Hlava ho bolela jako snad ještě nikdy předtím. Ve spáncích ho ostře bodalo, celá lebka hlasitě tepala, jako by se měla rozskočit, třeštila a hučelo v ní, jako ve včelím úlu. V ústech stále cítil odpornou pachuť levného sezónního vína smíchaného s tvrdým alkoholem, zřejmě vodkou nebo něčím podobným. Zatuchlé oblečení, které se včera ve svém podnapilém stavu neobtěžoval převlékat, na něm viselo, celé pokrčené a páchnoucí po tělních tekutinách. Až se jemu samému zvedal žaludek, když se ráno viděl v zrcadle. Vlasy do všech stran, u pravého ucha proleželé, jak spal na boku, pod zarudlýma pálícíma očima velké černé pytle. Z úst mu táhl závan čpavku a hniloby, žaludek měl jako na vodě, celý se mu kroutil. Cítil se skutečně otřesně, jako už dlouho ne.

Po základní hygieně, včetně extra dlouhé extra vařící sprchy a vydatné snídani si musel jít převléct zašpiněné povlečení a vyprat, jinak by se z toho zápachu už opravdu pozvracel. Hlava ho sice stále neskutečně bolela, ale alespoň ztuhlé svaly těla se v teplé příjemné spršce uvolnily. Modlil se, aby v prádelně nikdo nebyl, aby nemusel zažívat nějakou nepříjemnou ranní konverzaci, ze které by s kocovinou vyšel ještě podrážděný, ne-li namíchnutý.

Pračka hlasitě hučela, prádlo v ní naráželo do stěn a bušilo do bubnu, voda cákala na průhledné sklo, mísila se s pracím práškem a vypouštěla vonné bublinky. Ve sklepních prostorách prádelny byl klid. Přes zavřená krovní okna sem nedoléhal ani rámus z ulice, ani kroky spěchajících lidí, ani hulákání, ani štěkot, zkrátka bylo ticho. Blondýn si tu samotu užíval, se zavřenýma očima se bedry opíral o bručící pračku a nechával své otupělé smysly zklidnit chvilkou ticha.

S prádelním košem plným mokrého prádla se škrábal zase vysoko do svého patra. Nechápal, proč v tomhle proklatém baráku neexistoval výtah. Od doby, co začal po bitvě v Sokovii pít to s ním šlo z kopce. Odcizil se s ženou, odstěhoval se, rozvedl, své děti už skoro nevídal, většinu dní jen proležel v posteli nicneděláním. Až poslední týdny se snažil nějak fungovat, zase se postavit na nohy počínaje dvěma dny starým pohřbem.

Posledních pár schodů. Vyškrábal se na patro a zády se opřel o dveře bytu. Zřejmě ztratil svou obvyklou fyzičku, už ani nevyjde do patra, aniž by se zadýchal. Ze zadní kapsy tepláků vytáhnul svazek klíčů a zasunul je do zámku bytu. Při každém pohybu svazek hlasitě zarachotil řinčivým zvukem, nutil blondýna chytat se za hlavu. Pootočil klíčem v zámku, dveře se otevřely. Zcela ho to zaskočilo, přísahal by sám sobě, že dveře zamykal, než odcházel do prádelny.

Dlouhými lety ozkoušené smysly se znovu daly do chodu. Klíče nechal v zámku, koš položil s největší opatrností, tak aby nevydal žádný zvuk, na kachličkovou podlahu. Velmi pozorně se zaposlouchal do nepatrných zvuků bytu, do každého vrznutí, cvaknutí, cinknutí talířku o desku stolu. Někdo byl uvnitř...a nebyl sám. Proklínal se, že si s sebou nevzal služební pistoli, nebo alespoň teazer.

Plíživými pohyby jako ostražitý lovec prošel podél stěny v chodbě a přitlačil se na chladný bílý povrch. Kousek od něj, jen za dveřmi v obývacím pokoji byly dvě osoby, něco si mezi sebou potichu říkaly a zřejmě se přehrabovaly v agentových osobních věcech. Lupiči, možná jen podomní zlodějíčci. Kdyby se mu podařilo dostat do ložnice nepozorovaně, měl by vyhráno. Přímo pod pravou stranou v místě polštáře měl zespod matrace kobercovou páskou k prkennému roštu přilepenou osobní pistoli. Překážkou ovšem byly prosklené dveře obývacího pokoje, kolem kterých by musel nevyhnutelně projít. Pokud by jej lupiči zahlédli, je jen malá šance, že by z toho vyváznul bez zranění.

