Klíče zachrastily v zámku, načež vpustily vysokou postavu do nitra potemnělého bytu. Nebylo to nijak zvláštní, jeho majitel většinou nerozsvěcoval, pokud to nebylo nutné, navíc světlo z ulice bývalo v tak žhnoucím městě dostačující. Sezul si tedy boty a pověsil dlouhou balónovitou bundu na prázdný věšák. To už bylo mírně podezřelé, jelikož chyběly i hnědé zimní boty, ovšem klíče visely na svém místě na háčku vedle dveří. Znamenalo to tedy, že snad straší uklízel a schoval věci do skříně? Potichu se proplížil kolem dveří ložnice a obývacího pokoje do kuchyně, kde očekával svého blondýna u linky s hrnkem kávy, jak to ráno vždycky dělával, čekala na něj však jen prázdné místnost a dřez s neumytou skleničkou. Tak úklid tedy odpadl ze seznamu možností. Ani návštěva obývacího pokoje nebo ložnice však neposkytla žádné nové informace, naopak mladšího jen vystrašila. „Clinte?" Kde může být? Snad nezůstal na noc u Natashy, ne? To by tady přeci neměl klíčky, navíc se ta jejich sešlost měla konat až dneska. Urychleně vytáhnul telefon ze zadní kapsy kalhot a vyhledal na něm to jedno z mála čísel, které měl uložené. Musel čekat docela dlouho ve společnosti pouze tichého bytu a otravného tónu vyzvánění, nakonec však druhá strana hovoru zapraskala a ozval se tichý rozespalý hlas, po němž se stříbrovláskovi rapidně ulevilo. „Halo?" Blondýn ležel na nepohodlné zemi pod kancelářským stolem v cizím obývacím pokoji, na sobě půjčené oblečení svých dvou kolegů a huňatou modrou deku, s pořádnou bolestí těla a především hlavy. „Clinte? Díky bohu, kde jsi?" „Přespal jsem u Nat, zapomněl jsem si klíče doma. Už jsi v New Yorku?" „Hledám tě ve tvém bytě a ty nikde, nahnal jsi mi strach." Blonďák musel na malou chvíli zmlknout, aby si správně utřídil v otupělé hlavě, co mu mladší řekl, než překvapením rozevřel své modré oči. „Není deska středa?" „Ehm...jo?" „Tak co tady děláš? Myslel jsem, že přijedeš ve čtvrtek." Hned co to starší dořekl, došlo mu, jak nemile to muselo vyznít. V duchu si dal pořádnou imaginární facku, než se začal omlouvat. Byl rád, že ho zase slyší, i když si spolu volali vlastně teprve včera. „Tak tak chvilku počkej, jen se rozloučím s přáteli a vyrazím na cestu. Měl jsi snídani? Mám se stavit cestou do pekárny?" „Nemusíš, ve vlaku mají překvapivě chutné koláče, věděl jsi to? Tak brzy u tebe, budu se těšit." „Zatím." „Pa." Blondýn položil hovor, na tváři široký přihlouplý úsměv, který mu dokázal vyloudit na obličeji jen jediný člověk na světě. Protřel si rozespalou tvář, načež se vyškrábal zpod nízkého stolku na nohy a složil vypůjčenou peřinu. Jak zjistit, byl vzhůru zatím pouze on a Bruce, který už se svým hrnečkem čaje mazal na rozkrájené housky máslo a kolečka šunky. „Dobré ráno." „Dobré, děláš si snídani?" „Ne, dělám nám snídani. Natasha by už měla být taky vzhůru, šla do krámu pro kávu, včera jsme ji prý celou dobrali, tedy Tony ji dobral." S pochopením kývnul a převzal si od kudrnatého muže sáček uzenin, aby alespoň nějak pomohl s přípravou. Nemusel ani dlouho čekat an ostatní, jelikož do dalších deseti minut se bytem rozezněla obrovská rána od vchodových dveří a do kuchyně vtrhla zadýchaná agentka se sáčkem v ruce. „Sámoška byla ještě zavřená, tak jsem musela do obchoďáku, ale kávu mám. Ti dva jsou už vzhůru?" „myslím že po té ráně už budou." Na to jsme se začali všichni tři společně smát a naše pobavení jen vzrostlo poté, co se ve dveřích objevil nízký brunet s vražedným výrazem ve tváři a vlasy do všech stran.

