„Pietrooooo." Hlasité nadávky a prosby se linou ze vzdálené ložnice, jež mladší s úspěchem ignoruje. Už je to skoro půl hodiny, co spadnul černovlásek na zem a od té doby se mu ještě nepodařilo na kluzké namydlené podlaze zvednout, proto teď nahlas naříká jako malé dítě volající svou mámu. Vždycky to byl starší, kdo se o stříbrovláska staral, jen ve stavech, jako tyto, kdy byl ochromen svými vzpomínkami, se jejich role prohodily. „Pro boha živého Shelly! Nech mě alespoň do vytírat ten barák!" Už dost nahněvaný modroočko si zastrčil neposedné prameny vlasů za uši a pokračoval ve své nekonečné činnosti. Možná si zprvu myslel, že stačí už jen vytřít, jeho radost se ale tak před deseti minutami vypařila, když zjistil, jak silně jsou fleky na podlaze vlastně zažrané. Ani nechtěl přemýšlet, od čeho ty nečistoty jsou, jelikož takový odpad snad ani nemohl pocházet ze země ale pravděpodobně ho museli přivézt na svých cestách vesmírem ufoni. „Ale když mě je strašná zima!" „Tak se postav sám." „Na tý skluzavce? Tos musel udělat schválně!" Za doprovodu hlasitých nadávek a řinčení padajících věcí se ve dveřích objevila černá rozcuchaná zanedbaná hlava s velkými kruhy pod očima. Majitel čokoládového páru očí nabroušeně přitahoval svůj trup po kluzké podlaze přitahuje se, jak jen to šlo rukama za nábytek v dosahu. „Pro Krista Patriku! Ty jsi jako malé dítě!" Mladší se otráveně zatahal za vlasy, ale raději odložil mop stranou a dal se do zdlouhavého zvedání svého přerostlého těžkého přítele. Nemohl mu mít za zlé, že se nezvedne, skutečně namydlil podlahu v jeho pokoji o krapet víc, než je snesitelná norma, právě proto, aby se trochu pobavil, navíc starší teď neměl naprosto žádnou sílu v končetinách, tudíž byl pád zaručený, to ale nevylučovalo možnost, že věčným otravováním mladšího naštval. „Díky." Ostýchavě se usmál vyšší z dvojice, jakmile se jeho pozadí dotknulo dřevěné pevné desky kuchyňské židle. Pietro neměl náladu odpovídat, proto jen pohodil rameny a vešel opět do vstupní chodby s plánem dodělat těžkou dřinu. Už mu chyběl jen kousek podlahy, k jeho smůle ten nejvíce zablácený kousek celého domu, ale pak už bude mít hotovo. „Ještě pořád jsi mi vlastně neodpověděl na otázku. Proč jsi přijel? Myslel jsem, že budeš s Bartonem." Při vyslovení toho jména se nechtěně kysele zašklebil, ale snažil se to zakrýt, aby se na něj mladší nenaštval. Chápal, že je stříbrovlásek konečně zase šťastný a nechtěl mu to kazit, prostě byl moc ochranářsky založený typ a jednoduše se o mladšího bál. Za ty měsíce, co se znaly už dávno poznal, že intuice není jeho silná stránka a kde kdo by ho dokázal pořádně oblafnout. Naštěstí se mu podařilo vypěstovat si celkem účinnou odrazující přetvářku odtažitosti, asi jedinou jeho obranu proti dnešnímu světu. „Clint musel do práce. Vlastně to on mě za tebou poslal, měl o tebe stejný strach, možná ještě větší než já, když jsi odešel." Z koupelny šly slyšet zvuky tekoucí vody, jak mladší vyplachoval prázdný kbelík a hadru, kterou očistil zem od nečistot, takže se jeho slova trochu ztrácela za okolním šumem. „Nevěřím, vždyť mě vůbec nezná. Proč by si dělal hlavu s cizím pobudou, když tam měl tebe?" „Často jsem mu o tobě říkal, tak mu asi došlo, že jsi pro mě důležitý. Ale měl by ses mu omluvit, nebylo to od tebe vůbec hezké." „To ta polívka." „Jasně, jak jinak." Modré oči se protočily vzhůru s němé prosbě bohům, aby toho troubu umlčely. Byl to jeho nejlepší kamarád a měl ho rád, ovšem ve vytáčení by jej opravdu nikdo nepřekonal. „Tak já se mu někdy omluvím, až ho uvidím." „Děkuju."

