Pohled Firhata

,,Jsi si jistý, že jsme správně?'' Zeptal jsem se čtyřnohého stvoření, které mě zavedlo do rozpadající se ho obydlí.

Nechtělo se mi uvěřit, že tady moje sestra žije. Ani bych se nedivil, kdyby se to z ničeho nic zhroutilo. Napadlo mě. Pokračoval jsem dál do útrob obydlí a nechal šedého přítele sestry za sebou. Všiml jsem si nějakého, skoro bílého, kvádru na zemi. Na něm byla nějaká zelená látka ještě s menším kvádrem. Přidřepl jsem si a dotkl se toho. Bylo to zvláštně měkké, ale nechal jsem to být. Zaujalo mě něco jiného. Ty tři věci byly hned vedle. Uchopil jsem jednu do rukou a prohlížel si obrázek uvnitř. Podle zelených očí jsem poznal, že na ní je Naomi. Na všech byla. Takže schopnost měnit podoby. Zamračil jsem na dva muže, mezi kterými Naomi stála. Raději jsem ho položil zpátky na místo a prohlédl si další. Vypadala na nich šťastně. Žádný falešný úsměv ani přetvářka. Možná bylo dobře, když ji rodiče poslali pryč. Nechtěl bych, aby prožila to samé co já. Usmál jsem se a postavil se zpátky na nohy.

Najednou mě něco nebo spíše někdo povalil na zem. Skončil jsem na zádech s dýkou u krku. Propalovali mě dvě zelené oči, které se vpíjely do těch mých žlutých. Seděla na mě obkročmo a cenila na mě své bílé zuby.

,,Naomi?'' Vyslovil jsem její jméno a doufal, že mi bude v mém jazyce rozumět.

Cenit zuby přestala, ale dýku stále neoddálila. Trochu zmateně na mě hleděla.

,,Kdo jsi?'' Zeptala se s přimhouřenými oči.

Rozuměla.

,,Odpovím ti, ale jenom když tu dýku dáš pryč.'' Lehce jsem ji uchopil za zápěstí a pomalu ho oddaloval od mého krku.

Nezabralo to.

,,Mám lepší nápad. Ty mi hned teď odpovíš a já se pak rozhodnu, jestli tě zabiju nebo ne.'' Přitlačila mi dýku blíže ke krku.

,,Jsem F-Firhat.'' Přiškrceně jsem se představil. ,,Jsi má sestra.'' Dodal jsem.

Tlak dýky povolil, ale po chvíli se znovu objevil, ale tentokrát mnohem silnější.

,,Máš důkaz?'' Zeptala se nevěřícně.

Jednou volnou rukou jsem mířil ke své hrudi. Varovně na mě zavrčela. Ukázal jsem jí medailon a v jejích očích se mihlo poznání. Uložila dýku do pouzdra a vzala medailon do ruky. Otevřela ho. Chvíli se na něj jen dívala, ale pak svůj pohled přesunula na mě.

,,Jsi ten chlapec, že?'' Hlesla.

Na odpověď jsem jenom kývnul. Slezla se mě a podala mi ruku, kterou jsem ochotně přijal. Až teprve teď jsem si všiml, jak je vysoká. Nejméně o hlavu vyšší než já s krátkými, bílými vlasy. Prohlédl jsem si o to, co měla na sobě. Byl to asi nějaký oblek v černé barvě s opaskem kolem pasu, kde měla i dotyčnou dýku. Zhrozil jsem se, když jsem si všiml, že na svých zádech nemá nic. Co se jí sakra stalo?

Pohled Naomi

Jeho pohled mi byl trochu nepříjemný. Věděla jsem, že je zaměřený na moje záda a proto jsem se ošila. Toho zadá se probralo a tentokrát se mi díval do očí.

,,Jsi prcek.'' Podotkla jsem s úsměvem a taky proto, aby nezačala debata o mých křídlech.

Stejně jsem nějak tušila, že na to jednou dojde.

,,Hele! Tohle je normální výška.'' Obhájil se.

Lehce jsem se tomu zasmála a taky si ho trochu prohlédla. Kůži měl stejnou jako já, až na křídla. Vlasy měl černé a ve zvláštním účesu. Po stranách hlavy byl ostříhaný dohola a na vrchu hlavy až dolů se mu táhly, po záda, dlouhé dredy. Na některých z nich měl jako ozdobu korálky a nebo menší peříčka. Kolem ramen měl přehozený provaz z kůže na němž byla schovaná dýka v pochvě. Na sobě měl bederní roušku a na rukou nátepníky z kůže.

