Věnováno anniebbaus ❤

Procházela se mezi všemi těmi domky, prohlížela si neznámé tváře, na nichž hrálo veselí, jež se ale vzápětí ztratilo, když se oči dotyčných zastavily na ní. Vždycky podivně zmlkli, když se přiblížila, všichni se jí stranili a zřejmě nevěděli, jak se k ní chovat, jak s ní mluvit.

Ale proč? Nejsem přece o nic víc jiná než vy! Jsem přece taky polobůh a patřím sem, patřím mezi vás! chtělo se jí vždycky zakřičet. Jenže to nedokázala, neměla odvahu.

A tak raději bloumala táborem jako tělo bez duše, pozorovala ostatní a doufala, že ji jednou přijmou mezi sebe. Připadala si tu jako vetřelec. Jako kdyby sem nepatřila.

Tak by se ale cítit neměla, ne? Byl to přece její domov... a přesto si tu připadala jako někdo cizí.

Co s tím?