Rodiče mi pověděli, že mě sice chápou, ale že mlátit gadža, neroma nám moc nepomůže, když chceme bojovat proti předsudkům. Já vím, o nás se toho hodně říká. Často to vůbec není pravda, nebo jenom částečná. Já jsem naší rodině tímhle dost zavařila. Přitom jsem se celé roky snažila být nad věcí a dvojnásobně poslušná. Tohle mě mrzelo. A zároveň nemrzelo, protože ten Pepa prostě pořádnou ránu do ksichtu potřeboval! Táta mi řekl, že musím krotit svoje emoce. Mamka mi vysvětlila, že emoce jsou pocity.
,,Jsem unavená krocením emocí a krocením pocitů," odpověděla jsem jim. ,,Na nikoho jinýho by tu houbu nehodil. A už tolikrát něco řekl, nějak se na mě zašklebil, něco mi provedl... Prostě jsem toho měla všeho dost!"
,,A to teda zas chápu," zastal se mě děda, ,,páč takovýmhle mizerům to prochází celej život." Dajori, maminka se podívala na dědečka shovívavě i vyčítavě zároveň.

Večer jsem vyšla ze svého pokoje a vydala se do kuchyně. Mamka vyklízela nádobí z myčky.
,,Mami?"
,,Hm?" odpověděla jen a tázavě se na mě koukla.
,,Prosím tě, vyprala bys mi tohle?" zeptala jsem se a podala jí zakrvácený kapesník. Mamka zvedla obě obočí.
,,Čípak je to kapesník, Džidži?" zeptala se naoplátku. Sklopila jsem oči k podlaze.
,,Jednoho spolužáka."
,,Takže je nějakého chlapce?" vyptávala se čím dál radostněji. Poškrábala jsem se ve vlasech. Nelíbilo se mi, kam tenhle rozhovor vedl.
,,Jo. Je Pavla Kupky."
,,Pavel? To mi nic neříká..." zamyslela se nahlas mamka.
,,On je novej ve třídě, přešel k nám z Prahy. Sedíme spolu."
,,Ty už nesedíš sama?" Tohle už skoro štěstím vypískla.
,,Mami, prosím," řekla jsem šeptem, abych ji uklidnila. Mamka se zasmála.
,,Dobře, dobře. Nebudu vyzvídat. Zatím."