Byl jeden z teplejších dní začátkem podzimu, slunce příjemně hřálo a nechávalo lidské tváře ještě chvíli se dotýkat šimravých paprsků. Auta v rušných ulicích na sebe troubila, jak vystresovaní lidé pospíchali do práce po své uspěchané ose života. Každý někam běžel, každý utíkal za svým. Siluety se ve stovkách míjely na přechodech, v autobusech, na ulici. Při pouhé cestě dolů do schránky a pro noviny se kolem vás mihly desítky lidí, desítky tváří, spousty existencí. New York, město bez identity.

Stříbřité vlasy se perfektně ztrácely v zástupu kolemjdoucích, nikdo si nevšímal modrých očí pomalu znuděně se potulujících ulicemi. V téhle ranní sháňce se dokonale ztrácel v davu, splýval s okolím. Muž bez identity, chlapec beze jména, bez minulosti. „Jsi si jistý, že je to tudy?" „Jako ještě nikdy ničím, věř mi trochu." Černé vlasy, krátce střižené, na nose velké sluneční brýle, vous dokonale zastřižený, na rtech menší úšklebek. „Cítím se jako nějaký tajný agent. Proč vlastně on? Není to riskantní?" Stříbřité vlasy se třepotaly ve větru, jak se mladší z duše pochechtával.

Nikdy ho neviděl tak nadšeného pro věc, jako dnes. Dokonce i komunikoval, tvořil celé věty, nejen dvojslovní odpovědi. Líce se mu růžověly z natěšení, neustále se ráno musel ujišťovat, zda má s sebou všechno. Černovlasý byl za to rád, chtěl, aby byl mladší šťastný, aby se dokázal přenést přes minulost a začít znova...líp. Vracet se do života ostatním sice není nejchytřejší krok, ale copak by mu to mohl zakázat, když se konečně odhodlal vylézt z bytu?

„Ještě nikdy jsem v New Yorku nebyl. Je to tady obrovské. Jak víš, kudy kam? Cítím se jako v mraveništi." „Vidláku." Hraný dotčený výraz na jeho tváři zmizel ve chvíli, kdy na něj obrátil svůj pohled. Usmíval se, tak strašně moc se usmíval a tváře mu celé jen hořely.

„Takže plán je jasný? Prostě tam přijdeš a budeš dělat, jakože se nic nestalo?" Pokývání hlavou, bodrá kukadla vzrušením zablýskla a už tak prořízlý tvar rtů odhalil dalších pár zubů. „Uvědomuješ si, že to není tak úplně plán?" „Hmm." „Fajn, to já jen tak."

Nemohl si pomoct, celé mu to připadalo trochu přitažené za vlasy. Ne že by svému příteli nevěřil, to vůbec ne. Za těch pár měsíců si víc, než jen jednou vzájemně dokázali svou oddanost. Stále tady však byl strach, ne o sebe, ale o něj. Bál se, že když se vrátí na začátek, když ho uvidí, mohlo by ho to zase pohřbít, a to on nechtěl. Nechtěl, aby to všechno musel prožívat znova, když se tolik měsíců usilovně snažil jen o to, aby to všechno nechal za sebou.

Dlouho šli ulicemi v tichosti. Modrooký chlapec si nemohl nevšimnout, jak se po něm starší neustále ustaraně ohlíží. Chápal to, sám si nebyl jistý, ale chtěl to zkusit. Černovlasý byl pro něj jako táta, ochotný a obětavý, se srdcem na pravém místě. Zachránil ho...nejednou. Staral se o něj, ošetřoval ho, krmil, utěšoval v těžkých chvílích. Viděl v něm svůj vzor, svou autoritu, kterou už od útlého dětství postrádal, když mu rodiče zemřeli.

„Neboj, to zvládnu." Odhodlaně se nadechnul a zazvonil na zvonek domovních dveří. Chvíli bylo ticho, z dálky se ozýval hluk silnice a štěkot psů. Oba koukali rovně před sebe, hypnotizovali tu skříňku z kovu, stražili uši v očekávání odezvy. „Prosím?" Z druhého konce se ozval starý chraplavý hlas, jako když vržou dvířka kuchyňské linky. „Tady Litch, otevřete mi prosím paní Simonsová, zapomněl jsem si klíče v zámku u dveří." Mladší se natěšeně usmál na vysokého černovláska, vztyčil palce zatnutých pěstí a zatlačil do bzučících dveří.

Stoupal po schodech nahoru, cestou míjel nástěnky s nějakými nepodstatnými oznámeními o kontrole plynu a vody, rozpisy služeb, kontaktech na domovníka a údržbáře. Přestože měl panelový dům patnáct pater, nebyl tady žádný výtah, lidi museli chodit pěšky, a navíc byly chodby úzké a značně zastaralé. Neškodily by jim nová barva, alespoň nátěr žlutou, co by překryla všechny ty různorodé fleky a potlučeniny. Deváté poschodí, bílé lakované dveře, černá klika se zámkem. Je tady.
Kuk! To jste překvapení, že vydávám tak brzy, že? Prostě jsem se nemohla dočkat. Tak co, líbí? Doufám, že ano a oceníte mě hezkým komentářem! Chcete slyšet dobrou zprávu? Už mám napsaných 10 kapitol a příběh se začíná hezky rozjíždět. Beru zpět, co jsem psala o krátké story, tahle do dvaceti kapitol rozhodně nebude. Nezní to skvěle?
PS: Jaký máte dojem z černovlasého muže? Bude teď s námi často, tak mě zajímá jestli se vám zamlouvá?
Vaše Tiranis!