Vzduchem se prohnal ledový vítr a přinesl s sebou další hejno bělostných vloček, které se začaly snášet k zemi a měkce dopadly na srst několika psů.
Eichi ležel v závěji sněhu a po celém kožíšku měl sněhový poprašek.
Nevadilo mu to, sníh miloval a zima mu nebyla ani v nejmenším.
Už dlouho jen ležel a přemýšlel nad tím plánem, který vymysleli ostatní psi, aby se odtud dostali.
Samozřejmě že je postřílí. Pomyslel si.
Stanice byla dobře hlídaná a každý, kdo se už pokusil utéct byl bez milosti zastřelen.
Plánovali, že pár psů je odláká nějakou rvačkou a ostatní se pokusí utéct přes budovu, která byla s výběhem propojena.
On sám měl s několika dalšími vyvolat tu rvačku, ale odmítl.
Věděl, že to nevyjde a nehodlal se nechat zbytečně zmlátit nebo dokonce zabít.
I kdyby se jim povedlo proklouznout vůbec do té budovy, nikdo z nich tam nikdy nebyl a Eichi pochyboval, že by se tam vyznali a našli by východ.
Proto se držel stranou a nechtěl s tím mít nic společného.
Ostatní ještě spali a on věděl, že by měl využít každou vteřinu na odpočinek, ale nemohl usnout.
Neměl s těmi ostatními nějaký zvláštní vztah, ale i přesto ho trochu trápilo, že polovina z nich se vydává na dobrovolnou smrt.
Zrovna když už se mu klížily oči a on se začínal propadat do lahodného spánku,  ozval se ostrý hvizd a kolem něj se okamžitě začali zvedat ostatní psi.
Mrzutě zavrčel, ale postavil se, aby neschytal nějakou tu ránu od lidí, kteří už vycházeli z budovy přímo k nim.
Jedna už starší fenka se snažila zvednout na tlapky, ale na sněhu jí to podklouzlo a ona spadla zpátky do sněhové pokrývky.
Pár psů včetně Eichiho se odvrátilo, protože věděli, co přijde.
Ticho prořízlo fenčino táhlé zaskučení a pak zavrčení, jak se po dotyčném ohnala.
Eichi přivřel oči. Následně se ozval výstřel a nastalo hluboké ticho.
Kolem Eichiho se ozvalo pár zalapání po dechu, ale jinak se nikdo nehýbal.
Viděl jak se po nich dozorci dívají a tak se neodvážil ani mrknout.
Pak se ale znova ozvalo to hvízdnutí a psi se vydali k jinému většímu výběhu.
Nikdy nezastřelili žádného psa, který by jen nevstal. Ano, dostal nějakou tu ránu, ale nikdy ho ještě za takovou blbost nezabili. Eichi klusal po boku Tarumia a když se jejich pohledy setkaly, viděl v jeho očích stejné zmatení a znechucení.
Dozorci je vpustili dovnitř a začala každodenní rutina.
Začínalo se během kolem celého výběhu.
Běželo se do té doby, dokud dozorci chtěli. A je nezajímalo, jestli někdo nemůže nebo zakopl či uklouzl.
V každé aktivitě přežil jen ten nejvytrvalejší, nejsilnější popřípadě nejchytřejší.
Eichi už se držel dobrých pár měsíců.
Přivezli ho do stanice naštěstí už v zimních měsících, takže zatím nikdo nezjistil jeho slabinu.
Rozběhl se v průměrném tempu a modlil se k přírodě, aby mu to na sněhu neuklouzlo. Stalo se mu to jen jednou a to předtím, než ho převezli do téhle stanice. I když to bylo už dávno, rozhodně to nechtěl ponechat náhodě.
Běželi teprve druhé kolečko a už uslyšel zakňučení, jak někdo dopadl do sněhu.
Nikdo se nezastavil, psi běželi dál jako v transu, a to i když někdo upadl.
Prostě ho byli schopni ušlapat, aby si zachránili vlastní kožich před ranami, a aby vůbec přežili v dalších aktivitách, které následovaly.
Tam, kde pes upadl a tam, kde byl dřív jiskřivý bílý sníh, teď zářily rubínově červené kapky krve.
Eichi už byl jen pár zaječích délek od něj a rozhodně se nehrnul do toho, aby ho pošlapal. Když na něj přišla řada, prostě na chvíli vybočil z řady a psa oběhl, načež se zase zařadil.
Hned věděl, že příště už to neudělá.
Dostal bičem ránu přes záda a měl co dělat, aby se mu nepodlomily tlapky.
Jeden dozorce vzápětí něco zařval a v řadě pobíhajících psů se ozvalo hromadné zavrčení, načež se mu někdo ohnal po ocasu.
