Uběhlo sotva pár hodin od doby, co o něco jistěji vypadající brunet opustil jeho byt a zmizel v drahém autě cestou pryč do hloubky města. Nádobí už měl umyté a schované, dovozová služba by mu měla každou chvílí zvonit na zvonek s teplým chutným jídlem v zafoliované krabici a zbytek dne měl stále dostatečně volný na lenošení, na které ale ani nepomyslel. V hlavě se mu míhaly proběhlé věty bruneta a nemohl jinak, než vzpomínat na milou usměvavou zrzavou ženu ve vždy perfektně střiženém bílém kostýmku s černými deskami v rukách a kabelečkou plnou právě potřebných věcí, jako by snad byla bezedná. Jak jen musel být osud nelítostný, když chtěl o život připravit tak mladou milou ženu, jakou byla Potsová. Znal ji sice jen okrajově jako Tonyho asistentku, ale i tak z ní vždy vycítil uklidňující atmosféru, takoví lidé si smrt nezaslouží.

S hlavou plnou vzpomínek se rozešel do koupelny aby si trochu opláchnul obličej, když zazvonil ten příšerný řinčivý zvonek. S tichými nadávkami po lehké zástavě srdce obrátil směr chůze do chodby s přísaháním všem božstvům, že ten zvonek příštího rána nedožije. Zvednul sluchátko a opřel se o zeď vedle dveří, která už začínala mít od jeho pravidelného rituálu na onom místě našedlou skvrnu. „Prosím?" „Pan Barton? Máte tady balíček." „Hned jsem dole." S tím položil bílý plastový telefon zpět na své místo na stěně, zastrčil do kapsy kalhot peněženku, klíčky a s mikinou přes ramena za sebou zabouchnul dveře. Už se těšil, že si naplní prázdný žaludek teplým jídlem.

Otevřel vchodové dveře, vykouknul do chladného počasí a zamrznul na místě. „Co tady děláš?" jedním pohybem zatáhnul osobu do vchodu a nechal za sebou zapadnout těžké kovové panty. Vysoký muž stříbřitých vlasů držel v rukou igelitový pytlík prověšujíc se pod tíhou jídla v něm, mnul si ruku, kterou blondýn ještě před malou chvílí držel a mračil se. „Asi jdu nevhod." Mladší mu vrazil do ruky zřejmě již zaplacený oběd a pokoušel se odejít, to mu však dovoleno nebylo, když byl zatáhnut za tu samou ruku zpět a sevřen v objetí. Začínal se snad z toho stávat jejich rituál? Nebo se tak agent vítal se všemi? „Vůbec ne, omlouvám se. Jen jsi mě překvapil." Ještě chvíli ho odmítal pustit, než on sám povolil sevření a s lehkým úsměvem kývnul ke schodům. „Půjdeš nahoru?" „Rád."

Bylo až viditelné, jak byl starší blondýn rád, že zase svého dlouho postrádaného přítele vidí. Ač jej znal krátce a příliš spolu ze začátku nevycházeli, cítil k němu pouto, jež jeho smrtí prasklo a on byl teď vděčen veškerému božstvu co jen na světě i mimo něj existovalo, že mu jej navrátili ačkoli sám přesně ještě nevěděl proč. „Kolik ti dlužím?" „Nech to být." Kývnul a natáhnul se do zadní kapsy kalhot pro klíče. Vytáhnul řinčivý svazek snad dvou tuctů kovových placatých vroubkovaných plíšků a jeden z nich zasunul do zámku dveří vpouštěje je dovnitř. „Od čeho jsou?" Mladší kývnul ke svazku a u toho si zouval boty. Vážně ho zajímalo, na co potřebuje jedna osoba takovou haldu klíčů. „Tak různě. Práce, domov, bývalá práce, sklepy a garáže, dokonce mám ještě pořád klíčky od starého domu, ale ty už dávno nepoužívám." „Hmm. Je mi líto, co se stalo." Modré oči na něj upřely upřímný pohled, načež oba vstoupili chodbou do bytu. Tentokrát však nemířili do kuchyně, ale do obývacího pokoje, kde Clint zapálil jednu ze svíček své kamarádky a donesl překvapenému stříbrovláskovi horký hrníček s čajem. „Není proč. Můžu si za to sám. Lauře je teď beze mě stejně nejspíš líp. Nemusí se bát, že ji kdykoli může někdo najít, a i s dětmi je použít jako rukojmí. Právě proto jsme měli dům mimo záznamy, aby se kvůli mně nedostali všichni do nebezpečí." Sednul si do křesla a vytáhnul z bílé tašky ještě teplý oběd. „Bude ti vadit, když se najím? Dneska jsem toho ještě moc nepojedl." „Jasně, v pohodě." A tak se natáhnul pro příbor schovaný v zásuvce konferenčního stolku a s chutí se do toho pustil, i když mu to přišlo mírně nevychované, jelikož jeho návštěva ho jen s teplým čajem v rukou pozorovala. Prvně to moc nevnímal, ale s každým dalším soustem, jako by cítil na lžíci intenzivní pohled. „Ehm...vážně ti to nevadí?" „Ne, vůbec." „Tak fajn." Zbytek jídla do sebe naházel jak nejrychleji dokázal, jelikož mu přišla celá ta věc neskutečně nepříjemná. Rychle sklidil ze stolu a odnesl špinavé nádobí cítě, jak mu žaludek naříká pod špatně sežvýkanou stravou. Asi mu nebude zrovna nejlépe, neměl jíst jako prase. „Proč si přišel? Ne, že bych si stěžoval, jsem rád že ses ukázal." Sednul si zpět do křesla a nohy natáhnul na lenošku spokojeně boříc záda hluboko do polstrování. „Chtěl jsem vědět, jak se máš. Vypadáš líp...o hodně." Jemně sebou při svých slovech cukal a očima kmital po pokoji. Blondýn si byl vědom velkých změn za tak krátkou dobu. Všichni ho pochvalovali, jak si dal život konečně zase do kupy, jak má hezky zařízené bydlení a jak si našel prosperující práci. Pravda byla, že ho do SHIELDu vzali pravděpodobně zpět jen proto, že tam již kdysi pracoval, a tak se smilovali. I tak ale cítil jisté uspokojení ze sebe sama. „Děkuju, snažil jsem se. Hodně mi pomáhala Natasha, vlastně mě donutila vyhodit všechen alkohol, ale jsem rád. Viděl jsem se s dětmi, s přáteli, jo je to fajn zase existovat jako normální člověk." Usmíval se a byl rád, že tady není sám. Z nějakého důvodu se s ním cítil velice uvolněně, jako když si povídal s Nat, tak pro něj byla taky tak uvolňující osobou. „To ti závidím." Mladík se kysele zašklebil a hrnek odložil na stůl. „Já moc normálně žít nemůžu, ale to nevadí. Pomáhám doma a stačí mi to. Vlastně se mi ven ani nechce." Z nějakého důvodu to blondýna mrzelo i za stříbrovlasého. Představa, že by se nesměl ukázat světu až do konce svých dní a že jich zřejmě nebylo málo mu přišla absurdní a nepříjemná. Jak takhle dokáže někdo žít? „U mě máš dveře otevřené, kdyby ses doma nudil. Rád tě zase uvidím. Musíš mi toho hodně říct." Snažil se zvednout druhému náladu, usmíval se a žertovným tónem hlasu pronášel věty, které mohl vyznít jako vtip, on je však myslel opravdu vážně. „Hmm, tak fajn. Ale moc toho nenamluvím." Stříbrné vlasy se zatřepaly, jak pohodil mladík rameny. Clint stéle nemohl uvěřit, že si je mladší neostříhal, teď mu padaly skoro až pod lopatky a zezadu by si jej určitě nemálo lidí spletlo s dívkou.