Zhluboka se nadechnul, dodával si odvahu. Vzpomínal na celý svůj výcvik, na léta zkušeností, kdy se pohyboval jen jako stín, přehlédnut okem člověka a plnil tu nejlepší možnou práci. Odlepil se ode stěny s odhodláním sobě vlastním se opatrně přikrčil a proplížil se kolem dveří. V odrazu šly vidět dvě osoby, nižší chlapec stojící zády k němu, koukající z okna a černovlasý vysoký muž se slunečními brýlemi. Musel se pro sebe ušklíbnout. Vážně si vzal ten lupič brýle proti slunci na vykrádání bytu?

S chladnou ocelovou rukojetí pistole v ruce se rozešel a zprudka vykopnul dveře obývacího pokoje, zbraň namířenou přímo na hrudník staršího muže. Jedním výstřelem prostřelil gumovou podrážku na pravé noze a zase nasměroval hlaveň na hruď staršího vyššího muže. „Příští bude do hlavy." „Kriste pane! Kurva, co to děláš?! Dej to dolů do prdele!" Vysoký muž zaječel překvapivě vysokým rozhodně ani trochu mužným hlasem a upustil polštář, jež zrovna třímal v rukou. „Ani se nehni." Pootočil hlaveň na nízkého muže s dlouhými vlasy spadajícími skoro do třetiny zad. Hlavou mu prolétlo krátké zaváhání, zda šlo vůbec o muže. „Hele klid šerife, ok? Dej to dolů, hlavně na něj nemiř, dobře?" Starší se pokusil udělat krok k blondýnovi ovšem své počínání si rychle rozmyslel s pistolí zase krásně naštelovanou do středu vlastního čela. „Jak jste se sem dostali a co tady sakra chcete?!" Byl jasně podrážděný, kocovina stále neodezněla a v nohou se mu ozývalo těch devět pater schodů s těžkým košem v rukou. Počítal s tím, že doma si sedne na gauč a dá si alespoň čtvrt hodinky pauzu, ne že bude vyhánět lupiče ze zasmrádlého bytu. „Nic, fakt nic! My už půjdeme, co ty na to? Zapomenem, žes nás tu viděl." Černovlasý udělal krok pozpátku a v prostoru vyhledal paži stříbrovlasého chlapce, jež stál Clintovi stále zády a tak mu blondýn neviděl do tváře. „Nech mě bejt! Řekl jsem, že s ním budu mluvit a taky budu. Cos čekal, že asi tak udělá ostřílený agent, když najde cizí lidi ve svým bytě?" Mladší se vyškubnul z držení silné levačky a promnul si držené místo, snad jako by jej ruka bolela i z tak nenásilného sevření. Ten hlas mu byl tak povědomý, a přesto jej nedokázal zařadit. Cítil, jak mu vrtá díru do mozku, jak mu nahlodává sebedůvěru a pozoroval tak i na svém těle, jelikož se mu začala ruka držící zbraň chvět. „Co jsi sakra zač?" Ztrácel trpělivost, slova cedil jen ztěží skrze zuby. Měl chuť ho záměrně střelit za takovou třesavku, co mu způsobil. Od kdy se klepe jako nějakej ratlík?!

Stříbrná hlava se otočila čelem ke svému hostiteli, tělo zakryté silnou černou mikinou a tepláky stejné barvy se nastavilo tak, aby na něj šlo plně vidět. Modré oči se zavrtávaly do těch pohaslých zarudlých s takovou vervou, jako už dlouho do ničeho. Blondýnovi se zatemnilo před očima. Měl pocit, že blouzní, přece ho před dvěma dny sám nechal pohřbít! Rozdrkotaná ruka se spustila k zemi a pustila kohoutek zbraně zajišťujíc pojistku u hlavně. „Tys to nečekal?" Dokonale oholená tvář s dlouhými vlasy byla tak odlišná od věčně se usmívajícího rošťáckého strniště. Jako by jej ani nepoznával. Bez jediného slova prošel futry do chodbičky štráduje si to ke kuchyni. Nevěřil své mysli, měl ho za přelud, další výplod jeho alkoholem zalité, unavené pochroumané fantazie.

Rukou po paměti zašátral ve vrchní polici a vytáhnul tři hrnečky. Nalil do nich z půlky tmavou tekutinu a posadil se na židli, čekaje na své vymyšlené hosty. Beze slova posunul hrnečky k příchozíma svůj do sebe naráz kopnul, dolévaje si z průhledné lahve tmavou lihovinu.
A JE TO TADY! POTKALI SE! Jak jste si dnešní kapitolu užili? Doufám, že hodně a okomentujete mi ji?
Opět stejná otázka: Jak se vám líbí černovlasý dlouhán?
Vaše Tiranis!