musím čekat, až se mi rozplyneš,
rukama máchám, do ničeho tnu.
do bílého rána vždy pronikneš,
chvíli jasno, pak přivedeš tmu.

s ní i celá hlasů vojska,
skrz mou myslí pochodují,
pokračují v úderech na mou hruď,
v jednu chvíli se však zastaví (a)

zvolají: „vstávej, Ďáblova hříšnice!
stále tluče tvé srdce kamenné.“
odvětím: „vstanu, až přijde!“
z kamene slyším „víckrát ne.“

nechci skončit jak muž,
jehož mysl propadla Havranu,
můj svět je podivné místo,
a tak nevím, jestli zůstanu.

29/6/21