Věnováno velamos ❤

Harry seděl na sedačce a upíral na Severuse své štěněčí oči. Ten raději hleděl kamkoliv jinam než na něj, protože hrozilo, že by takový nátlak nevydržel.

,,Úplněk bude už za několik dní a Remus si přece takový trápení nezaslouží. Nemohl bys... prosím? Jsi přece nejlepší lektvarový mistr na světě," přemlouval ho Harry, naklonil se k němu a našpulil rty. ,,Uděláš to? Pěkně prosím? Kvůli mně?"

,,Nedělej to."

,,Co?"

,,Myslíš si, že kdykoliv řekneš: ,,Prosím? Kvůli mně?", tak já udělám všechno, co ty budeš chtít." Severus zavrtěl hlavou. ,,Takhle to ale nefunguje."

Harry ohrnul spodní ret a na chvilku se odmlčel. Severus se odvážil na něj podívat. Nějakou dobu si hleděli do očí, než se Harry znovu naklonil a prosebně zamrkal. ,,Prosím? Kvůli mně?"

Severus si trpce povzdechl. A rezignoval.