Věnováno Cameron_Riddle ❤

Hermiona pomalými kroky procházela mezi náhrobními kameny. Všude bylo plno sněhu a ona se třásla po celém těle. Ani ne tolik zimou, spíš... měla takový zvláštní pocit, jenž se jí zahryzával až do morku kostí.

,,Hermiono!" uslyšela Harryho hlas, a tak se ohlédla. Stál u jednoho z náhrobků a jí se sevřelo srdce. Určitě našel hrob svých rodičů.

Co nejrychleji k němu došla. Skutečně. Byla tam vytesaná jména manželů Potterových. Poočku pohlédla na Harryho. Tiše plakal, a tak jej chytila za ruku, aby mu připomněla, že je tu s ním.

,,Je mi to moc líto, Harry," zašeptala Hermiona a jedním plynulým pohybem vyčarovala menší věnec. Harry jej uchopil ve vzduchu a opatrně jej položil před náhrobek do sněhu. Hermiona si klekla k němu a pevně jej objala. V očích jí při tom svítil smutek.

Změnila nás válka? Udělala nás jinými lidmi? ptala se sama sebe a alespoň na okamžik se snažila zapomenout na všechny hrůzy, které se děly.

Možná. Už nebyli dětmi. Museli vyrůst. Museli dospět.