,,Pošli to Rossovi.'' Řekl Tony své umělé inteligenci - Friday

,,Ano, šéfe.'' Odpověděla mu pohotově.

Opřel se do sedačky vrtulníku a mnul si své oči. Seděla jsem naproti němu a tiše ho pozorovala. Tentokrát jsem byla v jiné podobě. Poprvé v životě jsem na sebe vzala mužskou podobu a nějak extra se mi to nelíbí, ale byla to Tonyho podmínka, abych mohla s ním, takže tu chvíli to budu muset přetrpět jako jeho bodyguard. Super.

,,Hádám, že se tě ani nemusím ptát, jestli už Steveovi věříš.'' Ušklíbla jsem se.

,,Ne, nemusíš.'' Zabručel.

Usmála jsem se. Pořád ten samý Tony. Nesnáší když má někdo pravdu místo něho. Nějakou dobu jsme byli ticho. Oba dva jsme hleděli z okna a mlčeli.

,,Jak se má Pepper?'' Začala jsem konverzaci, protože to ticho mě pomalu ubíjelo.

Tony mlčel a ani se nepohnul. Možná jsem se měla zeptat na něco jiného. Napadlo mě.

,,Dáváme si pauzu.'' Odpověděl a podíval se na mě.

Nikdo mi nemusíte říkat, že jsem idiot. Už jsme se tak označila dávno.

,,Promiň. Kdybych věděla...''

,,V pořádku. Tušil jsem, že se to někdy stane.'' Pokrčil rameny. ,,To kvůli ní jsem smlouvu podepsal.''

,,Chápu.'' Lehce jsem se usmála. ,,Nemá to s tebou jednoduché, že?'' Nadzvedla jsem jedno obočí.

,,Se Starky to nikdy nebylo jednoduché. Doteď nechápu, jak to moje máma zvládla.'' Kroutil nechápavě hlavou, ale usmíval se.

,,Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje, proto jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.'' Hlesla jsem nepřítomně.

,,To si někde vyčetla, že jo?''

,,Když jsem ještě byla v Avengers Toweru, chodila jsem do Steveova pokoje pro knihy. V jedné z nich byl tento citát napsán. Od té doby si ho pamatuji.'' Usmála jsem se nad vzpomínkou. ''Máš štěstí, že si Pepper potkal. Hodíte se k sobě.''

Nad mou větou se jen usmál a dále pokračoval v činnosti dívání se z okna. Udělala jsem to samé, ale v hlavě mi létaly všemožné myšlenky. Škoda, že já nikoho takového nepotkám. Už nikdy. 

,,Tady je ostraha věznice Raft.'' Ozvalo se, což mě vytrhlo z mého přemýšlení. ,,Máte povolení přistát, pane Straku.''

Sledovala jsem, jak se z vody vynořuje obrovská budova. Byla jsem vůbec ráda, že něco vidím, když pršelo. Vrtulník chvíli kroužil nad věznicí, ale když se pak vynořila celá ve své kráse, tak se na střeše začal otevírat poklop, kde byla přistávací plocha. Vlétli jsme dovnitř a poklop se začal zavírat. Vrtulník přistál hladce na ploše. Dveře od vrtulníku se otevřely a my tak mohli vystoupit. Hned, jak se naše nohy dotkly země k nám přišel ministr Ross. Držela jsem si svoji kamennou tvář, ale věřte mi, že to bylo těžké. V přítomnosti tohohle chlapa obzvlášť.

,,Tak co? Soubory došly?'' Zeptal se ho Tony. ,,Přesměrujte satelity a začněte ihned hledat toho Zema.''

,,Myslíte si, že vás budu poslouchat po tom fiasku v Lipsku?'' Zeptal se Ross. ,,Buďte rád, že nejste v jedné z těch cel.''

Měla jsem si vzít brýle, protože mám nutnou potřebu protočit nad tím očima. Naštěstí už pak žádnou poznámku neměl, takže nás oba zavedl do sledovacího místnosti. Velké železné dveře se odsunuly a mi se tak v ní ocitli. Tony se, ale zastavil u jedné z obrazovek. Stoupla jsem si vedle něho a podívala se na tu samou. Viděla jsem Wand. Měla na sobě modré vězeňské oblečení. Ruce měla připoutané k tělu a na krku zvláštní obojek. Dívala jsem se na to s hrůzou v očích. Cítila jsem, že mi Tony položil ruku na rameno, ale nevnímala jsem ho. Až když se mnou trochu škubl dozadu jsem se vrátila do reality. Podívala jsem se na něj omluvným pohledem a vydali se znovu za Rossem. Takové by to bylo, kdyby mě chytli. Možná, že bych skončila ještě hůře. Naše cesta vedla k výtahu. Chtěla jsem se k němu vydat, ale Ross mi svou rukou v tom zabránil.

,,Myslím si, že k tomuhle vás pan Strak nepotřebuje.'' Řekl a podíval se mi tvrdě do očí.

Jestli si myslí, že mi jeho ruka a pohled v tomhle zabrání, tak to má hoch smůlu.