Za okny už byla tma, když oba muži společnou pomocí dopomohli vyššímu k návratu do své čerstvě povlečené postele. Ten den nevečeřeli, lednice i spižírna byly totiž téměř prázdné a z toho co zbylo by se jen těžko dalo udělat něco poživatelného. Nijak zvlášť jim však hladovění nevadilo, mladšímu protože se najedl odpoledne u svého přítele a staršímu, protože už stejně hladověl po několik dní a ve svém nervovém zhroucení neměl na jídlo stejně téměř pomyšlení. „Ty mi to vážně nikdy neřekneš, že? Tvoje tajemství ohledně Kapitána Ameriky." „Neříkej jeho jméno." Starší sebou nespokojeně zašil, ale jinak celkem statečně dál seděl na polštáři přikryt po kolena peřinou a prohlížel si stěnu před sebou. „Budu to brát jako ne." Mladší posmutněle sklopil hlavu hraje si s prsty na rukou jako s malými panáčky. Chápal, že je pro Patrika těžké něco takového sdělit, ale mrzelo jej, že ani nejlepšímu příteli se nesvěří. Potřásl hlavou, aby vyhnal chmurné myšlenky z hlavy a podíval se na svého přítele s jemně pozvednutými koutky úst. „Mám novinku." „Novinku?" Rázem byly tmavohnědé oči plné žádoucích zvědavých jisker a špatná nálada v pokoji jako by se vytratila. Ach ano, Shelly a jeho láska ke všemu novému neznámému a tajnému. „Hmm, dostal jsem dárek k výročí." „Dárek? To jako od toho blonďatého střelce?" Starší si na jazyku pohrával s trochu jiným pojmenováním dané osoby, nehodlal si z Pietra však utahovat. „Jo, od Clinta. Byli jsme na procházce v parku, samo sebou jsem byl dokonale zamaskovaný..." mladší instinktivně okamžitě zareagoval na nesouhlasný černovláskův pohled a obhájil se ještě před tím, než stačil vyšší cokoli namítnout. „...když mi dal u rybníka malou krabičku." „Prsten?! Není to trochu narychlo? Jako jsem rád, že se máte rádi a všechno, ale nepřeháníte to trochu?" „Žádný prsten, klíče. Mám klíče od jeho bytu a volnou poličku, kdybych si tam chtěl prý něco nechat, jako hřeben, kartáček a tak." Bylo to od něj nehezké a nepřející, ale úlevně si oddechnul. Hned se cítil trochu klidnější, když zjistil, že je Pietro stále mimo pevný závazek. Pravdou bylo, že se možná bál víc o sebe než o běžce. V tomto domě byl tolik let sám, než zachránil mladšího před smrtí, že z toho pomalu málem šílel. Strach z toho, že o něj zase přijde a bude opět sám, ho sžíral do morku kostí. „Ale nestěhuješ se, ne?" „Jasně že ne troubo, přece bych tě tady takhle nenechal." „Hej!" Starší hodil po stříbrovláskově hlavě polštář a výjimečně se i trefil. Vítězně pozvednul ruce do vzduchu a zapištěl jako holka, když vyhraje loterii. „Schytal si to! Vyhrál jsem!" „Ty jsi vážně magor Shelly." „Magor, co tě zachránil." „Pravda, asi potřebuju zachránit ještě jednou." Škodolibě se zašklebil a už byl na nohou vstříc dveřím na útěku před další salvou měkkých polštářů. „Jen počkej ty nevděčný hajzlíku!" „To bys mě prvně musel dohnat!" A na důkaz své převahy stihnul mladší ještě vypláznout jazyk, načež se schoval za stěnu před letící municí. „Vedle!"
Ahojky!!! Všem děkuju za komentik! Doufám, že se nějakých dočkáme i tady!
Vaše Tiranis!