Nechápal, že byl jeho kamarád tak vytočený, nedělal přece nic špatného! Rozhodl se ale, že mu vyhoví v jeho němé žádosti a stáhnul hlavu mezi ramena nechávaje se táhnout do toho ukrytého útočiště kterému říkali domov. Nehodlal se s černovlasým mužem hádat, ne když byl tak obětavý a doprovodil ho v jeho dnešní stresující pouti. Byl mu oporou i když mu šlo o život a toho si nesmírně cenil, ač to třeba neřekl nahlas. Prošli stejnými ulicemi jako předtím, až ho zaráželo, že si vousatý muž pamatuje cestu, když jí šel poprvé v životě, k tomu všemu v dešti a návalu New Yorčanů. Dostali se pohodlně až k autobusové stanici, svezli se přeplněným dopravním prostředkem na konečnou stanici a nasedli do vlaku s lístky zastrčenými v zadních kapsách kalhot. Posadili se do malého kupé a ponořili tak sebe i své okolí do trapného ticha. Jediným rušivým elementem byl v tu chvíli šum nastupujících cestujících za zavřenými dveřmi zataženého kupé a vzdálené štěkání psů z blízkého cvičiště.

Hnědýma očima ho sledoval, pokoušel se číst jeho myšlenky z jemně pokřiveného obličeje, ovšem nikdy v tom zrovna nevynikal a ani dnešek nebyl výjimkou. Nebyl na něj nahněvaný, se svým životem si mohl dělat co chtěl. Bylo mu jedno, zda miluje ženy nebo muže, zda chce navštívit staré známé dokonce by mu nezazlíval ani, kdyby z toho všeho nevyváznul duševně v pořádku. Co se jeho hrdosti dotklo byl fakt, že mu to Pietro neřekl. Tahal ho za nos po tak dlouhou dobu, co o něj pečoval, kdy se stavěl zpět na nohy i když společně pátrali po jeho příteli. Mohl se zmínit, jen nadhodit, že to není kamarád ale milenec, bylo to tak těžké? Prostě jedna hloupá věta jen tak mezi řečí. Bál se snad stříbrovlasý, že by jej ten fakt znechutil? Myslel by si skutečně, že by mu zazlíval po tom všem takovou malichernost?

Opřel si hlavu o měkké opěradlo sedačky a nohy si natáhnul na tu protější tak, že se jen centimetry odděloval od dlouhých nohou černovlasého. Nevadilo mu mlčet, mlčel několik měsíců vyjma pár vět, nerad mluvil, alespoň poslední dobou k tomu chuť nenacházel. Vlastně ani dnes toho moc nenamluvil, sám sobě se divil, že dokázal vůbec na blonďatého agenta křičet. Od kdy mu hlasivky fungují tak dobře? „Tak budeme zase mlčet a dělat, že se nic nestalo?! Proč mi neřekneš pravdu?" Černé sluneční brýle dopadly na rudé polstrování a pár hnědých očí se zabodnul přímo do jeho tváře netrpělivě čekající na odezvu. Nelíbilo se mu, jak s ním zase mluvil. Vždy, když měl za to, že se zachoval neférově nebo příliš dětinsky, jednal s ním jako s malým frackem a tak na tohle jeho chování nechtěl reagovat. Otočil hlavu k oknu a pozoroval pomalu se pohybující krajinu, naprosto vytěsnil fakt, že není v kupé sám. „Paráda, tak mě ignoruj. Až zas budeš mit prdel v plamenech tak mě nevolej." Zřejmě byl dotčený, stříbrovlasý ale stále nechápal proč. Co ho mohlo tak vytočit, že se tak choval?! Copak dnešek nebyl hezký? Prošli se, po dlouhé době byli zase spolu venku, dokonce se bavili! Jaký má problém? „Já ti pravdu řekl." „To teda neřekl. Máš dojem, že jsem slepej nebo úplně blbej?! Vždyť jsem vás viděl!" Podrážděně se na něj otočil, modré oči zapíchnul do těch jeho tmavých a prst výhružně vztyčil do vzduchu. „Nebudu ti to opakovat. Řekl jsem, že to nic nebylo, tak to nic nebylo." Oba ztichli, šramot pohybujícího se vlaku po kolejích byl teď tíživější, než by se kdy zdál. Ani jeden z nich si netroufal nic dalšího říct, nebo ani nechtěl.

