Nejenže se nás Kupkovi zastali před ředitelem, ještě k tomu nás dvacátého sedmého prosince pozvali na večeři k nim domů. Byli jsme všichni tři tak nervózní! Mamka nám připravila nejhezčí oblečení, které jsme měli. Do krabice jsem naskládala cukroví. Táta koupil víno jako dárek. Mamka nás poučila o tom, jak se chovat. Taťka měl zakázáno žvýkat žvýkačky a já si u jídla neměla pobrukovat. Sama sobě mamka nezakázala nic.

Kupkovi měli dvoupatrový dům a velkou zahradu se spoustou stromů. Kdyby letos nasněžilo, vypadaly by ty stromy kouzelně. Jenže sněhu jsme se nedočkali, takže stromy byly holé. Kupkovi nás nejspíš viděli přijíždět. Přivítali nás hned, jak jsme vylezli z auta. Rodiče si navzájem potřásli rukama. Moji rodiče předali dárky Pavlovým rodičům, Pavlovi rodiče poděkovali mým rodičům a pozvali nás dovnitř.

Po večeři mi Pavel řekl, abych si oblékla bundu a obula si boty. Napadlo mě, že půjdeme na zahradu, to mě trochu děsilo, protože už byla velká tma. Pavel mě ale překvapil, když mi v chodbě pověděl, ať jdu za ním, a zamířil po schodech nahoru. Vyšli jsme do prvního patra a poté jsme pokračovali ještě po schodech výš a výš - až ke dveřím. Pavel otevřel a oba jsme vyšli na střechu. ,,Páni!" dostala jsem ze sebe. Neměla jsem slov. Stála jsem na střeše, viděla jsem světla našeho maloměsta, nejen lampy, zářily i domky a stromy vánočními světýlky. Měla jsem pocit, že kdybych se pořádně rozběhla a roztáhla ruce od sebe, mohla bych vzlétnout! Jasně, byla to hloupost, ale ta představa byla nádherná. Vzduch se zdál tak čistý, možná to bylo zimou, do tváří mě štípal mrazivý vzduch. Bylo to skvělý!
,,Chceš něco naučit?"
,,To je jasný," odpověděla jsem.
,,Koukni se na oblohu. Pořádně si nebe prohlédni a najdi si nejhezčí hvězdu."
Našla jsem si ji. ,,M-hm?"
,,Ta hvězda je odteď tvá. Představ si, že jsi na své hvězdě. Stojíš tam a hledíš zpátky na planetu Zemi. Jsi tak daleko. Jsi daleko od všech svých problémů, daleko od svého strachu a svých nejistot."
To byla krásná představa! Skutečně mi to trochu pomohlo, cítila jsem se líp. ,,Díky. Ty jsi teda kouzelník," pochválila jsem ho.
,,Od této chvíle, kdykoliv se budeš cítit špatně, koukni se na nebe, představ si, že jsi daleko ode všeho. Tohle cvičení mě naučila moje psycholožka. Já bych na to sám nepřišel. Ale je docela dobré, že?"
,,Ty máš psycholožku?"
,,A taky psychiatra," řekl souhlasně Pavel. ,,Hodně mi pomáhají."
,,Takže... Ty to tak vnímáš, že jsi jinačí než ostatní?" zeptala jsem, i když to nejspíš byla úplně pitomá otázka.
,,Ne. Nejsem jinačí než ostatní. Ostatní jsou jinačí než jsem já," odpověděl. To na mě bylo až moc chytrý, ale nejspíš tím chtěl říct, že jde o úhel pohledu nebo něco takovýho.
,,Asi tě chápu. Víš, Pavle, já jsem ráda, že nejsi jako ostatní. Hlavně si cením tvýho citu pro spravedlnost."
,,Jsem rád, že sedím zrovna s tebou, Gisell," odpověděl Pavel. Než jsem stačila odpovědět, řekl ještě: ,,Mimo téma, do budoucna se zvažuje, že bych měl ve škole asistentku."
,,Asistentku?"
,,Někoho, kdo by mi pomáhal."
,,Já ti můžu pomáhat," nabídla jsem se hnedka. Pavel se usmál. To bylo snad poprvé za školní rok, co jsem ho viděla se usmát.

,,Pěknej pokoj," pochválila jsem mu pokoj, i když to nebyl vůbec můj styl. Bylo to takové... strohé. Jenom knihovna, skříň, pracovní stůl a postel. Všechno perfektně uklizené. Neměl tam televizi, ale zato tam měl staré rádio na kazety a cédéčka. ,,Co jsi vlastně dostal k Vánocům?"
,,Knihy, pár cedéček, mikroskop, dalekohled," zamyslel se, ,,a od babičky sprchový gel a ponožky." Pokývala jsem hlavou. Nastalo ticho. ,,Ach tak!" řekl zničehonic Pavel. ,,Teď se mám já zeptat, že? Promiň. Občas zapomínám na společenské normy. Co jsi dostala ty, Gisell?"
Společenský normy? Pavel musel být neskutečnej koumák, když znal takovýhle výrazy. ,,Rodiče mi koupili letenku do Anglie. Budu u tety skoro celý léto."
,,V jakém městě budeš žít?"
,,Manchester."
Pavlovy oči se rozzářily jako dvě malé lampičky. Nikdy jsem u něj neviděla větší zájem. ,,Manchester? Skutečně? To musíš být hrozně moc nadšená!" vyhrkl Pavel. Sice jsem nadšená byla, ale zdálo se mi, že Pavel myslí, že bych k tomu měla mít nějaký větší, důležitější důvod, který jsem neznala.
,,Proč bych vlastně měla být?" zeptala jsem se chytře. Tipovala jsem, že řekne, že jsou tam hned dva fotbalové kluby.
,,V Manchesteru přece vznikla kapela Joy Division a následně New Order. Mám všechna jejich alba," odpověděl Pavel. Já neměla tucha. Nikdy jsem o nich neslyšela. Vlastně jsem je ani slyšet nechtěla, ale Pavel byl něco jako kamarád.
,,Mohli bysme si je pustit, až sem přijdu vyrábět tu výzdobu třídy," navrhla jsem. Pavel se znova potěšeně usmál.
,,To by bylo úžasné."

https://youtu.be/9ryJB-FF_Jg