Pavlova mamka nám dala dvě deky, které jsme si rozložili na střeše a ulehli. Svět byl najednou tak tichý. Jakmile jsem se zadívala na hvězdy, všechno utichlo - žádná auta, žadné drnčení, hučení, šumění. Nic. Jenom na vzdáleném nebi zářily hvězdy jako oči dosud nenarozených dětí... Dětí, které přicházejí z jiných světů. A taky oči těch, které jsme ztratili. Začala jsem plakat. Tolik jsem doufala, že tam někde nahoře na mě dohlíží děda. V těch jiných světech se skrývalo to tajemství, ten příslib, že to třebasnaddoufám nekončí smrtí.
,,Kdy sis uvědomil, že existuje smrt?" zeptala jsem se a maličko jsem zavzlykala. Pavel mlčel, ale já byla trpělivá, protože to znamenalo, že přemýšlí.
,,Já to tak bral odjakživa," odpověděl nakonec. ,,Vše, co má začátek, má i konec."
,,To je děs," hlesla jsem. Vysmrkala jsem se, slzy jsem zastavit nedokázala.
,,To není děs. Je v tom jistá útěcha."
,,Ve smrti?" zeptala jsem se šokovaně a natočila jsem k němu hlavu. Pavel hleděl do nebe, když odpovídal: ,,Ano. Představuji si to jako stěhování. Zhasneš světla ve všech pokojích, vyjdeš ze dveří vstříc novému domovu."
,,Co když ale po smrti nic není? Vyjdeš ze dveří a? A nic?"
,,Nic je špatné? Je nic horší než bolest? Je nic horší než strach?"
Poslední dny dědečkova života jsem viděla, jak se mu hůř dýchá. Mluvil méně, vypadal unaveně... Ale vybavovala jsem si ten jemný úsměv na jeho rtech, když odešel. Díky tomu nic už ho nic netrápilo. Měsíc se mezitím procházel po obloze. Hvězdy se třpytily. A my mlčeli. Na Pavlovy otázky totiž byla odpověď, kterou jsem nemusela říkat nahlas.

Čas plynul, slzy studily na kůži, obloha pomalu měnila svou barvu. Kal'i, belavi, sivi... Černá, modrá, šedivá... ,,Znáš Ortena?" ozval se Pavlův hlas snad po celém tisíciletí.
,,To je někdo od nás ze školy?"
Pavel se maličko zasmál. To se málokdy poštěstilo. ,,Ne. Byl to básník."
,,Aha. Tak toho neznám," přiznala jsem, i když to bylo jasný už předtím.
,,Napsal, že touží mít svou volnou nicotnost. Myslím si, že až přijde čas, tak tomu porozumím. Víš, Gisell, každý má svůj čas, kdy tu nicotnost přijme."
,,To je na mě až moc složitý, Pavle. Ale dává mi to naději, to jo. Děkuju ti. Nikdo o umírání nemluví. Všichni se toho bojíme a tak mlčíme."
,,Se mnou můžeš i mluvit, i mlčet," ujistil mě Pavel. Tentokrát můj pohled opětoval. Usmála jsem se na něj. Měla jsem skutečného kamaráda! Jój, to mi děda požehnal!

Blednoucí obloha ohlašovala příchod rána. Pavel ke mně otočil hlavu právě ve chvíli, kdy za obzorem vyšly první paprsky. ,,Měli bychom jít spát," navrhl a jemně se usmál, protože jsme na střeše strávili celou noc. Bylo to neuvěřitelné! Sbalili jsme deky a vlezli do domu. Bylo tam příjemné teplo! Už jsem se těšila do postele, až se tam celá zahraboším.
,,Jak přejete dobrou noc?" zeptal se Pavel, když jsme každý došel ke svým dveřím. Moc mě tou otázkou potěšil. Zajímalo ho to! Zajímal se o můj původ!
,,Lačhi rat," odpověděla jsem.
,,Lačhi rat, Gisell," pravil Pavel.
,,Ale už by se spíš hodilo říct: Lačho tosara."
,,Dobré ráno?" odtušil Pavel a já přikývla. ,,Lačho tosara, Gissel."
,,Lačho tosara. Děkuju ti, Pájo. Nevěděla jsem si s tou bolestí rady. Moc jsi mi pomohl."
,,Pája," zopakoval Pavel, ,,to je moc hezké oslovení."