Po včerejšku se mnou Severus nepromluvil jediné slovo.
Měla jsem se dnes ukázat u Siriuse.
Přemístila jsme se na Grimauldovo náměstí a vešla do domu, který se objevil mezi domem 11 a 13.
„Ahoj Siriusi." pozdravila jsem ho.
„Ahojky, podívej co jsem nám upekl, Kurátura, to je mimochodem můj skřítek, mi to s radostí přenechal." řekne energicky Sirius a ukáže na dort, poserý srdíčkami.
Na tváři se mi objeví úsměv, není ale ani tak pravdivý jako zářivý.
„To je moc milé Siriusi."řeknu a dám mu pusu na tvář.
„Tak.... A tak..." mumlá si pro sebe spokojeně Sirius, při řezání dortu.
Sirius přede mě položil kus dortu, poděkovala jsem a začala jíst.
„Jess? Něco se děje?" ozval se najednou Sirius.
„Co? Proč by se něco jako mělo dít?" vyjedu na něj ostře.
„Tak jako promiň ale pořád mlčíš a tváříš se jako kdyby ti někdo umřel." odvětí hlasitě Sirius.
„Myslíš si, že mám pořád náladu na to tvoj "miluju tě zlatičko"?! NE! Nemám!" zařbu hlasitě a Sirius se zarazí.
Z obličeje se mu vytratí všechna barva.
Mlčel, jen mlčel.
Odešel do nějakého pokoje.
„Ne. Sirius... Prosím." uvědomila jsem si to.
Jen mi to vyklouzlo.
Chtěla jsme jít za Siriem ale zamknul se.
Chvíli jsem jen tak smutně posedávala v kuchyni.
Po tvářích mi stékaly slzy s neslyšně jsem vzlykala.
Po chvíli jsem se přemístila do Bradavic.
Objevila jsem se přímo před Severusem.
Když se vyptával, co se mi stalo, mlčela jsem.
Procházela jsem se sama prázdným hradem.
Schodiště se začalo hýbat a já se objevila před neznámou místností.
Vešla jsem do ní.
Byla zcela prázdná až na zrcadlo.
Zrcadlo z Erisedu.
Moc dobře jsem ho znala.
Přišla jsem k němu blíž ale bála se do něj pohlédnout.
Nakonec jsem to však udělala.
Pohlédla jsem do zdrcadla a v něm se zaleskl můj obraz.
Uviděla jsem sebe a otce, jak se šťastně objímáme a jsme normální šťastná rodina. Kolem sebet šťastného Siriuse, Remuse a Severuse.
Když jsem se dívala do zrcadla po tvářích mi začaly stékat slzy.
„Je hezké vidět po čem naše srdce touží, horší je vidět následky, lidé někdy díky zrcadlu z Erisedu zešílí." uslyším za sebou klidný hlas a škubnu sebou.
„Albusi!"
Netuším jak dlouho jsem před zrcadlem seděla ale muselo to být pěkných pár hodin.
„To samé jste řekl Harrymu... To o tom zrcadle." vyhrknu, při vzpomínce na to, když se mi Harry v soukromí v prvním ročíku o zrcadle zmiňoval.
„Něco podobného ano." přikývne Brumbál.
„Ta spojitost tebe a Harryho je až neuvěřitelná, jste si tak moc podobní." dodá a já na něj pohlédnu.
„Nevím, na jakou stranu se mám dát. Otec je... Můj otec ale..." odmlčím se.
„Rozumím ti."
„Ne! To nerozumíte!" vykřiknu.
Brumbál ale stále zůstal klidný.
„Nezemřel,že ne? Stále tu někde je." zašeptám a Brumbál zamýšleně přikývne.
„Dej se na tu stranu, na kterou se chce dát tvé srdce."

Ahoj, dneska o něco depresivnější kapitola :( Počítejte s tím, že teď jich tu pár takových bude.
Moc happy kapči mi teď psát nebude jelikož když je spisovatelka v depresi, budou i depresivní kapitoly.
Doufám že jsem na vás tu negativnú náladu moc nepřenesla...
Zatím se mějte :}