Pohled Naomi

,,A jako vždy je vítězem, naše tajemná Striped death!'' Ozvala se z mikrofonu moje přezdívka, kterou mi dala Hydra.

Pustila jsem svého polomrtvého soupeře a postavila se na nohy. Ladným krokem jsem vyšla z ringu rovnou mířila k baru, kde už na mě čekal Roo. Je to muž, který je asi tak o centimetr vyšší než já, ale stejně je to prcek. Blond vlasy a oči barvy tmavé čokolády. Jako vždy na sobě černé sako, bílá košile a světle hnědé kalhoty. Seděl na barové židličce a popíjel skotskou. Sedla jsem si vedle něho.

,,Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo.'' Ozval se a podal mi balíček peněz.

Ušklíbla jsem se a s tichým díky si peníze vzala. Sice můj úšklebek nemohl úplně vidět, protože mám zakrytý celý obličej, tedy kromě očí, ale Roo si už zvykl, že nechci, aby mě někdo viděl bez masky.

,,Kdybych ti nevydělávala prachy, tak takhle o mně nemluvíš.'' Podotkla jsem a sebrala mu jeho skotskou z ruky, kterou jsem vypila na ex, když jsem si odhrnula kousek látky z pusy.

,,Kdo nevydělává, není můj kamarád.'' Řekl a objednal si další. ,,A ty nejsi moje oblíbenkyně jenom kvůli tomu, že mi vyděláváš. Oblíbil jsem si tě taky kvůli tvému tělu, které mimochodem nemá žádnou chybu.'' Mrkl na mě.

,,Sni dál. Už od začátku ti říkám, že mezi námi se nic nestane.'' Poplácala jsem ho lehce po tváři.

Už od první chvíle, co jsme se potkali se mě snaží dostat do postele. Bohužel má chlapec smůlu. Mě není jednoduché získat. Rozloučila jsem se s ním a mířila k zadnímu vchodu. Vyšla jsem ven a nadechla se ,,čerstvého vzduchu.'' Bydlím od tohohle klubu daleko, takže se asi trochu proběhnu. Zašla jsem do tmavé uličky a proměnila se. Oblek z Hydry jsem si nechala, akorát jsem odstranila všechny lebky s chapadly. Jako při každé proměně se ani teď můj oblek neroztrhl.

Jestli se ptáte pokud mám nějaké zbraně, tak ano. Na zádech mám dvě katany a za opaskem dýku, kterou jsem vyhrála v boji. Párkrát jsem mrskla ocasem a pak vyskočila na střechu jednoho z bytů. Rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla. Když se blížil konec střechy, zrychlila jsem a skočila na další střechu. Jenom při běhu se cítím volná, ale nemám tu nikoho, kdo by moji svobodu se mnou sdílel. Arona jsem neviděla od té doby, co jsem se přidala k Hydře. Každý den ho hledám a stále si namlouvám, že je v pořádku.

Začaly mě štípat oči a proto jsem zavrtěla hlavou. Skočila jsem na jednu střechu domu a tam zůstala. Prohlížela jsem si noční Bronxn, kde teď žiju. Podívala jsem se na nebe a chvíli sledovala hvězdy. Z ničeho nic jsem uslyšela ženský a dětský křik. Skočila jsem na další střechu a rozběhla se. Zastavila jsem na konci několikáté střechy a zahlédla tři muže, jak se pomalu přibližují k ženě a chlapci, kterého k sobě tiskne. Za nimi byla vysoká zeď, takže neměli kam utéct. Zavrčela jsem a seskočila na zem. Elegantně jsem dopadla na nohy.

,,Hej!'' Křikla jsem.

Muži se na mě točili a neušel mi strach, který se jim blýsknul v očích. Ušklíbla jsem se a pomalu k nim vykročila.

,,Stůj!'' Křikl jeden z mužů a vytáhla z pouzdra zbraň.

Nejsem zrovna jedna z těch, která poslouchá, takže jsem nezastavila. Muž stále na mě křičel, ať stojím, ale když pochopil, že asi nezastavím, vystřelil po mně. Kulka se zastavila před mým obličejem a po chvíli spadla na zem.

,,Co si sakra zač?!'' Zeptal se druhý muž se strachem v hlase.

,,Jsem to, co vám nakope zadnice, jestli nevrátíte tu brašnu.'' Řekla jsem a kývla hlavou k brašně, kterou držel v ruce.

Když jsme větu dořekla, vyběhnul proti mně třetí muž s nožem v ruce. Chtěl mě bodnout do boku, ale já jeho ruku chytla a zkroutila mu ji za zády. Pak jsem ho odstrčila, abych se mohla věnovat dalšímu, který na měl šel s holýma rukama. Chlapeček si věří. Pomyslela jsem si a vyhnula se jeho ráně. Podkopla jsem mu nohy. Tím ztratil rovnováhu a já měla čas ho kolenem kopnout do břicha. Padl na kolena a já se rozhlédla po prvním muži, který po mě vystřelil. Viděla jsem ho utíkat i s brašnou pryč. Rozběhla jsem se za ním a skočila na něj. Povalila jsem ho na zem a sedla si na něj obkročmo. Díval se na mě se strachem v očích, který jsme ignorovala. Sklonila jsem se k jeho obličeji a stále se dívala do jeho vystrašených modrých očí.

