Věnováno JeanSnape ❤

Nikde ani noha. To bylo dobré. John byl zřejmě někde s Mary a paní Hudsonová kdo ví kde. To Sherlock ale příliš neřešil. Byl rád, že má chvilku klidu a může pořádně přemýšlet.

Poslední dobou byly jeho myšlenky roztěkané a nestálé, a on ty nevítané často nedokázal odfiltrovat. Možná ani nechtěl. Někde hluboko, ve svém podvědomí. Ten, jehož se týkaly, mu nedával spát, a když už na nějakou chvíli přece jen usnul, vkrádal se mu do snů a šeptal mu slova, která si přál, aby mu říkal doopravdy.

Jakmile ale vkročil do dveří a rozhlédl se po známém pokoji, mysl se mu projasnila. Tady se mu pracovalo nejlépe. Tohle bylo jeho. Vkročil dovnitř, myšlenky čisté a tak ostré, že je měl přímo před očima. Pak se ale zarazil.

Něco bylo jinak.

Podezíravě obešel křeslo, v němž sedával John, a pomalými kroky překonal kuchyň. Zhluboka se nadechl. Cizí, mužská vůně - a přesto tak známá. Neomylně vedla do jeho ložnice, a tak se tam okamžitě vydal.

,,Sherlocku," protáhl zpěvavý hlas a jemu se na okamžik zastavilo srdce, když pootevřel dveře a zjistil, že se mu na posteli rozvaluje ten, jehož si takovou dobu přál vidět. Tvářil se, jako kdyby mu to tu patřilo, jako kdyby mu patřil Sherlock. Polkl. Samozřejmě, že mu patřil. Dal Moriartymu své srdce jako na stříbrném podnose.

Moriarty si svůdně přejel jazykem po rtech a Sherlock ponalu vkročil dovnitř. Zakázané ovoce... Muž se pozvedl na loktech a hleděl na něj s chtíčem v očích. Chutná... Pak pozvedl levý koutek rtů do líného úsměvu. Nejlépe.

,,Chyběl jsem ti?"