Věnováno YuyuWu2 ❤

Remus naříkal jako raněné zvíře a ve své náruči pevně svíral Hermionino nehybné tělo. Seděl s ní na zemi, jemně ji kolébal a hladil po hustých hnědých vlasech. Uslzenýma očima se zadíval z okna na ten proklatý dorůstající Měsíc a proklínal ten den, kdy jej pokousal Fenrir Šedohřbet a on se tak, jako malý kluk, stal také vlkodlakem.

Tohle všechno byla chyba, věděl to od začátku. A přesto, i když věděl, že to přece nesmí dopustit, tomu neodolal. Protože lásce vzdorovat nejde.

,,Odpusť mi to. Odpusť,“ šeptal Hermioně, jejíž tělo mu pomalu chladlo v náruči. Ale on se jí ani za nic nechtěl vzdát. Nedokázal to. ,,Je mi to tak líto,“ vzlykl.

Zabil ji. Svou milovanou, nádhernou Hermionu, která pod srdcem nosila jeho dítě. Jeho vlčí dítě.

K uším mu dolehlo tiché zakňourání malého miminka, jež se dožadovalo své matky. Remus popotáhl, otřel si vlhké oči a vtiskl Hermioně polibek na čelo. Pak ji něžně položil na postel a uhladil jí vlasy. Ještě jí stiskl ruku a palcem pohladil její hebkou kůži. ,,Nikdy tě nepřestanu milovat,“ slíbil jí tiše a zvedl se, aby se postaral o to malé, které po sobě zanechala jako vzpomínku na sebe, jež bude Remuse bolet každý den.