Na fyziku přecházíme do jiné učebny. Je to otrava, protože vlastně nemám žádnou přestávku, když celou dobu strávím cestou od nás k učebně. Když zazvonilo na přestávku, připravila jsem si učebnici, sešit a penál. Počkala jsem na Pavla. Vstali jsme skoro ve stejnou chvíli. Procházela jsem mezi lavicemi, když kolem mě prosvištěl Pepa a rukou plácl do věcí, které jsem nesla. Učebnice, sešit i penál spadl na zem. Nebyla jsem schopná na to reagovat, ani jsem nechtěla další problémy. Když však vybíhal Pepa ze třídy, Ema s Luckou si stouply do dveří. ,,Běž to sebrat a omluv se," řekla Ema. Zírala jsem na to stejně nevěřícně jako Pepa.
,,Uhněte," řekl na to jen Pepa, který nebyl zvyklý, že by mu někdo nějak odporoval. Místo toho, aby ho Ema s Luckou poslechly, si k nim stoupla i Diana s Klárkou. Vytvořily tím zeď, přes kterou Pepa projít nemohl. ,,Ježiš, co blbnete?! Překážela mi v cestě."
,,Máš s tím problém? Mám zajít za učitelkou?" zeptala se Lenka, která do té doby postávala kousek od holek. Pepa si frustrovaně oddechl a protočil oči v sloup. Otočil se a šel sbírat mé věci. Podal mi je, ale neomluvil se. Věděla jsem, že se mi to pokusí zase někdy vrátit. Ale taky už jsem věděla, že mám kolem sebe spolužačky, které se mě a Pavla zastanou.

,,Moc díky, že jste mi pomohly, holky," poděkovala jsem jim na konci vyučování.
,,Neděkuj. Však už bylo načase, abychom něco udělaly," řekla Ema a dokonce mě krátce objala!
,,Užij si víkend, Džidži," pravila Lucka a dodala: ,,A ty taky, Pavle."
Ostatní děvčata se s námi taky rozloučila. Všichni se vydali na oběd, takže jsme měli celou šatnu pro sebe. Ve skříňce jsem měla další batoh, tentokrát bez učení, měla jsem tam pyžamo, zubní kartáček a pastu, štětce a tempery, oblečení i přezůvky. Oblékla jsem si kabátek, přezula se, na záda hodila batoh, druhý jsem si vzala do ruky.
,,Připravena?" zeptal se Pavel. Nevěděla jsem. Necítila jsem se být připravená. Byla jsem dost nesmělá, protože jsem dlouho u nikoho nepřespávala.
,,Jasně," zalhala jsem.

Bylo to zvláštní. Očekávala jsem od Pavla, že bude poslouchat klasickou hudbu. Joy Division rozhodně nebyla klasická kapela, jejich styl byl... nepopsatelnej. Poslouchali jsme je při barvení polystyrenových koulí a kuliček. Když jsme začali, kapela se mi moc nelíbila. Ale postupem času se mi ta hudba zalíbila, ne že bych si ji pustila doma, ale nevadila mi.
,,Jakou barvou mám udělat Neptun?"
,,Modrou," odpověděl Pavel. Nechápu, jak si mohl pamatovat barvy planet. Já akorát vím, že Saturn je písčitě žlutý a má prstence. To je celý. ,,Příště bychom mohli poslouchat tvou oblíbenou kapelu," navrhl Pavel. Zamyslela jsem se. To totiž nebylo tak lehké. Já měla ráda různé kapely a různé písničky.

Večer jsme seděli v obýváku s Pavlovými rodiči a koukali se na film. Zároveň jsem si ale povídali. Oba na mě byli moc hodní. Ptali se, jestli mám nějaké koníčky a zda-li chodím na nějaký kroužek. Během toho večera jsem zjistila, že čím dál víc mluvím jako oni - spisovně. Asi to je nakažlivé! I tak jsem se však těšila, že s nimi budu trávit víc času. Na přípravu výzdoby třídy a společného setkání jsme sice měli čas, ale taky jsme před sebou ještě měli hodně práce.