,,P-prosím. Neubližuj mi." Řekl tiše a začal se trochu klepat.

,,Já ti neublížím." Řekla jsem. ,,Ale tohle si vezmu." Sebrala jsem mu brašnu z ruky a pak ho omráčila.

Vstala jsem z něho a mířila k ženě a dítěti, kteří se k sobě tiskli. Podala jsem ženě brašnu, kterou mi z ruky vytrhla. Poznala jsem, že ze mně mají strach. Žena mě obešla a rychlým krokem mířila ven z uličky i s chlapcem, kterého držela za ruku. Povzdechla jsem si, ale všimla jsem si, že se chlapec celou dobu na mě dívá, i když ho jeho matka vede pryč. Usmála jsem se na něj a pak mrkla. Úsměv mi oplatil a než zmizel za rohem, lehce mi zamával. Musela jsem se tomu zasmát. Pak jsem zkontrolovala muže, kteří byli stále v bezvědomí a odešla.

Tohle nebyla moje první záchrana. Bronx je trochu divočejší obvod New Yorku, takže se tady tohle děje 24 hodin v kuse. Dříve jsem se tomuhle vyhýbala velkým obloukem, ale když jsem to vídávala čím dál častěji, zasáhla jsem. Prostě mě hryzalo svědomí, když jsem to ignorovala. Koho mi to tak připomíná. Pomyslela jsem si a seskočila do tmavé uličky. Přeměnila jsem se zpátky na člověka a otevřela dveře, které byly naproti mně. Objevila jsem se ve starém domě, který nevypadal dvakrát stabilně, ale dá se tu žít. Zabouchla jsem dveře od zadního vchodu a cestou ke své ,,posteli'' si svlékala části obleku. Ocitla jsem se v prostorné místnosti, kde jsem si sedla na ,,postel.'' Ani nevím, jestli se matraci dá říkat postel. Převlékla jsem se do obyčejných tepláků a tílka a rovnou si lehla. Přikryla jsem se zelenou dekou a pokusila se usnout. Chvíli jsem se na matraci převalovala a nemohla zabrat. Obrátila jsem se na bok a zadívala se na tři fotky v rámečcích. Dopadalo na ně měsíční světlo, které sem prosvítalo rozbitým oknem.

Na jedné z fotek držím Arona v náruči jako 14-ti letá holka a brečím mu do kožíšku. Pousmála jsem se nad vzpomínkou. V ten den se po několika týdnech vrátil domů a já mohla být štěstím bez sebe. Podívala jsem se na druhou fotku, kde je vyfocený celý tým Avengers i se mnou. Všechny jsem si jednotlivě prohlížela a někdy se usmála nad jejich obličeji. Po nějaké době můj zrak dopadl na poslední fotku. Sedla jsem si do tureckého sedu a fotku uchopila do rukou. Na fotce jsem byla já, Tony a Steve. Stála jsem uprostřed nich a každého z nich objímala jednou rukou. Tony měl jednu ruku na mém pasu a spokojeně se zubil. Steve se lehce usmíval a měl trochu červené tváře. Tohle byla jediná fotka s nimi. Bylo těžké je k tomu donutit, ale mým psím očím nikdo neodolá. Stekla mi jedna slza, ale stále jsem se usmívala. Znovu jsem si lehla a fotku si přitiskla k tělu. Zavřela jsem oči a pomalu usínala. Bohužel jsem nevěděla, že tahle fotka bude brzy dávnou minulostí a já si budu muset mezi nimi vybrat. Jenže, jak si mohu vybrat, když ani jednoho nechci ztratit tím, že si vyberu druhého?

................................................................................................................................................................

Jak jsem slíbila, tak se i stalo.

Vítám vás u pokračování knížky Jiná. Snad jste se těšili jako já na tento den. Konečně prázdniny, které s každý z nás zaslouží.

Kapitoly budou vycházet jednou, dvakrát týdně. Asi. Záleží na mé náladě psát.

Hádám, že asi tušíte, co se v kníže bude dít, takže to tu ani říkat nemusím.

Napište, jak se vám první kapitola zatím líbila. Beru jakýkoliv názor.

Musím říct, že se mi bude po mé staré třídě stýskat. Od září jdu na Pražskou konzervatoř a už teď mám z toho nervy. 

No, ale jinak. Co vy? Jaké bylo vysvědčení a kam jedete na prázdniny. Povídejte, přehánějte.

Tak se mějte. Uvidíme se u příští kapitoly, která by měla vyjít někdy příští týden.