--

„Vážně už musíš?" „Bohužel, mám ještě něco na práci, ale uvidíme se v práci." Modrooký se na svou kamarádku omluvně usmál, načež všem ještě stihnul mávnout a zmizet v chodbě. Slyšel jen tichá slova loučení kapitána, mrmlání stále nepříjemného bruneta a tichý smích doktora. „Tak zatím!" „Měj se!"

Snad v životě ještě neprošel nemalou vzdálenost mezi byty tak rychle, jako dnes. Už od sámošky na rohu sousední ulice se dal do běhu a nezastavil se dřív, než pod vchodovými dveřmi svého domu. Srdce mu hlasitě tlouklo v hrudi a plíce po pálily z dlouhého běhu v chladném prostředí, ale vidina brzkéh shledání se svým přítelem všechny ty negativní faktory upozadila do koutu mysli, kde je nevnímal. Pořádně rozdýchal dlouhý běh, než zazvonil na svůj vlastní zvonek a počkal, než se z druhé strany o několik pater výš ozve ten dobře známý hlas. Bylo to vlastně celkem zvláštní dovolávat se do vlastního bytu, v životě se mu ještě nestalo, že by si zapomněl klíčky a zabouchnul za sebou dveře. Teď byl vlastně raději než kdy jindy, že se Pietrovi rozhodnul dát ty klíče předčasně. „Halo?" „To jsem já." Víc říkat nemusel, bzučák ho ubezpečil o volném přístupu do nitra panelového domu. Schody už nebyly překážka, zvyknul si na ně a už mu nedělaly ani příliš velké problémy. Vlastně se mu díky nim dost podstatně zlepší fyzička, přeci jen je to devět pater a on býval alkoholik. Jen při vzpomínce na hnusně zapáchající hořký alkohol v lahvích, jež kdysi míval, se mu udělalo nevolno. Jo, býval, už dávno není. „Už jsem si myslel, že nepřijdeš." Na zápraží bytu stála vysoká postava s dlouhými stříbrnými vlasy, které teď mladému muži šahaly téměř po zadek. „To bych nikdy neudělal." Blondýn se pousmál vcházeje do svého bytu a zavíraje za sebou dveře, jen aby byl o malou chvíli později zajat v dlouhém uvítacím polibku. „Ahoj." „Ahoj." Starší se usmál, skopávaje ze sebe kožené boty a ještě v bundě podebíraje mladšího tělo pod koleny nesouc si jej s sebou do kuchyně za doprovodu veselého smíchu. „Co blázníš, pusť mě na zem. Jsem těžký." Teď už se smál i blondýn pokládaje mladšího na jednu ze židlí. „Nevážíš víc než pírko." „Lháři." Provokativně se zašklebil, ale nechal jej u toho, nebude se s ním přít o takovou prkotinu. Sundal ze sebe huňatou černou bundu, přehodil ji přes opěradlo kuchyňské židle a posadil se do těsné blízkosti druhého. Pietro byl neskutečně rád, za staršího změnu v chování. Ani si pořádně nevšimnul, kdy k ní došlo, snad někdy běhen jejich denního odloučení. Nicméně teď mu střelec přišel jako vyměněný, smál se, líbal ho a nosil na rukou, jako by s tím nikdy předtím neměl problém. Hřálo jej to u srdce a v břiše se mu tetelila hejna motýlů, jak se říká. „Byl to jen den a já tě stejně chtěl vidět." Lehce se mu červenaly tváře, když to říkal, ale měl strašnou potřebu to prostě říct, sdělit blondýnovi tu nepodstatnou informaci. „Taky jsi mi chyběl, vlastně mám spoustu novinek." „Novinek?" Se zájmem se zadíval přímo do těch modrých očí, než uhnul pohledem do strany. Choval se hloupě, jako nějaké zamilované děvče ze školního seriálu. Clint mu přeci chce říct něco důležitého a on myslí jen na to, jak ho políbit a skončit v hřejivém obětí. „Máme práci, myslím Avengers. Najít neexistujícího