Pohled Firhata

Zamračeně jsem sledoval její záda, která se ode mě vzdalovala. Nechápal jsem, co se s ní děje. Poslední dobou nemáme úplně nejlepší vztahy. Hádáme se kvůli hloupostem a někdy jeden druhého vytočíme jen pohledem. Poslední dobou se to stává často, ale jsou i světlé chvilky i když jich není moc.

Povzdechl jsem si. Vzlétl jsem do vzduchu a několika mávnutími křídly jsem byl u ní. Už neutíkala. Šla normální krokem a nevěnovala mi žádnou pozornost. Ani když jsem vedle ní přistál nenaznačila ani kapku zájmu.

V tichosti jsem vedle sebe šli. Jediné co jsem mohli slyšet byli naše společné kroky. Každou chvíli jsem kontroloval její obličej, který byl stále stejný. Bez jediné emoce, neutrální. Jako kdyby žádné pocity ani neměla. Stále žasnu, kde se tak perfektní ledovou masku naučila.

,,Jestli mi chceš něco říct tak klidně, ale neslibuju že budu poslouchat.'' Promluvila aniž by se na mě otočila. ,,Jen jsem si všiml, že poslední dobou se chováš trochu jinak. Jsi ke mně odtažitá, někdy odejdeš aniž bych o tom věděl, probouzíš se uprostřed noci a přejdeš k mé síti. Jako kdyby si se chtěla ujistit, že tu stále jsem. Prostě...'' Vydechl jsem všechen vzduch. ,,Děje se něco?''

Nic neřekla, ale poznal jsem, že nad mohou otázkou přemýšlí. Lehce se mračila a těkala očima po zemi. Váhala jestli mi má vůbec odpovědět. Pak se ale zastavila. Nechápavě jsem se na ní otočil. ,,Zdají se mi sny.'' Řekla neutrálně a podívala se mi do tváře. ,,Nevím co znamenají, ale mám strach že se jednou stanou skutečností. Že prostě zmizíš. Že všichni zmizí a já tu budu sama. Nikdo tu nezbude a já se budu muset znovu potýkat se samotou s pocitem viny, že jsem nic neudělala.''

V jejích očích se objevily slzy, které se snažila zadržet. Obtočila své ruce kolem sebe a sama se objímala. Rozešel jsem se k ní a schoval ji ve své náruči. Obtočil jsem kolem nás i svoje křídla. Objetí mi sice neopětovala, ale cítil jsem že se uvolnila. Čelem se opřela o mé rameno.

Nic jsme neříkali. Popravdě jsem neměl slov. Nechtěl jsem rušit tu chvíli, kdy jsme zase byli sourozenci. Bratr a sestra. Ten bratr, který vždy svoji sestru bude chránit až do konce. Který bude při ní stát i kdyby zničila celý svět a nikdy ji neopustí.

,,Naomi?'' Nic. Neodpověděla. ,,Naomi?'' Zkusil jsem to znovu a trochu se od ní odtáhl. Musel jsem ale jí hned zase chytit. Myslel jsem si že usnula, ale když jsem ji zkusil probudit, oči neotevřela. Byla v bezvědomí. Popadl jsem ji do náruče a vyrazil rychle směrem do vesnice. Vylétl jsem nad stromy a snažila se vyvinout co největší rychlost. Každou vteřinu jsem kontroloval její oči. Byly stále zavřené a mělce dýchala. To mě donutilo k většímu tempu.

Doslova jsem vpadl do tetina obydlí, kde zrovna vedla konverzaci se Zirou. Cagatay se na mě zamračila, ale když jsi všimla Naomi v mém náručí, její oči hned změkli a zakalil je strach. ,,Co se stalo?'' Přiběhla ke mně. ,,Polož ji sem.'' Ukázala na místo obklopené různými rostlinami. Hned jak jsem svou sestru položil, mě Cagatay odstrčila. Postavil jsem se vedle Ziry, která nečině stála v pozadí. Nevěnoval jsem nijak velkou pozornost, ale všiml jsem že i jí se v očích objevila starost o Naomi.

,,Co se stalo?'' Zeptala se mě Cagatay znovu, která byla ke mně zády. ,,Ani nevím. Z ničeho nic prostě upadla do bezvědomí.'' Přiznal jsem popravdě. Cagatay se na mě otočila se zmatením ve tváři. ,,Jen tak upadla do bezvědomí?'' Nechápala. Jen jsem přikývl. Cagatay se zamračila ještě více a znovu svou pozornost přesunula k Naomi. 

Na mém rameni jsem ucítil dotek dlaně. Byla to Zira. Kývla hlavou ke dveřím. Pochopil jsem a šel s ní. Ve dveřím jsem se ale ještě otočil. Cagatay měla ruce pár centimetrů nad tělem Naomi. Pohybovala s nimi do stran a snažila se cokoliv vycítit. Nezdálo se, že by se jí to nějak dařilo.

