Pohled Naomi

,,Musí na mě tak zírat?" Zeptala jsem se jen tak do vzduchu.

Ty žluté pohledy mě pomalu vytáčely a šeptání zrovna též. Firhat se rozhlédl kolem sebe a pak mi svým levým křídlem zakryl celá záda.

,,Lepší?" Zeptal se s menším úsměvem.

Jako náznak díku, jsem se na něj více natiskla. Musím uznat, že mít staršího bráchu se někdy hodí. Všichni se zase věnovali své cestě, až na jednu postavu která šla úplně vepředu. Otočila se na mě a věnovala mi jeden ze svých zamračených pohledů. Pak se ale naštěstí znovu otočila dopředu. Protočila jsem očima a podrbala Arona pod krkem.

,,Nevšímej si jí." Šeptl mi do ucha Firhat.

,,V tom případě mi musíš zalepit oči." Utrousila jsem a dál v rozhovoru nepokračovala.

Firhat si povzdechl a ani on raději nic neřekl. Několik minut jsme ani jeden nepromluvili. Já si prohlížela nové okolí a Firhat byl zase duchem nepřítomný. Do hlavy jsem mu raději nelezla. Přeci jenom nevím jaké má schopnosti a riskovat, že je telepat jsem nechtěla.

Všimla jsem si, že slunce už pomalu zapadá a tím pádem bude brzy tma. Neříkal Firhat náhodou, že je to kou...? Moje myšlenka se hned rozpadla v prach, když mi podklouzla jedna noha a já po zadku sjížděla kopec, který se tu z ničeho nic objevil.

,,Naomi!''

Spolu se svým jménem jsem slyšela i smích a různé posměšky na moji osobu. To bylo ale to poslední na co jsem myslela, když jsem před sebou viděla blížící se sráz. Ucítila jsem Aronovy drápy zasekávající se do mé lopatky a ramene. Mermomocí jsem se snažila zastavit, ale moje odřené ruce rychle vypovídaly službu a nohy na tom nebyly o nic lépe. Ne, ne, ne, ne. Těsně před pádem jsem Arona ze sebe shodila. Kočky vždycky dopadnou na všechny čtyři, teda pokud vím. Chytla jsem se okraje jednou rukou. Špatný na tom bylo že jsem se držela tou více odřenou rukou a díky špíně bolela ještě více. Zatnula jsem zuby a okraje se chytla i druhou rukou. Nohy mi sice stále visely ve vzduchu, ale to mi nijak nevadilo. Vydýchávala jsem ze sebe zbytek adrenalinu a pomalu se uklidňovala.

Cítila jsem, že mě někdo sleduje. Otevřela jsem oči, ale výhled mi zatarasil šedý kožich, který se otíral o můj obličej.

,,Taky tě ráda vidím.'' Vydechla jsem s úsměvem a snažila se dostat i zbytek svého těla nahoru, což se mi moc nedařilo.

,,Naomi!'' Uslyšela jsem své jméno.

Podívala jsem se nahoru a uviděla svého bratra, který mi podal pomocnou ruku. S úsměvem jsem ji přijala, ale sykla jsem.

,,V pořádku?'' Zeptal se starostlivě a podíval se na mé odřené dlaně.

Zamračeně se na ně podíval a jednu moji dlaň vzal do svých rukou. Chvíli ji jenom držel a pak to samé udělal i s druhou. Sledovala jsem, jak se má dlaň rychle léčí. Nevím proč mě to tak fascinovalo, když tohle už moc dobře znám.

,,Lepší?'' Zeptal se s úsměvem a pustil moji dlaň.

,,Jo. Díky, ale vyléčila bych si to klidně sama.'' Namítal jsem s menším úsměvem, který hned zmizel když jsem si všimla postav za Firhatem.

,,A tohle je tvá sestra?'' Zeptala se Zira s posměchem. ,,Není jako my. Nepatří sem!'' Křikla a vzlétla do vzduchu.

Ostatní udělali to samé, ale Zira proletěla kolem mě tak nízko, že jsem znovu málem spadla. Firhat mě naštěstí včas chytil. Nechápavě jsem sledovala kam všichni letí, ale pak jsem pochopila proč. Dole jsem viděla menší vesnici, kde se uprostřed shromažďovalo více a více postav. Z dálky jsem si prohlížela jejich obydlí, které byly připevněné na stěně skály na obou stranách. V podstatě mi to připomínalo písmeno u, které vesnici obklopovalo.

,,Pozor, aby ti něco nevlítlo do pusy.'' Řekl Firhat s úšklebkem. ,,Jdeme?'' Zvážněl.

Nejistě jsem se na něj podívala. Věděla jsem, že budu zase muset čelit těm pohledům. Nenávistným, pohrdavým, zkoumavým. Zavřela jsem na chvíli oči a několikrát nabrala vzduch do plic.

,,Jo.'' Vydechla jsem.