kluka, teda chlapa, víc jak deset let pohřešovaného, navíc s tak málem informací, že je to jako hrát na schovku se slepým." „To zní náročně. A co mu vlastně chcete?" Ne, že by ho to nějak vážně zajímalo, naopak se snažil na všechno spojené s touto tajnou organizací, a jí podobnými, zcela zapomenout, ale je to přeci jen jednou blondýnova práce a on by měl být všímavý přítel. „To je to. Nechceme ho dát SHIELDu, tedy alespoň zatím ne. Nikomu z nás se nelíbí důvody, proč toho chudáka chtějí zavřít do laborky a uvěznit jako pokusného křečka, takže si ho vyslechneme sami a pak ho zase pustíme...pokud ho vůbec najdeme." Mladší z dvojice se nyní na svého partnera díval, jako dítě na Vánoční stromeček. Vůbec takovou odpověď nečekal. „Vzepřete se vedení? A Amerika s tím nemá problém, on takový vlastenec a patriarcha?" „Byl to jeho nápad." „Co?" Tak teď už ničemu nerozuměl. Nedalo se sice říct, že by Clintovy kolegy znal nějak dobře, strávili společně jen minimum času a většinu z toho probojovali mezi sebou, nebo proti Ultronu, i tak mu přišlo, že se museli radikálně změnit. Kapitán Amerika, kterého tenkrát potkal v té tramvaji, by sám od sebe nikdy neporušil příkaz z velení. „Šílené, že? Jestli se něco pokoní, možná z nás budou psanci jako ty." „To by byla krásná představa, to bys byl totiž potom pořád se mnou." S hravostí vepsanou ve tváři se nevinně uculil, načež rychle podlezl blondýnovu nataženou paži a utekl staršímu do obýváku, nechávaje ho dezorientovaného za sebou. „Hej! Čekej!"

Seděli společně v těsné blízkosti, dívali se na nějaký z dalších akčních filmů, které Clint tak zbožňoval a užívali si přítomnosti toho druhého ve vzájemném obětí. Pietro jako ten vyšší měl hlavu položenou na blonďákově rameni, dlaně jej dělily od přímého kontaktu tváře s tvrdostí ramene a oči spokojeně sledovaly scénu na obrazovce. Clint měl paži obmotanou kolem mladíkova pasu, tváří se opíral o temeno bujaře rašící hlavy stříbrných loken a vdechoval potají příjemnou mentolovou vůni. Netušil, čím to je, že Pietro pokaždé voněl po mátě nebo peprmintu, ale opravdu hodně se mu to líbilo, bylo to uklidňující aroma kterému navykl snad víc než jakkoli omamné droze. Panovalo mezi nimi příjemné ničím netížené ticho, kdy jen navzájem vstřebávali filmový požitek, víc v tu chvíli nepotřebovali. I tak se však zdálo něco jinak, tak skoro až zvláštně špatně. „Dneska neskáčeš?" „Cože?" Blondýn se na mladšího zmateně nechápavě podíval, jeho oči mu však daly odpověď dřív než slova jimi následovaná. „No před obrazovkou. Skoro mi ten tvůj herecký výkon až chybí." Chvíli ani jeden z nich nic neříkal, Clitn snad přemýšlejíc, jak zareagovat, Pietro čekající na odpověď, vše přerušující jen zvuk v pozadí hrajícího filmu. Blondýnovi se v hlavě honilo spoustu nápadů. Chtěl v tu chvíli přerušit ticho polibkem na neholenou tvář a jako nenapravitelný romantik pronést něco jako „kdo by skákal před televizí, když může sedět ve tvém obětí", na druhou stranu to chtěl zabít nějakou hloupou hláškou jemu podobnou, nakonec se však rozhodnul pro jednu z variant částečně spojující obojí. Přerušil krátkou vzdálenost mezi jejich těly a krátce políbil vyčkávajícího mladšího na tvář, následně jej tahaje do stoje. „Tak pojď hrát se mnou."