Bolestně jsem zavřel oči a odešel ven. Zira na mě čekala nedaleko tetina domu. Ruce měla překřížené na hrudi a mrskala ocasem. Hleděla zamračeně na kámen jako kdyby on mohl za všechny problémy. Pomalu jsem se k ní rozešel.

,,Myslel jsem si, že je ti Naomi ukradená.'' Pozvedl jsem pravé obočí. ,,A co zavrhuje tvoji myšlenku, že je mi ukradená?'' Zeptala se a přimhouřila oči. ,,Oči toho prozradí hodně.''

Uvědomila si význam mé věty a spustila ruce podél těla. Přísný výraz povolila. ,,Zvykla jsem si na ní.'' Odůvodnila, ale já to nevěřil. ,,Dostala jsi do zubů, že?'' Zeptal jsem se úšklebkem. Protočila oči a já tak věděl, že mám pravdu. ,,Možná si díky tomu budete rozumět.'' Navrhl jsem. Raději nic nenamítala.

,,Opravdu omdlela z ničeho nic?'' Zeptala se. ,,Ano. Myslíš jsi, že bych Cagatay lhal? K ničemu by mi to asi tak bylo?'' Zavrčel jsem. ,,Dobře já ti věřím, ale je to zvláštní.'' Namítla a zahleděla se na tetino obydlí. S tím jsem musel souhlasit. Jako Zira jsem se zahleděl stejným směrem. Co se to s tebou děje Naomi?

Pohled Naomi

Proč jsem mu to sakra říkala? Neměla jsem to dělat. Vždyť ani nevím jestli je to pravda. Bože já jsem tak pitomá!

Kdyby tu bylo co nakopnout, už by to letělo vzduchem. Jediné co jsem v tomhle meziprostoru mohla udělat bylo křičet. A proč taky ne, že? Zhluboka jsem se nadechla a z plného hrdla jsem začala křičet dokud mi nedošel vzduch.

,,Naomi?'' Uslyšela jsem známý hlas a otočila se na Defne, která mě pozorovala se strachem v očích. Asi mě slyšela. ,,Ahoj.'' Řekla jsem chraplavě a snažila se o úsměv. Vzdala jsem to hned, jakmile se Defne trochu zamračila. S povzdechem jsem si prohrábla své bílé vlasy. Už jsem je měla dlouhé po lopatky a na některých místech zapletené do menších copánků. ,,Promiň. Nechtěla jsem tě nijak vyděsit. Jen jsem to potřebovala ze sebe nějak dostat.'' Sklopila jsem pohled k zemi a posadila se. Ruce jsem měla v klíně a mnula si prsty.

Periferně jsem viděla, že se ke mně Defne přibližuje. Posadila se vedle mě. Neřekla ani slovo. Dívala se před sebe do prázdna. Čím bylo ticho větší, tím více mě to vytáčelo. ,,To nic neřekneš?'' Neudržela jsem se a zeptala se. ,,Na nic se nezeptáš?'' Dodala jsem a otočila tvář k ní, což napodobila. Čekala až začnu. Další jeden z mých povzdechů.

,,Pamatuješ jak jsem ti říkala o těch snech?'' Zeptala jsem se a odvrátila od Defne zrak. Jen přikývla. ,,Řekla jsem o nich Firhatovi a pak jsem se doslova před ním složila.'' Vysvětlila jsem a promnula si kořen nosu. Cítila jsem slzy deroucí se z mých očích. Nechci aby mě někdo viděl brečet jako malé děcko. Odjakživa jsem to nesnášela a dávala si dobrý pozor, aby mě tak nikdo nikdy neviděl. Poslední dobou se mi to nějak nedaří.

,,Bereš slzy za slabost?'' Ozvala se po dlouhé době ticha Defne. Chvíli jsem nad tou otázkou přemýšlela. Beru? Zeptala jsem se sama sebe, ale nedokázala jsem si odpovědět. ,,Připadám si slabá.'' Řekla jsem nepřítomně a dál to nijak nerozváděla.

Ucítila jsem teplo její dlaně na mé paži. Přitáhla si mě k sobě a tvář si opřela o můj vršek hlavy. Křídlem stisk ještě víc upevnila. ,,Nemusíš se tak cítit. Vždyť i v slzách je ukrytá síla.'' Konejšila mě. ,,Jenom díky slzám dokazuješ svoji odvahu.'' Pokračovala. ,,Tak to jsem to pěkný hrdina.'' Utrousila jsem a Defne se usmála. ,,Moc dobře víš, že jsem to takhle nemyslela.'' Odtáhla se, ale její křídlo mě stále hřálo na zádech. ,,Vím, ale tem sarkasmus jsem si prostě odpustit nemohla. Nešlo to.'' Pokrčila jsem rameny, opřela si hlavu o její rameno a zavřela oči.