,,Jenže, pan Stark mi nařídil, abych byl všude s ním a navíc, co když někdo z vězňů uteče? Kdo bude pak pana Straka chránit?'' Zeptala jsem se s pohledem zabodnutým do jeho očí.

,,Z téhle věznice ještě nikdy nikdo neutekl.'' Procedil skrze zuby.

,,Nikdy neříkejte nikdy, pane Rossi.'' Řekla jsem a jeho ruku odstrčila.

Nastoupila jsem do výtahu vedle Tonyho a propalovala Rosse pohledem, dokud se dveře výtahu nezavřeli. My dva si spolu rozumět nebudeme. Periferně jsem viděla, že chce Tony něco říct, ale když si všiml mého pohledu, pusu zase zavřel. Po pár minutách se dveře otevřely a my vystoupili. Samozřejmě si dotyční, za kterými jsme přišli si naší přítomnosti všimli. Kvůli tomu začal jeden z nich tleskat.

,,Futurista, vážení! Futurista je tu!'' Řekl hlasitě Clint při svém potlesku.

Na mě naštěstí žádnou poznámku neměl. Ani se nedivím, když jsem v podobě černovlasého muže. Opřela jsem se o jednu zeď a pozorovala ostatní. Hlavně Wandu. Nepřítomně se dívala dopředu. Skoro ani nemrkla. Představila jsem si na tom místě sebe. Bouchnutí do kovu mě probudilo z představ.

,,Dávejte si na něj bacha, lidi. Ještě z vás něco vytáhne.'' Řekl Clint, který dotyčné bouchnutí způsobil.

Pomalý krokem jsem se vydala k Samově cele. Tony udělal to samé, ale ještě si povídal s tím chlapem, který ze sebe dokáže udělat několika metrového člověka. Ramenem jsem se opřela o celu a Tony si stoupl vedle mě.

,,Jak je Rhodesovi?'' Zeptal se Sam, otočený zády k nám.

,,Zítra ho přivezou na operaci...takže držím palce.'' Odpověděl mu Tony. ,,Nepotřebujete něco? Dávaj vám najíst?'' Zeptal se ještě.

Sam se otočil čelem k nám. Nejdříve se podíval na mě trochu zmateným pohledem, ale pak se pohled přesunul na Tonyho.

,,Hraješ si na hodnýho poldu?'' Zeptal se.

,,Potřebuji vědět, kam letěl Steve.''

,,Tak to si sežeň zlýho poldu.''

,,A od čeho si myslíš, že jsem tady já?'' Ozvala jsem se a Sam po mě střelil pohledem.

Zatímco jsme si se Samem hleděli do očí, Tony zatím vyřadil mikrofony z kamer.

,,Máme asi 30 sekund, než zjistí, že to není chyba techniky.'' Řekl Tony a já se na zmateného Sama usmála.

,,Podívej, tohle je chlápek, co měl vyslýchat Barnese.'' Začal Tony a ukázal na hologram, kde byla fotka mrtvého muže. ,,Očividně jsem se mýlil.''

,,No já zírám.'' Řekl Sam.

,,Poradím ti. Tuhle chvíli by sis měl užít. Nestává se to totiž často.'' Řekla jsem a ušklíbla se na Tonyho.

,,Musím uznat, že to je dobrá rada.'' Usmála se Sam. ,,A jenom tak, kdo jsi?''

,,Jsem ta, co ti vleze do hlavy, jestli nám neřekneš, kam Steve letěl.'' Odpálkovala jsem ho. ,,Je nám totiž jasné, že bude potřebovat pomoc.''

,,Budu hádat. Jsi Naomi, že?''

,,Ano je to ona, ale upozorňuji, že nemáme moc času.''

Sam se chvíli na nás jen díval, ale pak si povzdechl.

,,Řeknu vám to, ale poletíte tam jako přátelé''

,,Jasně.'' Odpověděl za nás oba Tony.

Hned, jak nám Sam sdělil Steveovu polohu, Tony rychlým krokem mířil k výtahu. Já, ale ještě byla u Samovu cely.

,,Děkuji.'' Usmála jsem se a začala odcházet.

Teď, když už víme, kde Steve je, jsme se tam mohli vydat. Jenže můj pocit obavy narostl. Měla jsem ho sice stále, ale takhle velký nebyl. Tušila jsem, že až se na Sibiř dostaneme, tak to neskončí dobře, ale netušila jsem, že budu muset znovu vybírat mezi dvěma lidmi, pro které bych se i obětovala. 

................................................................................................................................................................

Jsem tu s další kapitolou. To jste nečekali, co?

Citát, který jste tu četli není můj. Jenom jsem si ho půjčila, pro tuhle knihu. Autorem citátu je Romain Rolland. 

Koho si myslíte, že by si měla Naomi vybrat? Stevea nebo Tonyho? No, uvidíme.

Jak vidím, tak za chvíli budeme mít konec druhého dílu. Teda doufám. Chtěla bych tuhle knížku dopsat ještě před tím než půjdu do školy. Snad to stihnu.

Jinak si užijte zbytek dne a ahoj u příští kapitoly.