Chyběla jsem ve škole celý týden až do pohřbu, nebyla jsem schopná fungovat. Byla jsem smutná už předtím, ale teď to bylo jiné. Ten smutek neodcházel. Probouzela jsem se nešťastná, usínala jsem vyčerpáním z pláče. Nedá se to s ničím jiným srovnat. Komu už někdo umřel, ten ví, co tím myslím. Je to víc než jen smutek, dokonce ani slovo truchlení není dostačující. Odchod milovaného člověka je prostě nad všechna slova, nade všechny pocity.

Hned v ten den, co děda zemřel, přijeli naši příbuzní. Stejda Ďoďo s manželkou Erikou a mými třemi bratranci. Rodiče jim na celý týden propůjčili svou ložnici a sami spali v obývacím pokoji. Babička spala sama v pokoji, kde bývala s dědečkem. To muselo být neskutečně těžké, sama bych to nezvládla. Ale mamka mi řekla, že je tam babička ráda, protože jí to stále připomíná dědečka... Jakoby tam byl.

Den před pohřbem přijela teta Marianna se svou manželkou Tessou. Už nikde nebylo místo, tak spaly se mnou v mém pokoji. Snažily se se mnou mluvit anglicky, ale já byla příliš smutná. Nechtěla jsem mluvit ani česky, ani romsky, natož anglicky. Díkybohu to brzy poznaly a nechaly mě. Teta si četla a Tessa něco klikala do svého notebooku.

Vrátila jsem se do školy zamlklá. Cítila jsem se jako jiný člověk, jako bych najednou znala nějaké tajemství, na které ostatní ještě nepřišli. Najednou všechno ostatní bylo tak malicherné. Teprve nyní jsem chápala, proč má babička říkávala: ,,Když nejde o život, nejde o nic." Bylo to tak zvláštní, nikdo tu změnu neviděl. Nikdo se nedivil tomu, že jsem jiná. Vlastně jsem byla ráda, že si toho nikdo nevšiml. Mohla jsem se utápět tajně ve svém smutnění.

Zazvonilo na přestávku a všichni si rychle balili své věci, aby se první dostali k čevabčiči. ,,Nejsem dobrý v určování pocitů jiných," začal nejistě Pavel, ,,ale zdá se mi, že jsi smutná nebo něco na ten způsob."
Zahleděla jsem se na něj, ale on můj pohled neopětoval. Uklízel si rýsovací potřeby. ,,Umřel mi děda," řekla jsem. Samotnou mě ta slova zaskočila. Řekla jsem to poprvé nahlas. Najednou to nebyl jenom můj smutek, teď to byla vyslovená pravda, ke které došlo.

,,To mě mrzí. Kdyby sis chtěla o tom popovídat, řekni mi," nabídl se Pavel. To mě překvapilo. Lidé se často vyhýbali rozhovorům o smrti.
,,Přijeli byste pro mě?" zeptala jsem se prosebně.
,,To je jasné," odvětil Pavel. Chtěla jsem ho obejmout, ale věděla jsem, že nemá rád doteky. Místo objetí jsem aspoň přiznala: ,,Jsem tak vděčná, že tě mám." Neodpověděl, ale mně to nevadilo.