řeknou i beze slov. Tony nebyl schopen ničeho. Byl vyděšený a v hlavě měl prázdno. Co měl sakra dělat? Jak tomu mohl zabránit?!

,,Omlouvám se," zašeptal Peter a pokusil se o úsměv. To světlo v jeho hnědých očích pohaslo.

,,Ne, ne, ne!" dostal ze sebe přiškrceným hlasem Tony a chtěl Petera sevřít pevněji, ale náhle...

Peter byl pryč.