Výborně, ještě se kvůli jednomu psovi nechám zabít. Pomyslel si mrzutě a přidal na tempu.
Měli si dát dalších pět koleček a všichni věděli, že to má na svědomí on.
Po těch pár měsících už se celkem naučil porozumět těm zvláštním zvukům, které vydávali lidi.
Každý se to naučil, protože pokud neposlechl, dostal ránu a to nikdo nechtěl. Nikdy nedovedli moc dlouho vzdorovat, každý se dřív nebo později nechal zlomit.
Doběhli poslední kolečko a naráz se svalili do sněhu.
Měli dobrých pár minut, než se dozorci dohodnou na další aktivitě.
Eichi se rozhlédl. Psi už po něm nevrhali tolik vražedných pohledů a to bylo dobře. Všichni se soustředili na nabrání sil a teď se o něj nezajímali. Dají mu to sežrat až po výcviku.
Ještě svůj pohled zaměřil na dozorce.
Bylo jich tu hodně. Ne, že by jich normálně bylo málo, ale dneska jich bylo fakt...Hodně.
Eichi naprázdno polkl. Zápasy ne!
Párkrát za čas se konaly zápasy, aby ze stanice vyřadili pár psů, kteří na výcvik nebyli moc dobří.
Jenže ty zápasy kolikrát nebyly fér.
Už se stalo, že do zápasu dali i štěně nebo nezkušeného psa, který ve stanici byl jen den nebo dva. Nebo taky zraněného psa.
Eichi znovu polkl. Ne, že by měl strach, to rozhodně ne. Ale měl za ten týden pár zranění kvůli drobným chybám a navíc měl teď na zádech dost velkou jizvu. Byl si jistý, že kdyby ho dali do bitvy třeba s Thorem, nepřežil by to.
To už by šel radši do bitvy s Doragonem, aby měl rychlou smrt.
V boji s Doragonem se žádný pes nemusel ani snažit, protože to bylo k ničemu.
Dopadlo to tak, že se spletl.
Zápasy nebyly. Byla klasická kontrola schopností, zranění a vážení.
Zase měl podváhu, ale to měl ve stanici skoro každý pes až na Doragona samozřejmě.
Hned jak je pustili zpátky do výběhu, vytratil se za naskládané palety, které sloužily jako přístřešek.
Nikdo za ně nechodil a tak měl Eichi klid.
Ne, že by byl zbabělec, ale čelit asi třiceti rozzuřeným psům, by se nechtělo nikomu.
Ze zamyšlení ho vytrhl štěkot a výhružné vrčení. Vyvolali rvačku. Pomyslel si a vyšel zpoza palet, aby měl lepší výhled.
Uprostřed výběhu se rvalo asi deset psů.
Spatřil, že se nekoušou tak silně, ale stejně to vypadalo přesvědčivě.
Přesně jak Doragon předpověděl, z budovy vyběhli dozorci a začali psy rozhánět. Rozhodně si nevšímali jiných psů, kteří se mezitím s Doragonem v čele vydali do budovy.
K Eichiho překvapení si jich nikdo nevšiml.
Dál se nedostanou. Pomyslel si, ale jinak stál pořád na místě a pozoroval napjatě východ.
Z budovy se ozvaly výstřely a Eichi se ušklíbl. Vzápětí se ale rozrazily venkovní dveře a Doragon s několika psy v patách vyběhl z budovy ven.
Dál se ale nedostali přesně jak Eichi předpovídal.
Psy postříleli a Doragona uspali a přenesli zpátky do stanice.
Nechtějí přijít o takového psa. Pomyslel si Eichi a ani se nedivil.
Od toho marného nevydařeného pokusu se už nikdo neopovážil utéct.
Ale Eichi věděl, že on už tam dlouho nevydrží, že musí utéct.
A cítil, že ostatní to budou cítit stejně.
Někdy se jim to musí podařit.

Tak vás konečně vítám u prologu této knihy!
Vzhledem k tomu, že chci dělat delší kapitoly, samotný prolog má 1154 slov (bez těchto keců xd) a taky proto mi to tak dlouho trvalo.
První kapitolu se samozřejmě pokusím vydat co nejdříve, ale nic neslibuju xd
Doufám, že jsem dobře vystihla povahu Eichiho.
Taky chci říct, že jsem se nakonec rozhodla, že každá kapitola bude z pohledu jiné postavy, aby se takhle vystřídaly všechny.
Někdy se možná budou některé opakovat, protože se samozřejmě musím držet původního příběhu xd
Doufám, že všichni pochopili, že prolog byl z minulosti xdd
Tak já už radši končím, aby tyhle kecy nebyly delší než ten samotný prolog xD

~Agma