Pohled Naomi

,,Naomi. Nečekala jsem, že se máme dnes setkat.'' Otočila se na mě Defne se zmateným obličejem. ,,Taky že ne, ale potřebuji se tě na něco zeptat.'' Začala jsem. Mírným kývnutím hlavy mi dala pokyn, abych začala. ,,Víš něco o rase zvané Argonaut?'' Při posledním slově jsem si dala záležet na výslovnosti. ,,Konkrétně o tom, který je z nich nejstarší?'' Dodala jsem a sledovala její reakci.

,,Proč si myslíš, že bych o něm měla něco vědět?'' Zeptala se klidně. ,,Žila jsi určitě v době, kdy musel žít.'' Namítla jsem. ,,Dávala by to smysl.'' Pokrčila jsem rameny. Uchechtla se. ,,Je pravda, že jsem byla ještě živá když existoval on.'' Přitakala a rozešla v před. S mírným odstupem jsem jí následovala. ,,Jeho schopnosti byly neskutečné. Žádný jiný tvor tě nedokázal zavést za tvými předky. Žádný tvor nedokáže přežít bez kyslíku a krutou zimu v kosmu Jenom on. Jeden z nejstarších.'' Podívala se na mě a s kopím, které se jí náhle objevilo v ruce, máchla před sebe. Objevila se před námi jeho iluze v reálné velikosti.

,,Je o něco větší, než jak jsem si ho představovala.'' Poznamenala jsem. Cítila jsem, že se Defne usmála. ,,Poprvé jsem ho spatřila, jako malá holčička. Byla jsem stejně tak uchvácená jako ty.'' Obešla iluzi, aby byla naproti mně. ,,V brzkém věku jsem přišla o svého bratra. Utonul ve vodě.'' Řekla to, aniž by projevila nějakou známku emoce. ,,Tak moc jsem svého bratra chtěla znovu spatřit. Znovu ho obejmout a on mi to umožnil.'' Lehce se usmála a iluze zmizela. ,,Vím proč si se mě na něj zeptala.'' Zabodla svůj pohled do mých očí.

Několika kroky se ke mně přiblížila. Dala mi obě ruce na ramena a donutila mě se tak dívat jenom na ni. ,,Nepotřebuješ ho, aby ti ukázal tvé rodiče. Skoro celý život si žila bez nich a navíc, máš dvě skvělé rodiny.'' Řekla a já nakrčila obočí. ,,Tu první si našla na Zemi a tu ztracenou zase tady.'' Osvětlila mi a já se vyprostila z jejího sevření.

,,Vážně si myslíš, že ty lidi z planety bláta a louže, co tomu tak rádi říkají Země, je má rodina?'' Zeptala jsem se s posměchem. ,,Možná tak před rokem...dvěma rokama....třema? Sakra! Vždyť já ani nevím jak dlouho tady jsem!'' Vykřikla jsem. Zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla. Uklidnila jsem své vroucí emoce a znovu se podívala na Defne. Sledovala mě s lítostí, ale nechápala jsem proč.

,,Proč se na mě tak díváš?'' Neodpověděla hned. Začala kolem mě chodit v kruzích. ,,Je mi líto, že si to stále nedokážeš připustit.'' Zamračila jsem se. ,,Moc dobře víš, že Země byla, je a bude tvým domovem. A to už navždy.'' Až s poslední větou se mi podívala do očí. ,,Ale taky vím, že pravou rodinu mám tady, tedy i domov.'' Namítla jsem neústupně. ,,Copak se snad neříká, že tam kde je rodina, tam je i domov?''

Defne si povzdechla. ,,Stále to nechápeš. Víš co se stane, až dokončíš výcvik, který už je prakticky u konce?'' Zeptala se s lehce nakloněnou hlavou. Mlčela jsem. ,,Stane se to, že budeš muset být sama.'' Zmateně jsem se zamračila. Sama? ,,Budeš příliš nebezpečná pro jakýkoliv druh života. Proto bych ti doporučovala, aby si se s nikým jiným, výjimkou je tvá tvá rodina, nesbližovala.''