,,Jak si mě vlastně našel?'' Zeptala jsem se, když jsem skončila s prohlížením jeho vzhledu.

,,Díky medailonu.'' Uchopil ho do rukou. ,,Ten mi tě pomohl najít.''

,,Ale, já už ten medailon nemám.'' Namítla jsem.

,,No, ještě mi s hledáním pomohl tvůj šedý přítel.''

Co to tady mele? Jaký šedý přítel? Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí a pak jsem cítila, jak mi něco skočilo na ramena.

,,Arone?!'' Sundala jsem ho z ramen a objala ho. ,,Takže to on ti pomohl?''

,,Jo. Zavedl mě sem a musím říct, že jestli tady žiješ, tak to klobouk dolů.'' Lehce se zasmál, zatímco jsem stále objímala Arona. ,,Ten medailon má na krku.''

Položila jsem Arona na zem a sundala mu ho z krku, abych si ho mohla nasadit na sebe. Párkrát jsem po povrchu přejela palcem a usmála se.

,,Co tady vlastně děláš?'' Zeptala jsem se. ,,Určitě jsi nepřišel jenom tak.'' Obešla jsem ho a mířila si sbalit věci.

Našla jsem jednu velkou tašku a začala do ní skládat nějaké to oblečení. Musím odsud zmizet ještě dnes. Připomněla jsem si.

,,Přišel jsem za tebou, abych tě přivedl zpátky domů.'' Řekl a já se zastavila v pohybu.

,,Domů?'' Zopakovala jsem po něm.

,,Ano. Všichni očekávají tvůj návrat.'' Usmál se na mě.

,,A proč zrovna na můj?'' Nechápavě jsem nakrčila obočí.

,,Vím jen to, že jsi důležitá pro budoucnost a proto tě mám přivést zpátky.'' Pokrčil rameny. ,,Pokud chceš vědět více, musela by si jít se mnou. Teta Cagatay ví mnohem více než já. Vlastně ona mi řekla, abych tě přivedl. Je prý čas.''

Nechápala jsem to. Jak já mohu být důležitá pro budoucnost? A na co je sakra čas?

,,Samozřejmě je rozhodnutí na tobě. Prohlédl jsem si ty obrázky a na nich vypadáš šťastně, takže mi je jasné, že se mnou asi nepoletíš.''

Jasně. Ani nevíš, jak moc jsem šťastná. Ale nebylo by špatné se znovu vrátit, tak kam patřím. Kde nebudu tolik vyčnívat a kde budu mezi svými. Podívala jsem se na Arona, který se mi otíral o nohy. Viděla jsem mu na očích, že souhlasí. Povzdechla jsem si a zadívala se na Firhata, který čekal na moji odpověď. Dávala jsem si s odpovědí na čas. Stále jsem si nebyla moc jistá, ale odpovědět musím. Snad toho nebudu litovat.

,,Poletím s tebou.''

                        KONEC

                                                                                         
O

key, tak tu máme zas konec. Omlouvám se, že je tahle kapitola trochu kratší, ale snad nevadí. 

Jste rádi, že to takhle skončilo? Jinak v budoucnosti mám v plánu udělat korekci, takže je pravděpodobnost, že nějaké kapitoly přepíšu.

Hrozně moc vám chci poděkovat za podporu, komentáře a hvězdičky. Vážně mockrát děkuji. Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená. Jste zlatíčka. 

Knížku mě moc bavilo psát a hlavně číst ty komentáře, co tu zanecháváte, ale už jsem tuhle knížku chtěla rychle dopsat, abych se mohla pustit do třetího dílu. Pro mě tedy záživnějšího dílu. A navíc taky kvůli tomu, protož za chvíli začíná škola. Nebojte, taky jsem nadšená, že bych mohla skákat několik metrů do výšky. Nejste v tom sami. 

Informuji, že ještě nevím, kdy vyjde první kapitola třetího dílu. Chtěla bych si dát teď na chvíli dát pauzu od téhle knížky, protože píšu další knihu. Samozřejmě na Avengers. Za co mě máte? Ještě není publikovaná, ale pokusím se zveřejnit první kapitolu někdy o víkendu. Nic, ale neslibuji.

Ták, to je asi vše, co jsem chtěla napsat. No, užijte si zbytek volna, které ještě máte. Držím vám palce, ať od 1. září vykročíte správnou nohou. Já to štěstí budu potřebovat. 

Tak čaaaaaaaau!