Pohled Naomi

Vrátila jsem se do Avengers Tower, až když se začalo stmívat. Potřebovala jsem být na chvíli sama. Procházela jsem se jen tak po ulicích a nevnímala pohledy strachu lidí, kolem nichž jsem prošla. Chápala jsem to. Vždyť se tady prochází tří metrové monstrum, které omylem udělalo díru v jednom domě. No, sice to nebylo omylem, ale ten vztek jsem potřebovala nějak ze sebe dostat a nejlepší způsob, je do něčeho praštit.

Pak jsem musela odtamtud zmizet, protože někdo zavolal policii a já jsem vážně nechtěla mít problémy za to, že jsem poškodila dům. Proto jsem zamířila do Central parku. Byl tam docela klid a nebylo tam tolik lidí.

Pomalým krokem jsem se procházela a sledovala okolí. Poslouchala jsem okolní zvuky, které se většinou skládaly ze smíchu lidí, troubení aut a šumění větru v korunách stromů. Zastavila jsem se u jednoho rybníku a nepřítomně se dívala na hladinu vody. Běhaly po ní vodoměrky, které se navzájem honily. Pousmála jsem se nad tím a chvíli tak zůstala. Svou mocí jsem nadzvedla kousek vody a vytvořila tak menší vodní kouli, která se mi vznášela nad dlaní. Hrála jsem si sní a tvořila z ní několik tvarů. Bavilo mě to a můj úsměv se ještě zvětšil, když jsem v ní zahlédla vodoměru, které se asi moc nelíbilo, jak jsem si s vodou hrála. Proto jsem kouli zase vrátila do vody i s vodoměrkou, která utekla za ostatními.

Rozhodla jsem se taky vrátit a tak jsem šla směr Avengers Tower. Musela jsem jít po svých. Kdybych mohla, tak bych roztáhla křídla a letěla, ale věděla jsem, že je to nemožné, když svá křídla nemám. Možná bych mohla využít svou moc a vznést se, ale radši jsem šla po svých. Nechci přitáhnout ještě více pozornosti. Pomyslela jsem si a rychlým krokem šla domů.

Před věží jsem se proměnila na člověka, jenže obvazy co jsem měla na sobě mi byly velké a lopatky mě začaly trochu bolet. Až budu v pokoji, vyléčím si to. Obvazy jsem si znova obvázala okolo hrudi a držela si je, aby mi nespadly.

Uchopila jsem kliku, když jsem si všimla Tonyho, který měl na sobě bundu. Nehnutě jsme stáli a hleděli si do očí. Já, ale pak sklopila pohled a vešla do svého pokoje. Slyšela jsem, jak prošel kolem mého pokoje, ale naštěstí se nezastavil. Nechci teď s nikým mluvit. Sjela jsem po dveřích a sedla si. Po chvíli jsem uslyšela tiché našlapování tlapek a pak, jak se něco ke mně lísalo. Usmála jsem a vzala Arona do náruče. Vstala jsem a položila Arona na postel. Došla jsem ke skříni a vytáhla si tričko, ale ještě předtím jsem šla do koupelny se trochu umýt. Byla jsem ráda, že jako člověk nemám stehy na lopatkách a mohla jsem si nerušeně lehnout na záda. Zítra na tréninku si to vyléčím. Slíbila jsem si a zavřela oči. Aron si lehl vedle mě a já ho začala hladit po hřbetě. Po chvíli jsem upadla do země snů a nočních můr.

Znovu jsem se ocitla v sirotčinci, ale tentokrát byl plný dětí. Všude pobíhaly děti, jakéhokoliv věku a původu. Všechny se smály a užívaly si sluneční den. Vyšla jsem ven a musela se skrčit kvůli malým dveřím a kvůli mé třímetrové výšce.

Žádné dítě se mě nevšímalo. Ani vychovatelky, které se bavily s dětmi. Rozhlédla jsem se a uviděla bělovlasou holčičku, která seděla na lavičce ve stínu. Mohlo jí být tak osm let a něco si kreslila do bloku. Do tváře jsem ji neviděla a tak jsem se k ní přiblížila. Sedla jsem si vedle ní, ale nic to sní neudělalo. Prohlédla jsem si holčičku pozorněji. Dívala jsem se sama na sebe. Ta malá holčička jsem byla já. Tohle je má vzpomínka. Pomyslela jsem si.

Podívala jsem se, co mé mladší já kreslí a poznala jsem Arona. Usmála jsem se. Na to si vzpomínám.

,,Tak tady jsi.'' Řekl milý ženský hlas, který jsem neslyšela už několik let.

Podívala jsem se na ženu a byla to Olivie. Udiveně jsem se na ni koukala a nebyla schopná pohybu.

,,Copak to kreslíš?'' Zeptala se a sedla si na opačnou stranu lavičky a jednou rukou objala mé menší já kolem ramen.

Bělovlasé děvčátko neodpovědělo a jen jí obrázek ukázalo a Olivie se usmála.

,,Jsi šikulka.'' Políbila ji do vlasů a vzala do náruče.

Dívala jsem se na její záda a všimla si, že se k nim Aron přidal. Šel hned vedle Olivii a holčička se usmála.

S trhnutím jsem se probudila a rozhlédla se. Byla jsem v posteli a vedle mě ležel Aron. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je něco po půlnoci. Pokusila jsem se znovu usnout, ale bylo to k ničemu. Posadila jsem se a spustila nohy na zem. Aron byl také vzhůru. Rozešla jsem se ke dveřím a otevřela je. Podívala jsem se na Arona, který mě celou dobu pozoroval.