,,Narážíš teď na někoho?'' Zeptala jsem se s lehkou známkou zavrčení. ,,Narážím na toho chlapce, se kterým se stýkáš a prosím, nedělej že o ničem nevíš.'' I ona už se lehce zamračila. ,,Ten chlapec není pro tebe. Nevěř mu. Není tím, čím je.''

,,A jak to můžeš vědět? Nikdy si s ním nemluvila a ani ho nepotkala.'' Vyprskla jsem naštvaně. ,,Vidím skrz tebe do něho a říkám ti, není to tvůj přítel.'' Přiblížila se ke mně. K mé tváři. ,,Neznáš ho.'' Procedila jsem mezi zuby. ,,A ty snad ano?'' Uchechtla se. Zíraly jsme si do očí. Dlouhou dobu ani jedna nás nic neřekla.

Myslíš si, že ho znáš? Že ti stačí se na něj jenom podívat a už ho máš přečteného? Typický. Vydechla jsem všechen vzduch z nosu. Prudce se otočila a zmizela odsud. Měla jsem toho dost.

Pohled Defne

Neuvěřitelné. Typická poblázněná holka. Vidí jen to dobré. Sakra, vždyť je telepatka tak proč se mu nepodívá do hlavy, aby uviděla, co skutečně ten chlapec je zač.

Měla jsem sto chutí do něčeho praštit. Nebo kopnout. Prostě udělat cokoliv, co by mi pomohlo vyventilovat můj hněv. Vjela jsem si rukou do bílých vlasů. Ta holka bude toho litovat. Bude to její druhá nevydařená láska. Nevím jestli to pro ni bude do budoucna dobré.

,,Věř mi, že určitě brzy přijde na to, že to není ten pravý.'' Objevil se vedle mě Aris s povzbudivým úsměvem. ,,Je mi jasné že jí to dojde, ale...'' ,,Ale bojíš se toho, že to na ní bude mít špatný vliv.'' Dokončil za mě větu. ,,Ano.'' Přitakala jsem a povzdechla si. ,,Víš přece jak to chodí.'' Dodala jsem. Lehce se zasmál - ,,Jo, to vím až moc dobře.''

Mnula jsem si zápěstí. Její den získání moci se blíží. Překvapilo mě, jak to uteklo. Neuvědomila jsem si, že čas tak rychle letí. ,,Hej. Bude to v pořádku.'' Položil mi ruku na rameno. Pod jeho dotykem jsem ztuhla. Ještě nikdy jsem od něj necítila konejšivý dotyk. Od naší poslední hádky, se jeho chování vůči mně, výrazně změnilo. ,,Ten den dopadne dobře a ty se budeš moci přesunout k věčnému odpočinku.'' Lehce stiskl.

Usmála jsem se a dotkla se jeho dlaně. ,,Díky.'' Šeptla jsem a hluboce se mu podívala do očí. Byly stejně zelené jako ty mé. Možná jen o malinko světlejší. Dívali jsme si navzájem do očí až nezdravě dlouho. Byla jsem tedy já ta první, která náš oční rozhovor přerušila. ,,Měli bychom se vrátit.'' Poznamenala jsem a pomalu se rozešla v před. Aris mě několika kroky doběhl a celou naši cestu jsme šli vedle sebe, v příjemném tichu. 

Pohled Ziry

Hledala jsem Naomi všude. Ptala jsem se všech, kteří kolem mě prošli, ale nikdo z nich Naomi neviděl. Začala jsem mít trochu starost. Začalo se stmívat a stále jsem ji nemohla najít. Nechápala jsem, co jí tak rozhodilo. Z ničeho nic prostě odešla a vypařila se. Pokud to takhle půjde dál, svolám pátrací skupinu. Prolétlo mi hlavou.

