Věnováno Cameron_Riddle ❤

Do okenních tabulek začaly bušit velké dešťové kapky a ona se s trhnutím probudila. Už zase. Už zase se jí zdál ten sen o neznámém muži, jenž jí tolik nocí nedával spát.

Hermiona si uvědomila, že zrychleně dýchá, a pokusila se uklidnit a na sen si znovu vzpomenout. Nepamatovala si, co se tam všechno dělo, jedině tvář toho černovlasého muže byla jasná a ostrá. To, jak líně zvedal obočí, jak se mu na řasách třpytily sněhové vločky a jak jeho tmavé oči zjemněly, když ji vyhledal pohledem. Ta ostře klenutá čelist, propadlé líce a tenké rty, jejichž levý koutek pokaždé provokativně zvedal vzhůru...

Frustrovaně si prohrábla vlasy a zavřela oči. Byla si jistá, že jeho tvář už někdy předtím viděla. Byla jí tak důvěrně známá... Hermiona měla pocit, že jí něco důležitého uniká. Proč se jí zdá to samé pořád dokola? Proč si na nic nedokáže vzpomenout?

Tiše si povzdechla a potichu vstala z postele. Napije se vody, vezme si prášek a pak zkusí znovu usnout. Vyčerpávalo ji to. Ať se na tu záhadu snažila přijít, jak chtěla, stejně ji nedokázala rozlousknout.

Bylo to... jako kdyby žila další život. Jako kdyby jí ten minulý zůstával v podvědomí a teď o sobě začal dávat vědět. Byl ten muž její láska z té daleké minulosti? Byl snad její spřízněnou duší?

Hermiona Grangerová skutečně něco nevěděla.