Věnováno DarilynDarwin ❤

,,Jak dlouho to bude ještě trvat?" zanaříkal Fred, když k nim z vedlejšího pokoje dolehl dětský pláč. Hermiona mu ani neodpovídala, na to byla příliš unavená, jen rezignovaně vstala, obula si bačkory a šla utěšit svého syna. Fred zíral na strop a ospale mrkal. Oči jej pálily a hlava mu třeštila, tohle bylo snad po desáté za tuhle noc, co se Will probudil a brečel. A snášet něco takového už týdny...

,,Potřeboval přebalit," informovala ho Hermiona, když se vrátila zpátky do ložnice a znovu zalehla. Fred zamžoural na hodiny. Bylo půl čtvrté.

,,Má cenu ještě spát? Za půl hodiny se ozve znovu a bude mít hlad. A pak vyjde to pitomý slunce, který nám sem furt musí svítit," prohlásil Fred a zamračil se na tmavé okno.

,,Psst, vzbudíš ho," sykla Hermiona a zavrtala se pod peřinu. ,,Každá chvilka ke spaní se musí využít."

Jenže Fredův mozek teď pracoval na plné obrátky. Nechápal, jak je to možné, když byl ještě před chvílí tak vyčerpaný. Snažil se ale něčím zaměstnat, aby vydržel vzhůru a nakrmil Willa sám, aby se Hermiona mohla prospat...

,,Poslyš, Mio... myslíš, že testrálové vidí ostatní testrály?"

,,Nevím, a je mi to jedno. Spi."

Fred se zatvářil pohoršeně. ,,Jak ti to může být jedno? Sakra, tak vidí je nebo ne... Hele, a co když trefím fénixe smrtící kletbou? Umře?"

,,Frede, ty jsi otravnější než oliheň z jezera v Bradavicích," povzdechla si Hermiona. ,,Prosím, já chci aspoň na chvilku usnout..."

,,Samozřejmě. Promiň, miláčku. Dobrou noc," popřál jí a políbil ji na čelo. Netrvalo to však ani dvě minuty, než se znovu zeptal: ,,Co když jsou hvězdy jen propíchaný díry do krabice, abychom mohli dýchat?"

•••

Ale vážně... co když ano?:0