Byl to skvělý pocit. Vzpomněla jsem si na staré časy s Olivií, kdy jsme přesně takhle seděly na mé posteli. Přesně jako Defne mě objala kolem ramen, líbala na vršek hlavy a promlouvala mi do duše. ,,Jsi dokonalá taková jaká jsi, Naomi. Buď pyšná na to, že jsi jiná.'' Vzpomněla jsem si na věty, co mi vždy říkala, když mi bylo nejhůř. Vždy mi to pomohlo, ale v ten osudný den už mi pomoci nic nemohlo.

Oči jsem otevřela. Nechtěla jsem na to myslet. Nechtěla jsem znovu myslet na bolestivou minulost. Potřebuju se odreagovat. Zvedla jsem se ze země a podívala se na Defne. Ta mě pozorovala s pozvednutým obočím. ,,Dáme boj?'' Zeptala jsem se a doufala že bude souhlasit. Jeden koutek úst jí vystoupl nahoru. Brala jsem to jako souhlas. Tak jako já se zvedla ze země. Lehce od sebe odtáhla ruce, kde se jí objevily dvě špičatá kopí. Jedno mi hodila a já ho obratně chytla. Prohlédla jsem si ho.

Dřevo, na kterém byl připevněn bodec, bylo temně rudé. Na některých místech ho zdobily, ze stříbra ukované, kroužky. Bodec byl čistě stříbrný, že jsem v něm mohla spatřit svůj odraz. Uprostřed měl děravé místo v podobě kosočtverce. Defne měla ten samý druh kopí s rozdílem barvy, která byla bílá.

,,Myslím si, že už je čas cvičit naostro.'' Bouchla koncem kopí do země. ,,Prozatím jsme cvičili jenom s tyčemi. Ode dneška už se budeš učit boj s opravdovými zbraněmi.'' Objasnila mi a připravila se do bojového postoje.

Její pohyb jsem zopakovala. Byla jsem nervózní. Kopí jsem v ruce ještě nedržela. Navíc když jsem s Defne cvičila jenom s tyčemi, schytala jsem několik ran, které mi zanechaly pěkné modřiny. I tady jsem se obávala, že se to neobejde bez menších zranění. ,,Pamatuj, pokud se zraníš tady, tvé zranění se stanou reálnými i ve tvém světě.'' Připomněla mi větu, kterou vždy opakovala ještě předtím než jsme začaly trénovat.

Jen jsem přikývla. Zpevnila jsem tělo a kopí hrotem namířila na ni. Lehce jsem mrskala ocasem. Hleděly jsme si do očí, ale já jsem jako první oční kontakt přerušila a vyrazila proti ní. V očích se jí mihl náznak překvapení, ale ten hned zmizel. Obratně se vyhla mému výpadu, což jsem čekala a nohou jsem jí podkopla nohy. Dopadla tvrdě na zem. To jí ale nezabránilo se bránit. Hrotem mě sekla do lýtka. Lehce jsem vykřikla a přestala ji tak věnovat pozornost. Dala jsem jí tím velkou výhodu. Vyskočila na nohy a odkopla mě od sebe několik metrů. Než jsem stihla cokoliv udělat, už stála nade mnou. Kopí mi vypadlo z ruky, ale rozhodně jsem neměla v plánu se vzdát. 

Chytla jsem Defne za obě nohy a povalila ji na zem. Tentokrát ona ležela na zádech. Seděla jsem na ní obkročmo a tlačila dřevo kopí k jejími krku. Skoro jsme se dotýkali čely. Až později mi došlo, že to nebyl tak nejlepší nápad. Dala mi slušnou hlavičku do čela a shodila mě ze sebe. Chtěla jsem po ní znovu vystartovat, ale nedala mi žádnou možnost. Obrátila mě na břicho a sedla si na má záda. Kopí mi dala pod krk a já se trochu začala dusit. ,,Vzdávám se.'' Dostala jsem ze sebe přiškrceně.

Tlak na mém krku zmizel a já znovu mohla popadnout dech. Přetočila jsem se na záda a zhluboka dýchala. ,,Nebylo to špatné. Držela jsi se celkem dlouho.'' Uznala a nabídla mi pomocnou ruku. Tu jsem ochotně přijala. ,,Znovu!'' Řekla po chvíli a podala mi mé kopí. Několikrát jsem ještě vydechla a znovu se připravila do bojového postoje.

Nevím jak dlouho jsme trénovali. V podstatě jsem ani netušila jestli na tomhle místě existuje čas. O přestávkám mi Defne vysvětlovala různé podstaty reality a vesmíru. Vysvětlovala mi i mé schopnosti. Jak fungují a kdy je nejlepší je v boji použít. 

Za celou tu dobu jsem si uvědomila, že Defne opravdu poslouchám. Neztratila jsem se ve svých myšlenkách, neodmlouvala jsem a dokonce jsem se jí i ptala na dotazy. Bylo vidět, že i ona si toho všimla. Usmála jsem se sama pro sebe. Kdo by to řekl, že zrovna mě bude bavit učení?

*****

Zdravím!

Další kapitola je na světě!

Chci poděkovat za komentáře, hvězdičky a přečtení, co tu zanecháváte. Moc si toho vážím. Jste úžasní! <)

Mějte se!