(V tomhle díle se konečně vyrovnávají dějové linky časem zpět do jedné!)

Uběhly dva dlouhé táhlé týdny od venkovní procházky a ve StarkTower se nyní rozléhala hlasitá rocková muzika vyzvánějícího mobilu. Tony seděl na svém gauči v obývacím pokoji, díval se na nějakou hloupou telenovelu v televizi ve snaze trochu zklidnit svou rozvášněnou povahu naprosto ignorujíc nepříjemný řinčivý zvuk svého telefonu. „Tony? Nezvoní ti mobil?" Blond čupřina vlasů vykoukla zpoza rohu kuchyně, kolem krku zavěšenou bílou zástěru a v ruce dlouhou vařečku. Modré oči nechápavě těkaly z nasupeného brunetova pohledu na jídelní stůl s malou rachotící krabičkou a zase zpět. Bylo očividné, že miliardář je nasupený doběla, už jen z jeho napjatého posedu, zkřížených zaťatých rukou a vrzajících zubů v sevřené čelisti, nad malými ohníčky v očích se ani nezastavuje. Co ale nechápal, bylo, proč je jeho nabroušený přítel v tomto nemilém stavu...zase. Během posledních dvou dní Starkův výraz totiž prakticky neopustil podmračený úšklebek a ani pod nátlakem ze strany vyššího brunet neprozradil, co se děje. „Asi! Je mi to jedno, nech to zvonit." Mladší hodil ovladačem na stůl prudce se zvedaje z měkkého gauče a opustil místnost nechávaje za sebou jen hluk jedoucího výtahu. Zase jel do dílny, Steve začínal být bezradný, nevěděl, co dělat, jak to spravit. Pomalu přešel ke zvonícímu přístroji a přiložil si jej k uchu přijímaje hovor. „To je dost, volám vám celé dopoledne Starku." „U telefonu kapitán Rogers pane, Stark má nyní hodně práce." Blondýn odložil vařečku na stůl a sednul si na jednu z barových stoliček, pochopil, že hovor bude na delší dobu, to vlastně s Furym byl vždycky. „Práce říkáte? A co, že jste stále ve věži? Není snad Anthony stále nemocný." Za okny pomalu slétávaly bílé vločky k zemi a skrze mraky se prodíralo ostré slunce, co staršího pálilo do očí. „To je na dlouhé povídání, ale asi bych vás měl uvědomit, že jsem provizorně změnil místo bydliště. Je to přeci jen takticky blíž a v prázdném bytě se jeden začne brzy nudit." „Věřím, že se Starkem máte zábavy až nad hlavu kapitáne, potřeboval bych s ním ale naléhavě mluvit. Ostatně s vámi vlastně také, budu vás dnes čekat na ústředí...hodí se to kolem půl páté?" Modré oči se údivem rozevřely, až se citlivé zorničky zúžily pod náporem silného slunečního světla. Steveovy reflexy okamžitě zareagovaly a on cuknul hlavou do strany chytaje se za poraněné místo skrz přivřené oční víčka. „Půl páté? Pokusím se Tonyho přesvědčit, můžete s námi počítat veliteli." „Dobrá, tak tedy ve štábu...jo a štít můžete nechat ve věži, nejde o misi." „Jistě pane." S těmi slovy už zaznívaly souběžně jen zvuky přístroje oznamující konec hovoru. Steve si nahlas povzdechnul otáčeje svůj pohled na nástěnné hodiny. Byl sotva čas oběda, jídlo bylo téměř hotové a brunet nikde. „FRIDAY, co teď dělá Tony prosím?" Ze stropu se téměř okamžitě ozvala robotická odpověď sladkého ženského hlasu. Steve měl podezření, že si jej UI oblíbila až nezdravým způsobem, přeci jen tak mile nemluvila ani s doktorem Banerem, natož pak se svým stvořitelem. „Pan Stark je v dílně a točí se na své židli, chcete mu něco vzkázat?" „ne, děkuji FRIDAY, asi za ním dojdu sám." Pousmál se směrem k jedné z kamer, o které v tomhle obrovském prostoru věděl, následně už se za ním zavíraly dveře vedoucí ke schodišti. Nikdy nebyl velkým fanouškem výtahů, a to ani ve své době, takže po většinu času preferoval chůzi po schodišti, ač se mu za to brunet třeba smál, ovšem jeho nohy to mohly brát jako malou rozcvičku, konec konců to bylo víc jak třicet pater.

