Pohled Naomi

Bílo. Nic jiného než bílo a nicotu jsem neviděla. Otáčela jsem se kolem své osy, ale stále nic. Žádný vítr. Žádný náznak zvuku. Prostě nic.

,,Haló!'' Zkusila jsem zakřičet, což vyvolalo silnou ozvěnu.

Pomalým krokem jsem se rozešla v před. Stále jsem se kolem sebe rozhlížela i když jsem věděla, že je to k ničemu. Pár minut jsem jen chodila, ale měla jsem pocit jako kdybych se stále vracela na to samé místo.

Zastavila jsem se v půlce kroku. V dálce před sebou jsem viděla obrys postavy. Nehýbala se. Stála stejně na místě jako já. Přiblížila jsem se o jeden krok, což postava napodobila. Nechápavě jsem se zamračila. Nohy jsem přinutila k pohybu. Šla jsem normálním krokem jako osoba přede mnou. Dala jsem se do mírného poklusu a jak jsem čekala, to se stalo i na druhé straně, ale zastavila jsem se když byla dostatečně blízko abych si osobu prohlédla. Co to sakra? Dívala jsem se sama na sebe. To co jsem považovala za nepřítele, byl jenom můj odraz. Zakroutila jsem nad sebou hlavou. Proč mi to nedošlo? Byla jsem asi dva metry daleko od svého odrazu. Prohlížela jsem se. Naklonila jsem hlavu na stranu a pak na druhou. 

,,Proč zrcadlo?'' Promluvila jsem do ticha a chtěla se ho dotknout.

,,Myslíš, že jsem tvůj odraz?''

Ruku jsem bleskově odtáhla a přesunula jsem ji na pochvu s dýkou. O několik kroků jsem ustoupila a vyjeveně ji sledovala.

,,Omlouvám se. Nejspíš jsem tě vyděsila.'' Omluvně se usmála. ,,Chtěla jsem jen vidět, jak zareaguješ.'' Udělala krok ke mně, ale zastavila se když jsem na ni zamířila dýku.

,,Nepřibližuj se.'' Vycenila jsem zuby. ,,Co si zač a proč máš moji podobu?''

,,Pokud tu dýku skloníš, ráda ti ukážu svoji pravou podobu a představím se ti.''

Nedůvěřivě jsem si ji prohlédla od shora až dolů, ale po pár vteřinách jsem dýku sklonila, ale z rukou jsem ji nedala. Opatrnosti není nikdy dost. Její tělo obklopilo jemně žluté světlo a díky tomu jsem mohla vidět, jak mění podobu. Vlasy se jí prakticky nezměnily. Měly stejnou barvu jako ty moje, ale byly zapletené do dredů ze kterých se skládal jeden velký cop. I oči měla jako já. Jedovatě zelené. Jediné co ona měla a já ne, byly velká šedá křídla. Šaty se skládaly z bílého vršku se zlatým lemováním a dlouhé bílé sukně, které se na pravém boku táhly zlaté ornamenty. Na prstech a pažích obou rukou měla zaháknuté sametové kusy látky stejné barvy. Všimla jsem si i obyčejné řetízku s menším přívěskem na krku.

,,Jsem Defne.'' Kývla hlavou a mile se usmála. ,,Těšila jsem se na tento okamžik, kdy se setkáme tváří v tvář.''

Její slova jsem moc nevnímala. Zaposlouchala jsem se do její barvy hlasu, který mi tak byl povědomí. Určitě jsem ho už někde slyšela. Pomyslela jsem si.

,,Ztratila jsi snad řeč, Naomi?''

Tahle otázka mě vytrhla z myšlenek.

,,Jak znáš moje jméno?'' Zmateně jsem se zamračila. ,,Pokud vím, nikdy jsme se nepotkaly.''

,,Věř mi, že o tobě vím mnohem více.'' Několika kroky se přesunula ke mně.

Dýku jsem stiskla v dlani, připravena kdykoliv se začít bránit. Všimla si mé ztuhlosti a trochu se odtáhla, ale začala mě pomalu obcházet.

,,Třeba vím, že jsi obětovala svá křídla pro záchranu svých přátel.'' Náhle prsty přejela po mých lopatkách, což vyvolalo můj obranný reflex.

Prudce jsem se otočila a chtěla ji bodnout do ramene, ale moje ruka se zastavila. Cítila jsem kolem svého zápěstí tlak, který mě v mém činu zastavil. Pak jsem z ničeho nic skončila na zemi, tváří k ní.

,,Nejsem tvůj nepřítel. Nechci ti ani ublížit, ale udělám to pokud se pokusíš o něco podobného.''

,,Fajn.'' Vydechla jsem všechen vzduch a posadila se.

,,Konečně je s tebou řeč.'' Řekla a posadila se naproti mě. ,,Musím si pamatovat až se budeš chovat podobně, že tě stačí dostat telekinezí na zem.'' Ušklíbla se na mě na což jsem si odfrkla.

