Byla jsem nervózní. Šestá třída je přestup na druhý stupeň. Byli jsme v jiné části školy, shánění učebnic bylo jinačí a čekalo nás mnohem víc hodin. Ráno jsem vstala dokonce bez budíku. Mamka už vařila kávu a čaj. ,,Lačho tosara, Džidži," popřála mi mamka.
,,Dobré ráno i tobě, mami," odpověděla jsem a usedla ke stolu.
,,Sar sal?" zeptala se mě, položila na stůl hrníček a sedla si naproti mně. Jak se mám? Jak bych se asi měla mít? Další školní rok, kdy budu sama. Dalších deset měsíců, kdy se každý den budu modlit, aby škola vybouchla nebo ji vzala voda nebo sakrapráce cokoliv jinýho.
,,Lačhes," zalhala jsem. Neměla jsem se dobře, cítila jsem se zoufale. Mamka se ke mně natáhla a chytila mě za ruku.
,,Kdyby někdo něco řekl," začala opatrně.
,,Já vím," skočila jsem jí do řeči, ,,nemám si toho všímat." Mamka přikývla hlavou. Nechtěla jsem, aby se kvůli mě trápila. Spoustu věcí jsem jí zatajila. Byla by zbytečně smutná.

Ve škole sedím sama. Vždycky jsem seděla sama. Je nás lichý počet, tak prostě jeden musí z kola ven. Mně to nevadí. Sedím vzadu, mám klid, můžu si rozložit sešity po celé lavici! To málokdo může, protože nemají tolik místa jako já!

Byla jsem zvyklá na to být sama. Byl to takovej můj vlastní svět. Gisell je prostě vždycky sama, to je zákon. Vlastně jsem nikdy nevěřila, že by se to mohlo změnit. Ale pak na začátku šestý třídy přišel Pavel.