Firhat mě vzal do náruče spolu s Aronem a seskočil dolů ze srázu. Tentokrát ale pomalu klesal k zemi, za což jsem mu byla vděčná. S Firhatovy náruče jsem slezla hned jak se jeho nohy dotkly půdy. Byli jsme pár metrů před hranicí vesnice kterou můj bratr klidně přešel, ale já se k tomu nějak neměla. Nohy byly jako by mi je někdo zalil betonem a já tak nemohla udělat krok před ani vzad. Aron se posadil vedle mě a chvíli se díval před sebe. Pak se podíval na mě. Jeho oči se jasně ptaly - ,,Co teď?''

Povzdechla jsem si. No tak, Naomi. Když jsi zvládla znovusetkání s Avengers, tak zvládneš i tohle. Povzbuzovala jsem se v duchu a pomalu se rozešla vpřed.

,,Jsi opravdu v pořádku?'' Zeptal se mě Firhat.

,,Naprosto.''

,,Lhářko.''

Zmateně jsem se ohlédla za sebe. Nikoho jsem ale neviděla. Ten hlas už jsem někde...

,,Naomi?''

Zatřásla jsem hlavou a tím tak vytěsnila všechny myšlenky.

,,Jsem v pohodě. Opravdu.'' Ujistila jsem ho a rozešla se dál nevnímající Firhatův starostlivý pohled.

Přibližovali jsme se čím dál blíže ke středu vesnice, takže nenápadnost na úrovni nula. Raději jsem před sebe pustila Firhata. Přeci jen, je to on kdo tu žije a zná to tu. Jejich úsměvy nahradili udivené, pohoršené nebo nepřátelské pohledy, když si mě všimli a prošla kolem nich. I Aron několik pohledů schytal. Proto jsem si ho raději vysadila na rameno.

Uhýbali nám z cesty a my se tak pomalu přibližovali k vysokému, masivnímu stromu. Prohlížela jsem si všechny obličeje, kolem kterých jsem procházela. Viděla jsem několik malých dětí, jak se tiskly ke svým rodičům, ale i když měly strach stále jsem cítila jejich zvědavost a slyšela v mysli jejich otázky na moji osobu. To mi alespoň z poloviny zvedlo jeden koutek úst nahoru.

,,Počkej chvíli tady.''

Jen jsem přikývla a sledovala Firhata, jak vstupuje do útrob stromu. Stála jsem pár metrů před ním a jen čekala, co bude dál. Všechny ty pohledy se do mě zabodávaly jako nože. Věřte že to není zrovna příjemné a jejich myšlenky byly snad ještě horší. Aron mě lehce šťouchl do hlavy. Políbila jsem ho na na vršek hlavy.

Uslyšela jsem pohyb a pak uviděla postavu, která vyšla z dutiny stromu. Po ní se hned vynořil Firhat a s menším úsměvem na mě kývl. Nechápavě jsem se na něj zamračila a tím pádem jsem se nevěnovala blížící se postavě. Moji plnou pozornost dostala až tehdy, kdy byla asi metr ode mě. Aron na mých ramenou se lehce napnul stejně tak jako já. Její žluté oči propalovaly ty mé zelené. Viděla jsem kolem nich několik vrásek, které se o trochu zvětšily když přimhouřila. Polkla jsem a pak sledovala její přibližující se dlaň. Má ruka nenápadně sklouzla k pochvě u pasu, kde byla má dýka.

,,Jsi stejně tak ostražitá jako tvůj otec.'' Hlesla s dlaní na mé tváři.

,,Jak...?''

,,Má milá. Mně jen tak nic neuteče.''

S touto větou přiložila i druhou dlaň na mou tvář a dojatě se usmála.

,,Ani nevíš jak moc se mu vzhledově podobáš.'' Pohladila palcem mou líci.

,,Omlouvám se,'' Jemně jsem odstrčila její dlaně z mých tváří. ,,ale kdo jste?''

,,Jsem ta která pro tebe poslala tvého bratra.'' Podívala se na Firhata, což jsem po ní opakovala. ,,Jsem tvá teta.''

*****

Hi!

Jak můžete vidět, tak jsem ještě neumřela.

No a kdo dostal týden volna? Ano, hádáte správně. Já! Tenhle týden jsou na mé škole talentovky a náš ředitel nechce, abychom se míchali s uchazeči kvůli Covidu, tak nám dal týden volna. 

Ale nemyslete si, že si to nějak užívám. Jako jo užívám, ale mám hromadu práce s doděláváním věcí do školy. Například čtenářský deníky. Ani nevíte, jak mě udivilo když se mě celá třída zeptala - ,,Jako to už to máme dělat?!''  Někteří ani nevěděli, že nám to dala za úkol. Jako další má na seznamu cvičení na můj instrument, učení textu písní a prostě šprtání na obyčejný předmětu. Jednoduše řečeno si moc neodpočinu.

Jej! Nějak jsme se rozepsala. Omlouvám se, ale já se prostě musím vypsat. Určitě nejsem jediná/ý autor/ka, který/á je takhle ukecaný/á.

Pokusím se vydat alespoň dvě kapitoly v tomto týdnu. Máte se na co těšit.

Dobře, tak se mějte. Užijte si zbytek večera a pro ty, kteří si kapitolu přečtou až ráno, tak přeji štěstí do začátku nového dne a ten kdo až odpoledne tak po zbytek dne.

I love you! ♥