„Tony?" Brunet slyšel volání přicházející odněkud z dálky dílny, nevěnoval mu však větší pozornost. Uvnitř něho se to vařilo, že by byl raději sám, nechtěl si vylít svou zlost na někom, kdo za to nemohl. „Tony?" Hlas se přibližoval, Steve jej musel opravdu hledat. K jeho smůle stál v dost dobře krytém úhlu a nehodlal se ozvat zpět, takže si jej kapitán bude muset najít sám. S letmým modrým světlem nad sebou montoval drobné součástky svého nového obleku k sobě, pro jednou si u toho ani nebroukal, snad aby blondýnovi ztížil už tak náročné hledání. „Tony, jídlo je na stole. Co to bude?" Vyšší postava si stoupla vedle něj, opatrně přejížděje prsty po hladkém kovovém povrchu stříbrného plátu. „Vylepšuju trysky na zádech třináctky, začaly trochu drhnout." Cítil na svých zádech dotek teplé dlaně a pohled dvou modrých očí, nevěnoval jim však příliš velkou pozornost a dál se vrtal ve složité změti drátků a šroubků. „Potřebuješ něco?" „Tvou přítomnost u jídelního stolu, a taky musíme odpoledne na ústředí. Fury má pro nás nějaké velké oznámení." Při zmínce o černém pirátovi se v technikově hrudi opěr rozhořel plamen vzteku, až sebou nepříjemně škubnul a narušil strukturu jednoho z drátků. „Do prdele." „Tony slovník!" „No jo. V kolik máme za tím pitomcem jít?" „V půl páté tam. Nevypadáš nadšeně, děje se něco?" V hloubce duše už doufal, že by se třeba dopracoval odpovědi. Sžíralo ho, že je jeho spolubydlící tak nepříčetný a od neví, jak mu pomoct. „Vlastně jo." Nastala dlouhá pauza ticha, kdy nešlo slyšet víc, než jemné cinkání nářadí a dvojí dech. Voják byl zvyklý čekat a chápal, že se brunet potřebuje sám odhodlat k dalším slovům, nechával mu čas, který potřeboval a jen v tichosti pozoroval jemnou motoriku jeho práce. Tony se zhluboka nadechnul přemýšleje, jak co nejchytřeji začít, aby Steva okamžitě nevyděsil. Hodlal zpochybnit jejich společné zaměstnání, to potřebuje lehký klouzavý začátek, ale odkud začít? „Mám sestrojit neprostupné vězení, něco jako Hulkovu potažmo Lokiho celu, ale tak tisíckrát silnější." „Takže po tobě chtějí nějaké speciální zařízení pro záchyt nebezpečných lidí, co na tom?" „Ty požadavky, je to přestřelené. Od doby, co už není SHIELD utajovaná organizace to vypadá čím dál hůř. Neměl bys jim věřit Steve, ani Fury už nevěří svému okolí." Hnědé oči se na malý okamžik střetly s těmi modrými, než uhnuly stranou zpět ke své práci. „Jak to myslíš?" „To proto ta past. Ten černoch je možná morous, tajnůstkář a zatvrzelý pitomec, ale není idiot. Má to být tak odolné, že to udrží i Thora Steve, Fury podezřívá někoho ze svého okolí, možná i Samotné členy Avengers."  „A ty jim ji postavíš?" „...ne. Odmítl jsem, nejsem sebevrah." Brunet zaklapnul malý lesklý otvor na kovovém panelu a nechal spustit trysky opět do nitra obleku. Konečně se cítil o něco méně napjatě, snad proto, že se konečně někomu svěřil? Po dvou dnech mračení se na jeho tváři rozlil mírný úsměv a jako na povel mu zakručelo v břichu. „Tak jdeme obědvat?" „Teď už to bude studené, budu to muset ohřát." Blondýn se také usmál a nechal se chytnout nižším kolem pasu vycházeje společně z dílny k výtahům.

--

Večer se blížil a s ním i návštěva ústředí. Steva poměrně překvapil ten náhlý rozkaz, zvyknul si mít úterky volné. Bez řečí však nastoupil společně s po krk vyzbrojeným brunetem do jednoho z luxusních aut a nechal svého kolegu, aby se vydal na krátkou cestu skrz město. Tony byl skutečně vybavený, pod sakem sebou měl hned několik záložních zbraní i s napájením, v uchu kontakt pro případ, že by potřeboval pomoc FRIDAY a v kufru se zmítal v zatáčkách ze strany na stranu odolný kapitánův štít. „Vážně je to tak nutné? Chápu, že jim nevěříš, ale opravdu si myslíš, že napadnou dva hrdiny přímo uvnitř centrály?" „Ne, v baráku by to bylo očividné. Myslím si, že se to stane cestou tam, nebo zpět." „Začínáš být paranoidní." „A ty jsi zase nějak polevil ve své ostražitosti, nemyslíš? Kde se poděl ten tvůj šestý smysl?" Blondýn protočil očima, ale dál už nic nenamítal. Tony měl tak trochu vlastně pravdu, v poslední době už se Steve necítil ani zdaleka tak v ohrožení, jako kdy ve službě býval. Měl za to, že je prostě jen klid, ale možná, že jej jen uklidňovala přítomnost jeho kovového hrdiny, jež teď seděl vedle něj.