Promnul si bradu porostlou upraveným vousem a ztěžka vydechl. Něco na slovech stříbrovlasého ho nutilo přemýšlet. Nikdy neměl důvod mu nevěřit, vlastně byl vždy přesný a nikdy mu nelhal. Navíc vypadal až nešťastně z jejich hádky. Měl chuť sám sobě nafackovat, že ho rozesmutnil v den, kdy se konečně zase cítil šťastný a uvolněný. „Tak dobře. Jestli říkáš, že s ním nic nemáš, tak s ním nic nemáš." Zvednul poraženě ruce do vzduchu a pokusil se o menší úsměv. Odezvou mu bylo nejasné zamručení a otočení hlavy zpět k oknu, ovšem alespoň sesadil z obličeje ten podrážděný škleb. „Ale víš, že by mi to nevadilo, že? Jen se mě dotklo, žes mi to nikdy neřekl." Natáhnul ruku ke stolku se záměrem uchopit do dlaně noviny a něco málo si počíst, přeci jen cesta byla dlouhá. Bolestně zasyčel a stáhnul paži k sobě, když dostal přes prsty tvrdou hranou mobilního telefonu. „To bylo za co?!" „Že seš idiot. Říkám ti, že nejsem gay." O další pokusy zmocnění se papírovému výtisku se raději nepokoušel z obav o své vlastní prsty. Bez nich by jen stěží vykonával nadále svou práci a bez ní by brzy přišli na buben. Nezazlíval mladšímu, že nepracuje, vlastně ani moc neměl jak. Občas by ale mohl být ohleduplnější ve věcech, jako jsou tyto. „Vždyť na tom nic není, no tak nejsi, no. I kdybys byl, tak mi to vadit nebude." Modré oči na něj vrhly velice nepřátelský pohled, tak se raději stáhnula více už bývalého běžce neotravoval. Opřel so do svého sedadla, zavřel oči a pokusil se alespoň trochu si odpočinout. K jejich stanici jedou ještě dlouhé hodiny, tak proč toho nevyužít?

Netrvalo to ani deset minut a už slyšel z protější strany malého prostoru pravidelné oddechování. Ne, že by chrápal, to jej Pietro nějakým zázrakem odnaučil, jen nahlas dýchal. Poposednul na svém místě a natáhnul se po papírových novinách, jež se pokusil zajmout do svých drápů jeho společník. Pročítal si nevábně vypadající články, protáčel očima nad bulvárními sekcemi a politické a sportovní rubriky občasně raději přeskakoval. Nakonec výtisk odhodil na stolek a zase se díval z okna. Proč jen mu přišlo, že cesta sem utekla mnohem rychleji? Zavřel oči a vybavil si zmatený obličej Clinta, když jej spatřil. Nechápal, že se dokázal tak změnit, tolik...zestárnout, okorat. Byl si vědom, že za to může dlouhodobé užívání alkoholu a neřízený život domácího povalečství. Z nějakého nepochopitelného důvodu mu bylo samotnému líto, že to tak dopadlo. A mohla za to skutečnost, že je po smrti. Říkal...řekl, že ho pohřbil. Nechal mu uspořádat pohřeb, ceremonii... Posmutněle se schoulil na sedačce do menšího vajíčka, přitáhnul si kolena k bradě a odložil těžké čelo do klína. Měl za to, že jeho život zachránil, ne že jej zničil. Udělal to zase a ani si to neuvědomoval. A to si poprvé v životě byl skutečně něčím jistý! Jak se mohl zase splést? Lezly na něj pochmurné myšlenky a jeho sebedůvěra rychle klesala k bodu mrazu. Stávalo se to často, až příliš často na to, aby to dokázal kontrolovat. Rozklepaně se postavil na nohy a přelezl krátkou vzdálenost mezi sedadly tisknouc se na rameno vysokého černovláska. Vdechl jeho osobitou vůni a s matným pocitem domácího rodinného bezpečí nechal svou hlavu odplout do říše snů.
Já se fakt omlouvám, že vás takhle trapim.😂 Ale líbila se vám kapitolka i tak, ne? Chci vás všechny poprosit o pomoc, je třeba našemu černovlaskovi vymyslet jméno! Pomůžete mi s tím? Napište mi vaše nápady a já se pokusím něco vybrat. Diky!
Vaše Tiranis!