Povídali si dlouho a dlouho i mlčeli. Většinu konverzace zajišťoval blondýn, ale nevadilo mu to stejně jako ani jednomu z nich nevadilo jen tiše sedět a vnímat přítomnost toho druhého. Oba byli rádi za to, že se mohou zase vidět a slyšet. Pietro byl rád, že se odhodlal navrátit do svého života někoho z doby před tragédií a Clint byl vděčný, že se tím někým stal právě on. Stále nechápal, proč si mladší nevybral místo něj třeba Wandu, přeci jen to byla jeho sestra, ale hlavu si s tím lámat nechtěl. Aspektů, proč se vyhnout svému sourozenci, pracujícímu ve službách tajné organizace, kvůli níž málem přišel o život, bylo mnoho. Samotný SHIELD byl jen jednou z desítek. Modrooký mladík se cítil uspokojivě klidný v malém provoněném bytě tichého vyzrálého agenta. Napoprvé si nebyl jistý, jestli se kdy vrátí. Pohled na ztroskotaného muže s flaškou u pusy mu prohlubovala zacelené jizvy a trhala jejich pomyslné vazby v cáry. Po měsíci, kdy znovu sebral síly, se pokusil podruhé jej kontaktovat a nestačil se divit, jak se stav vyjasnil. Teď si již nedával takovou vinu za zničený život někoho, kdo jej zvládnul opravit. Možná že v hloubi duše doufal, že on sám pomohl nápravu uspíšit tím, že oprostil bolavý srdeční sval blondýna od pocitu viny za smrt kolegy. Poslouchal jeho veselý hlas, všímal si drobných detailů na jeho zevnějšku, které mu dávaly naději. Jestli se dokázal ze dna vyhrabat Clint, jednou se mu to povede také. Už teď věřil, že to bude chtít jen trochu času navíc.

„A co ten černovlasý, co tu byl posledně?" „To je kamarád. Zachránil mě tehdy v Sokovii a ukryl mě u sebe. Je jako můj nevlastní táta, někdy až moc." Zašklebil se, ale stále si udržoval veselou náladu. Ač se třeba neusmíval, bylo mu dnes zase moc hezky. „Někdy nás musíš seznámit. Jak se vlastně jmenuje?"

Ahoj! Máte se všichni? Já skvěle, zrovna jsem dokoukala dlouhý muzikál na Barrandově. Já muzikály naprosto zbožňuju! Právě jsem si po sobě četla, co jsem to před skoro měsícem vyplodila a došla jsem k velkému zmatení. Jelikož už jsem dávno v předepsané části, kde spolu Pietro a Clint chodí, tak jsem byla vykolejena faktem, že jsme vlastně porad na začátku.😂😂 No, tak doufám, že nejste tak zmatení jako já a kapitola se vám líbila. Budu rada za komenty a hvězdičky!
Vaše Tiranis!