Věnováno Aaginka ❤

V učebně lektvarů panovalo přítmí a naprosté ticho, jež narušovalo jen tiché bublání kotlíků. Harry bezmyšlenkovitě sekal kořínky a s připitomělým úsměvem hleděl na desku stolu. Včera strávil s Hermionou moc příjemný večer a nedokázal na něj přestat myslet.

,,Pottere, mohl byste se laskavě vrátit nohama na zem?" ozval se těsně za ním ten nenáviděný hlas a Harry málem poskočil. Ucítil na sobě pohledy všech zmijozelských, kteří se nemohli dočkat toho, jak Snape zase vypeskuje Harryho, a taky si uvědomil, že se na něj soucitně dívá i Hermiona. ,,Můžete mi říct, proč jste z těch kořínků nadělal kaši? Tady jste na hodině lektvarů, ne na hodině pečení, nepřipravujeme těsto na bábovku s nadrcenými ořechy. Laskavě mi přečtěte druhý řádek postupu, který je napsaný na tabuli."

Harry zamžoural, otevřel ústa, aby popis přečetl, ale Snape mu nedal šanci. Mávl hůlkou nad jeho kotlíkem a jeho lektvar zmizel v nenávratnu. ,,Zase naprosto nepoužitý lektvar, Pottere. A to chcete být bystrozorem? Takhle vás otráví hned první den v práci," vysmíval se mu.

Harry na něj poprvé v životě nereagoval, pouštěl jeho urážky jedním uchem tam a druhým ven. Myslel jen na Hermionu, sledoval její povzbudivý úsměv, jak její rty neslyšně šeptají, že mu odpoledne pomůže a lektvar mu dovysvětlí, a on se nemohl dočkat, až bude konec hodiny a on ji zase pevně obejme.