Se svojí dávkou nepozornosti jsem do někoho narazila. Chtěla jsem začít s frází - ,,Koukej kam jdeš, pitomče!'' ale když jsem si všimla, do koho jsem to vlastně narazila, slova jsem hned v sobě udusila. ,,Matko! Moc se ti omlouvám!'' Přiskočila jsem k ní a pomohla se jí zvednout. ,,V pořádku. Měla jsem dávat větší pozor.'' Lehce mě poplácala na ruce s menším úsměvem. ,,Proč vlastně tak spěcháš, dítě?'' Podívala se na mě s otázkou v očích. Váhala jsem jestli jí to mám říct. Přeci jenom, není to úplně radostná zpráva. ,,Víš, matko.'' Začala jsem stroze. ,,Nevím co se stalo, ale...''

,,Ziro!'' Obě jsme se otočily za známým hlasem. Naomi z dálky na nás mávala a mírným poklusem nás dohnala. V duchu jsem si oddechla. ,,Naomi!'' Uvítala ji matka a dotkla se její tváře. ,,Vše v pořádku? Neopakovalo se tvé upadnutí do bezvědomí?'' Začala se ptát. ,,Ne. Všechno v pořádku.'' Usmála se Naomi. ,,Výborně.'' Přikývla matka a otočila se na mne. ,,Tak, co si mi to chtěla říci?'' Zeptala se se zájmem. ,,No.'' Začala jsem hledat výmluvu. ,,Jak jsem říkala. Nevím co se stalo, ale najednou mi došla voda.'' Donutila jsem se k úsměvu. ,,Proto jsem tak pospíchala.'' Objasnila jsem. ,,Dobrá.'' Podívala se na mě matka svým pochybným obličejem, ale nic neřekla. ,,No, za chvíli začíná společná večeře. Tak obě přijďte.'' Podívala se na nás a s pomalým krokem odešla.

,,Tak tobě došla voda?'' Zeptala se mě Naomi s pozvednutým obočím. Hravě u toho mrskala ocasem. ,,Kryla jsem tě, protože si z ničeho nic zmizela a na docela dlouhou dobu.'' Vyprskla jsem. ,,No, jo. Promiň. Jen jsem si chtěla utřídit myšlenky.'' Mnula si zátylek. Povzdechla jsem si. ,,V pořádku. Jen...prostě se pro příště nezdrž tak dlouho. Měla jsem celkem i starost.'' Na srozuměnou lehce kývla.

Vzala jsem ji za ruku a vedla ji ke mně. ,,Kam to jdeme?'' Zeptala se zmateně. ,,Za chvíli začíná večeře.'' Dodala. ,,Pamatuješ, jak jsem ti chtěla něco ukázat?'' Zeptala jsem se jí. Přikývla. ,,No, tak teď na to máme chvíli.'' Usmála jsem se a vtáhla ji k sobě do domu.

,,Chvíli tu počkej.'' Upozornila jsem ji a zmizela ve druhé místnosti. Chvíli mi trvalo než jsem našla to, co jsem hledala. Z místnosti jsem vyšla s šaty v ruce. Naomi na mě zmateně koukala. ,,Víš, když jsi říkala, že půjdeš na oslavy Přívalových dešťů, váhala jsem, jestli máš nějaké trošku slavnostnější šaty.'' Začala jsem a položila je. Naomi se na ně uchváceně dívala. Nemohla z nich spustit oči. Zavrtěla hlavou - ,,To od tebe nemůžu přijmout. Nějaké šaty určitě seženu.'' Ujišťovala mě, ale já jí to nevěřila.

Položila jsem jí dlaň na předloktí. ,,Chci, aby sis je vzala.'' Stiskla jsem. ,,Je to důkaz toho, že už mezi sebou, nemáme žádné spory.'' Odůvodnila jsem svůj čin. Naomi stále váhala. Po mém přemlouvání, svolila. Na to mě hned objala. Zprvu jsem to nečekala, ale po chvíli jsem i já obětí opětovala.