,,Jdu se napít. Hned budu zpátky.'' Ujistila jsem ho a vyšla z pokoje.

Pomalým krokem jsem došla do kuchyně, ale hned na prahu jsem věděla, že tu nejsem sama. Všimla jsem si mužské postavy, jak stojí u okna a dívá se na měsíc. Rozhodovala jsem se, jestli mám jít za ním nebo ne. Strana pro ano zvítězila, takže jsem pomalými a zároveň tichými kroky za ním šla.

,,Ahoj Steve.''

Otočil se na mě a vypadal trochu překvapeně. Všimla jsem si, že drží v ruce hrnek s heřmánkovým čajem, který kuchyň hezky provoněl.

,,Naomi? Co tady děláš?'' Zeptal se starostlivě a odložil čaj na stůl.

,,Nemůžu usnout a dostala jsem žízeň.'' Usmála jsem se na něj a stoupla jsem si vedle něho.

Jenom kývl a pak se znovu zadíval na hvězdnou oblohu. Udělala jsem to samé.

,,Vidíš? Támhle je souhvězdí Oriona.'' Ukázala jsem prstem a Steve se tím směrem podíval.

,,Vidím. Támhle je zase lev.'' Řekl a já přikývla, že ho vidím.

,,Ty umíš poznat souhvězdí?'' Zeptala jsem se ho trochu udiveně.

,,Když mi bylo asi 15 let, chodili jsme s Buckym dívat se na hvězdy. Vždy jsme se posadili na střechu bytu, kde byl krásný výhled na oblohu. Bucky mi vždy ukazoval souhvězdí a já se je díky tomu naučil. Soutěžili jsme kdo jich uvidí nejvíce.''

,,Já se je naučila díky Olivii. Každý večer si mě posadila na klín a vysvětlovala mi, co jaké souhvězdí znamená. Vyprávěla mi o nich příběhy.''

Zase nastalo ticho. Periferně jsem viděla, jak chce Steve něco říct, ale nevyšlo z něho nic. Věděla jsem, co chce říct, protože jsem mu četla myšlenky. Po nějaké době se na mě podíval a chtěl něco říct, ale já ho přerušila.

,,Nemusíš se omlouvat. Nebyla to tvoje vina. Rozhodla jsem se tak sama a navíc se na tebe nezlobím. Ani na Tonyho.''

Chvíli se na mě udiveně díval, ale pak se začal potichu smát.

,,Zapomněl jsem, že si telepat.''

Uchechtla jsem se, ale znovu jsem zvážněla.

,,Nedávej si to za vinu. Můžu si za to sama, že jsem nebyla dost rychlá. I kdyby jste mi to s Tonym nedovolili, stejně bych to udělala.''

Přikývl a odvrátil ode mě pohled. Vím, že to, co jsem teď řekla jeho názor nezměnilo. I Tony bude stejný. Tvrdohlavci jedni.

,,Tak asi půjdu. Dobrou noc.'' Popřála jsem mu s úsměvem a pohladila ho po paži.

,,Dobrou.'' Otočil se na mě.

Cítila jsem jeho modrý pohled, jak mě sleduje, když jsem odcházela z kuchyně. Měla jsem nutkání se otočit a taky se na něj podívat, ale neudělala jsem to. Šla jsem pomalým krokem k sobě do pokoje. Otevřela jsem dveře a přemýšlela, jestli si mám jít lehnout. Nakonec jsem šla. Aron byl samozřejmě vzhůru a sledoval mě zlatýma očima. Lehla jsem si na záda a můj milovaný kocour si prostě musel lehnout na moje břicho. Očividně rozhodnutý, že mě dnes už nikam nepustí. Usmála jsem se a položila na něj ruku. Po chvíli jsem opravdu usnula.

Pohled Stevea

,,Tak asi půjdu. Dobrou noc.'' Řekla mi s úsměvem a pohladila mě po paži.

,,Dobrou.'' Řekl jsem a otočil se na ni.

Díval jsem se na ni, dokud nebyla pryč z kuchyně. Když odešla znovu jsem se podíval na hvězdnou oblohu. Stále si to dávám za vinu. Nemuselo se to stát, ale ulevilo se mi, když mi řekla, že se na mě nezlobí. Už nikdy nedovolím, aby se jí něco stalo. Nikdy. Slíbil jsem si v duchu.

Dopil jsem zbytek čaje a následně hrnek umyl. Ještě jsem se chvíli díval na oblohu plnou hvězd, ale pak jsem odešel. Mířil jsem k sobě, ale na chvíli jsem se zastavil před jejími dveřmi, když jsem kolem nich procházel. Měl jsem nutkání vejít dovnitř, ale neudělal jsem to. Rozešel jsem se a už nezastavoval. Vstoupil jsem do pokoje a rovnou si šel lehnout. Dnes mi výjimečně nedělalo problém usnout hned. 

                                                                          *****************************

Tak po dlouhé době je tu kapitola. Omlouvám se, že jsem nevydávala, ale prostě...škola no. Příští týden čekají moje spolužáky přijímačky. Ještě, že jsem je měla už v lednu. Vážně bych nechtěla nic psát. Takže mám příští pondělí a úterý volnější. 

Musím vám poděkovat za komentáře co mi píšete. Jste vážně super. Mám i celkem docela dost přečtení a za to vám chci taky poděkovat. Vážně vás zbožňuji. Užijte si zbytek dne.

Mějte se.