Seděli jsme naproti sobě v úplném tichu. Já jí hleděla do tváře, zatímco ona si mě prohlížela. Bylo to značně nepříjemné. Trochu jsem si připadala jako rybička v akvárku.

,,Vážně tu budeme na sebe koukat?'' Zeptala jsem se. ,,Nebo mi konečně řekneš kde to jsme a co tu vlastně děláme?''

,,Ty snad nevíš, kde jsme?''

,,V mém snu, který začíná být už docela praštěnej?'' Pozvedla jsem obočí.

,,Ty jsi opravdu myslíš, že tohle'' Ukázala kolem sebe. ,,je sen?''

,,A není to snad očividný?'' Zeptala jsem se. ,,Jsem na místě, kde je všude bílo. Kde necítíš jediný náznak větru či zvuku. Kde se mi objeví nějaká ženská, která mě telekinezí složila na zem. Jo, jsem si jistá že tohle je sen.'' Pokrčila jsem rameny.

,,Ne, není.'' Lehce se zamračila. ,,Jsi na jediném místě, kde se můžeš se mnou takto spojit. Už bylo i načase, abychom se mi dvě zde setkaly.''

,,Ale proč...proč zrovna já?'' Zeptala jsem se. ,,Nejsem nijak výjimečná a navíc ani nevím, kdo pořádně jsi.''

,,Všechno ti vysvětlím, ale až jindy. Měla by si jít. Ve tvém světě bude svítat a není úplně dobré, aby se tvůj tě bratr vyptával kde si byla .'' Postavila se a pak mi pomohla na moje vlastní nohy. 

,,Jak víš o mém bratrovi?'' Přimhouřila jsem oči. 

,,Říkala jsem, že toho o tobě vím hodně.'' Pokrčila rameny s menším úsměvem. ,,A teď už běž.''

,,Jak se ale mám odsud dostat?'' Zeptala jsem se nechápavě.

,,Stačí jen chtít.'' Mrkla na mě.

To vůbec nezní divně. Napadlo mě, ale dala jsem na její radu. Zavřela jsem oči a přála si, abych byla zpátky. Začala jsem pochybovat protože se značnou chvíli nic nedělo, ale pak jsem vedle sebe ucítila něco chlupatého. Otevřela jsem oči a uviděla jemné paprsky vycházejícího slunce. Jeden z nich mířila přímo na Arona, který byl uvelebený vedle mého boku a v klidu spal.

Protřela jsem si oči a zívla. Začínala jsem pomalu věřit Defneniným slovům. Možná to fakt nebyl sen. Napadlo mě, ale myšlenku jsem hned vypustila z hlavy. Zavřela jsem oči a hned usnula. 

Pohled Defne

Sledovala jsem, jak Naomi ovanul lehký vítr a pak jako na lusknutí prstů zmizela. Po jejím zmizení se vedle mě objevil Aris.

,,Jsi si jistá, že je hodna se stát...''

,,Ano.'' Skočila jsem mu do řeči. ,,Jsem si tím jista. Je toho hodna.''

,,A co když ne?'' Zeptal se. ,,Co když se zase mýlíš a ta holka zbytečně zemře?''

,,Tentokrát to bude jinak Arisi.'' Otočila jsem se na něj. ,,Vím že zvládne zkoušku a stane se tím, čím jsme byli my.''

,,Jak si můžeš být tak jistá?''

,,Cítím to z ní. Není jako ti, co byli před ní.'' Odpověděla jsem s pohledem zabodnutým před sebe. ,,Navíc, proč by to zvíře s ní jinak zůstalo?''

,,Ta holka ho živí a stará se o něho. Zůstalo s ní, protože se nemělo kam vrátit.'' Překřížil si ruce na hrudi.

,,Vážně?'' Pozvedla jsem jedno obočí. ,,A není to náhodou tím, že to zvíře z ní cítí to co já?''

,,To je nesmysl. Argonauti nikdy s Patronem nezůstávali. Stranili se nás. Nebyli to domácí mazlíčci.''

,,Přiznej to už konečně Arisi.'' Ušklíbla jsem se. ,,Mám pravdu a ten Argonaut je toho důkazem.''

,,Dokud se u té holky neobjeví další schopnost a nezvládne zkoušku, neuvěřím.'' Vyprskl a otočil se k odchodu.

,,Ta holka má jméno!'' Zakřičela jsem za ním.

Ať si ten pitomec říká co chce. Vím, že Naomi je ta pravá. Věřím jí.

                                                 *****

Zdravíčko!

Omlouvám se, že vydání kapitoly trvalo tak dlouho. Mozek mi nějak přestává pracovat :D

Snad jste si kapitolu užili a budu se snažit, aby tento týden vyšla ještě jedna. 

Hezký zbytek večera.

Ahojky!