Věnováno newky1 ❤

,,Pete? Já nemůžu usnout," zašeptala Morgan do ticha pokoje. Peter ležel ve spacím pytli u její postele a myšlenkami byl ztracený kdesi v minulosti, takže chvíli trvalo, než si uvědomil, že na něj Mo mluví.

,,Hmm, a co ti pomůže usnout? Mám ti přečíst pohádku? Něco ti zazpívat? To příliš nedoporučuju, mohly by ti upadnout uši -" Morgan se zahihňala a Peter vylezl ze spacáku. Posadil se k její posteli a zadíval se na Morgan, která mezi prstíky svírala lem peřiny. ,,Tak co bys ráda?"

,,Nanuky," zašeptala dychtivě a pohlédla na něj svýma hnědýma očima. Peterovi každý pohled do nich připomněl jejího otce, Tonyho. Tolik mu chyběl...

,,A myslíš, že nám to tvoje maminka dovolí?"

,,To nevím, ale můžeš se proplížit do kuchyně a tajně je vzít!" prohlásila a Peter se pousmál. Pak ale Morgan zvážněla a posadila se. ,,Petere, proč jsi mi neřekl o tom zlém pánovi?"

,,O zlém pánovi?"

,,O tom Mysteriovi." Peter se zarazil a rychle uhnul pohledem. ,,Promiň. Slyšela jsem, jak o něm s maminkou mluvíš. On ti hodně ublížil, že jo? Mohl jsi... mohl jsi umřít? Proč jsi mi o tom neřekl, Pete?"

Peter se něžně usmál a pohladil ji po vlasech. ,,Možná mi ublížil, ale už je to pryč. Jsem v pořádku. Nechci, aby ses musela trápit, Mo. Špatné věci se dějí a nikdo tomu nezabrání. A já chci, abys byla v pořádku, abys nikdy s něčím takovým nemusela bojovat. Tak. Měli bychom jít spát, Morgan."

,,Tak jo," zamumlala a usmála se, když jí vtiskl pusu na čelo. ,,Mám tě ráda, Pete."

,,Vždyť já tebe taky." Počkal u její postele a držel ji za ruku, dokud neusnula. Pak se čelem opřel o matraci a dlouze vydechl.

Dám na ni pozor, Tony. Slibuju.