Úspěšně projeli městem a delší komunikační silnici, až zabočili na prašnou dlouhou cestu do lesa. Tohle byl nejvíce nebezpečný úsek cesty, kterého se Tony bál, protože tady by ani signál pravděpodobně nechytil a oblek by jej hledal příliš dlouho. Zpozoroval v odrazu zrcátka jedoucí auto, malé osobní červené City Go, přesto ale jelo za nimi po silnici, která byla označena jako lesní a neprůjezdná. Každý jiný člověk by se otočil už na začátku, tohle auto ale stále následovalo jejich trajektorii a jen to probouzelo v Tonym víc a víc nepříjemný pocit. „Jede za námi už od New Yorku." „Co?" „To auto." Steve se podíval do zrcátka, načež kývnul v pochopení. Skutečně za nimi jelo malé auto, na nebezpečný stroj však příliš nevypadalo, navíc bylo zcela nevhodné na jakýkoli útok, i střelba pistolemi by ho zpětným rázem dokázala zpomalit. „Už jsem skoro tam, trochu zrychlím." Blonďák na miliardářova slova jen neznatelně kývnul a dál po očku sledoval jedoucí auto. Mělo začernělé skla, takže nebylo vidět dovnitř a chyběla mu identifikační SPZ. Dojeli s tím malým červeným pronásledovatelem v závěsu na celkem dobře maskované parkoviště a tunelem do podzemních garáží. Zaparkovali v prvním patře nad kancelářemi a vypnuli motor, červené auto hned vedle nich. „Nepřijde ti to trochu divné?" „Víc než trochu. To nevypadá na zabijáky." Malé auto vedle stáhlo nepropustné okénko a oběma mužům se konečně ukázal řidič, jež je po celou cestu tak znervózňoval. „Ahoj kluci! To je mi náhoda." Rusovlasá agentka na ně pobaveně mrkla, než okénko opět zvedla a vystoupila z auta, na opačné straně z místa spolujezdce se vynořila žlutá čupřina lukostřelce. „Měli jste se vidět, Stark vypadal, že se z toho napětí snad počůrá." „Moc vtipné, ha ha." Brunet protočil očima, načež zamknul auto a podal svému spolujezdci jeho štít. „Tak to vypadá, že jsme došli k podobnému závěru, co?" Nat rozepla svou koženou bundu, která skrývala čtyři pouzdra s ručními zbraněmi a Clint zhoupnul na svém rameni podlouhlý ruksak. „Vy si opravdu myslíte, že by to mohla být past?" Steve jaksi stále nechtěl věřit až tak očividné situaci. Něco tak do očí bijící přece musí být lest, ne? Schválně z nich udělají hlupáky, když tam nekráčí ozbrojení a příště v nestřeženém okamžiku už je dostanou o to snadněji. „Jinak bych se nedržela po cestě za vámi. Mimochodem řídíš děsně, jak jsem tě měla s tím křápem asi tak stíhat?" „Měla sis vzít něco normálního, a ne pojízdnou popelnici." Stark pohodil rameny se svým osobitým úšklebkem vetknutým ve tváři. „Mimochodem hezký sestřih, příště to bude úplně dohola?" Clint protočil očima, ale dál to nekomentoval. Dnes ráno poté, co odprovodil Pietra si zašel do kadeřnictví sestřihnout už dost zanedbaný účes a nechal kadeřnici volnou ruku. Sám si teď připadal trochu divně, ale nevypadal zase až tak špatně, jak si myslel, že bude vypadat. (PS: účes ala Ronin z Endgame) Nejvíc se však bál, co mu na to řekne stříbrovlásek, až se za dva dny uvidí, dokázal si živě představit ten skrývaný dušený smích. „Fajn, tak jdeme."
Ohayo! Doufám, že mě úplně neukamenujete za tak nudnou kapču a nějak mi ji zkomentujete?? Máte se dobře? Všichni zdraví fyzicky i psychicky? Já už mentálně pokulhávám🤪.
Vaše Tiranis!