„Vzdal ses schopnosti, abys mohl chodit?" Clint stálnaproti sedícímu Pietrovi, na hlavě cedník a kolem krku jako vířící plášťčervenou širokou šálu. „Vzdal jsem se jich, abych mohl spát." Teď už i mladší z dvojicestál na nohou, dlouhé vlasy schované pod plaveckou čepicí. „Pche, co ty o tomvíš." „Taky jsem hodně ztratil-„ „Nech toho Eriku, neospravedlníš, to co jsiudělal." Oba dva nasupené výrazy ve tvářích podbarvené vzdouvajícím se smíchemz celé situace. „Ty netušíš, co jsem udělal." „Vzal jsi mi, co mi bylo nejdražší!"„Tak jsi o to měl víc bojovat." Napínavá vyostřující se hudba z televize jendodávala celé scéně na komedialitě, ti dva však byli zabraní do role, jakoještě nikdy předtím. „Jestli chceš bojovat Eriku, budeme bojovat!" „Tak to zkusCharlesi!" Clint se ještě nikdy necítil tak dobře, tak...chtěně. Našel se někdo,kdo ho měl rád takového, jaký je, i s těmi hloupými dětinskými zlozvyky,jako třeba právě tohle přehánění před filmem. A Pietro? Ten se opravdu aleopravdu bavil. Nevěřil, že by mohla být imitace herců z filmu až takovázábava, že by ho to mohlo tolik chytnout, že se do toho ponoří. Dívali sevzájemně do očí, byli si centimetry blízko tak, jako herci ve filmu, to sexuálnínapětí šlo mezi nimi cítit stejně jako mezi Xaviérem a Lasherem, což by neviděljen slepý...a pak to všechno zaniklo v dlouhé salvě smíchu. Právě oba porušilisvé linky, když se uprostřed toho všeho rozesmáli, až jim začaly po tváříchtéct slzy, ale v tu chvíli jim to bylo jedno. Aby taky ne, kdo by senerozesmál z pohledu na dva idioty s „přilbicemi" na hlavách a dekamipřes své ramena, museli za každou cenu vypadat komicky. „Tys to pokazil." „Já?To ty ses začal smát první." „Ani nápad, tys byl první." Teď už se oba válelina zemi, jelikož je nohy dále nedokázaly držet ve stoje. Lapali lačně povzduchu stíraje si mokré cestičky navzájem z tváří. Stříbrovlásek rozepnulpřezku, kterou držel cedník stále na svém místě na Clintově hlavě a opatrně jejposunul stranou. Dlouhé útlé prsty zajely do upravených i když teď lehcerozházených delších blond pramenů a jemně se jimi probíraly, zkoušely jejichpoddajnost a jemnost. „Víš, že jsem ti ani nepochválil nový účes?" „A já tobězase čerstvé vousy." Starší se rošťácky zašklebil a po příkladu mladšího takéopatrně stáhnul plaveckou čepici z jeho hlavy a uvolnil tak ze zajetídlouhé vlasy. „Vypadáš jako stříbrovlasý Ježíš." „Ty zase jako nácek." Navzájemse škádlili, popichovali, dobírali si jeden druhého tak, jak jen si to navzájempovolili. „Ale sluší ti to." „Tobě taky."
Uuuu, už se nemůžu dočkat, co řeknete na tuhle pošahanou kapitolu😂. Takže doufám, že se dočkáme komentářů!
Vaše Tiranis!
PS: Chybí nám posledních 8 kapitol, co vy na to?