Věnováno BonnxBlack ❤

Rozbouřené vlny zuřivě narážely do mohutné temné budovy, jejímiž zdmi prostupoval chlad a zalézal vězňům až do morku kostí. Někteří byli tak ztracení, zlomení a otupělí, že ani nevnímali, jak zmrzlé mají tělo. Vytrvalý déšť mocně bičoval do těžkých kamenů a někde v dáli zaduněl hrom.

V jedné z mnoha cel seděl na ledové zemi mladý kouzelník, jenž si pažemi objímal celé tělo a třásl se zimou. Po čele mu tekly krůpěje potu a prázdnýma očima podlitýma krví zíral na jedno a to samé místo. Bříšky prstů přejížděl po hrubém azkabanském mundúru, jako kdyby se snažil udržet si ještě zbytky vědomí.

Lily a James... Lily a James, Siriusi! Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl, jak jsi mohl...

Muž ze sebe vydal podivný chrčivý zvuk a ze rtů mu splynul tichý vzlyk. Jednou rukou si vjel do nakrátko ostříhaných vlasů a pokusil se v pěsti bezmocně sevřít to, co z nich zbylo.

,,Jak jsem to mohl udělat..." zašeptal chraplavým hlasem do ticha své cely. Zavřel oči, měl pocit, jako kdyby se k němu její zdi začaly pomalu přibližovat, aby jej mohly rozmáčknout jako švába, zadusit, zničit - protože přesně to si zasloužil.

,,Odpusťte mi," vydechl plačtivě a zabořil si tvář do dlaní. Mozkomorové se blížili.