Už asi pět minut stál na zápraží malého nenápadného domku vprostřed lesa, nerozhodně si pohrával s klíči v ruce a přemýšlel, co vlastně dělat. Vejde dovnitř, pozdraví ho a co? Bude se ho ptát, proč zbaběle utekl, vynadá mu, že ho vystrašil k smrti? Nevěděl, jak pokračovat. Nakonec se prostě jen pořádně nadechnul a společně s cinkáním kovových klíčků vešel do domu. Okamžitě jej do tváře udeřil zatuchlý pach a smrad dlouho nemytého nádobí a nepraného prádla. Chodba jindy celkem uklizená teď zela tmou a neosobní prázdnotou, z jídelny šla až k vchodovým dveřím vidět halda špinavých talířů a u stěny se tisklo několik odpadkových pytlů, které nikdo nestihnul odnést. Pietro zavřel dveře a ani se obtěžoval se sezouváním, stejně by to na nepořádku neubralo, rovnou se rozbíhaje do černovláskova pokoje.

Shelly ležel schoulený v posteli pod dvěma peřinami, v rukou objímal polštář a v mrtvolném tichu šel slyšet jen jeho rychlý dech. „P-Patriku!" Stříbrovlásek se se strachem vepsaným v očích rozeběhnul k posteli, nevšímaje si, jak sebou starší trhnul. „Proboha, co se ti stalo? Slyšíš mě?" Chytnul slabé tělo svého kamaráda a přimknul se k němu v dlouhém objetí. Do očí se mu tlačily slzy, bolelo ho vidět černovlasého takto, a navíc s vědomím, že tomu mohl zabránit, kdyby přišel dřív. „Pietro? C-co tady děláš?" Starší zamžoural stále ještě lehce zarudlýma očima, nezapomněl však nižšímu objetí pořádně opětovat. Byl neskutečně rád, že ho zase vidí a těšilo ho, že se o něj bál a měl starost. Jeho hlava za těch pár dní dokázala vymýšlet jen samé chmurné myšlenky až se smířil s představou, že už se mladší nevrátí. Vidět ho tedy po těch dnech plných samoty a sebelítosti mu ohromně pomohlo. „Copak se už ani nemůžu vrátit domů bez ohlášení?" Stříbrovlásek se se smíchem odtáhnul, aby si zmoženého černovlasého prohlédnul. Vypadal hrozně, měl rudé oči od nedostatku spánku a pláče, opuchlý obličej a vždy upravená bradka teď trčela přerostlá do všech stran. Navíc byl nemytý, zapáchal a pravděpodobně byl i dost dehydratovaný a vyhladovělý, jelikož toho nádobí, ač bylo špinavé, nebylo zas tak moc. „Jasně že můžeš. Jsem rád, že jsi zpátky." Starší se pokusil sednout si, aby na svého kamaráda pořádně viděl, ale na zesláblých rukou se dlouho neudržel, a nakonec stejně skončil zase na matraci. „Shelly...co se ti stalo? Cos odešel, proč jsi nezavolal, že mám přijet?" Pietrovy modré oči se bolestně zahleděly do podlahy, jeho ruka stále svírala tu vyššího muže. „Potřeboval jsem být teď chvíli sám, neber to špatně. Trochu mě ta polívka vzala a musel jsem to dostat z hlavy." „Ale proč? Já vím, že mi to nechceš říkat, ale tohle je šílené Patriku. Stačí zmínka o Stevovi a naježíš se jako kočka a zdrhneš. Já potřebuju vědět, co se děje." Teď už ho držel oběma rukama pevně za ramena a doslova jej propaloval svým štěněčím posmutnělým pohledem. „To nejde...nemůžu." Černovlásek se vykroutil ze sevření silných rukou a schoval se do bezpečí svých pokrývek. Věděl, že Pietro vždy respektoval jeho přání tudíž odejde a nebude se v tom dál hrabat, možná právě proto se tolik vyděsil, když jeho peřinová barikáda opadla a mladší se na něj díval s hněvem lesknoucím se v jeho ostrých diamantově průzračných očích. „Nech toho Pietro, neřeknu ti to jasné?! Buď rád, že nic nevíš." Vysoký černovlásek v sobě sesbíral zbytky energie a posadil se, jen aby se na mladšího mohl autoritativně podívat svrchu a donutit jej tak odejít z jeho pokoje. Dlouho mezi sebou vedli válku ocelových pohledů, nakonec však podle správných předpokladů mladší pohrál a poraženecky uhnul stranou. Nesnášel tyhle jejich němé války mnohem víc, než když se společně hádali až do krve. Tady totiž skrz oči člověk vyčetl opravdové pocity, ne změť nadávek, které stejně nikdy nebyly upřímné. Co ale uvidíš v očích, to nikdy zpět nevezmeš, oči totiž neumí lhát. „Fajn, tak si to tajemství třeba sežer, ale takhle zůstat nemůžeš. Pojď, pomůžu ti do koupelny, musíš se umýt." Tentokrát již nesmlouvavě podepřel staršího pod ramenem a s námahou jej dostal na nohy, stále podpíraje jeho slabé nohy, dokud se společnými silami nedoploužili až do vany. Stříbrovlásek pomáhal svému příteli celou dobu nedbal na fakt, že je starší nahý nebo zanedbaný, či že se před jeho osobou stydí. Poctivě jej vydrbal sprchovým gelem a pomohl mu namydlit si vlasy. Opláchnou se však starší hodlal sám, Pietro se tedy nechtěně otočil čelem ke stěně, aby nechal alespoň nějaké soukromí tomu přerostlému dítěti. Společně pak navlékli už čistého a suchého staršího tělo do čistého oblečení. „Ještě tady musím uklidit, kam jsi dal všude špinavé prádlo?" „Všechno zůstalo v koši na prádlo nebo v kuchyni na židli. Omlouvám se kolibříčku, neměl jsem sílu to tady udržet v čistotě." Mladšího tvář se zkroutila studem a odporem do nepříjemného šklebu. Nenáviděl tuhle hloupou přezdívku, co mu vousáč vymyslel. Už doufal, že na ni zapomněl, ale asi se spletl. „Ještě jednou mi tak řekneš a uklízet si to můžeš sám." S kyselým výrazem se staršímu ztratil za dveřmi do pokoje, aby sesbíral do proutěné ošatky špinavé svršky. Musel si pořádně pospíšit, jestli to chtěl dneska alespoň částečně poklidit do jinak přijatelného stavu. Mimo pračku na něj čekalo ještě nádobí a minimálně vytírání podlahy. Otevřel si proto po celém domě okna, aby vpustil mezi stěny čerstvý vzduch a vlasy si sepnul do pevného drdolu. „Můžu nějak pomoct?" „Jestli to dokážeš, tak si převleč postel." „Rozkaz kapitáne Maximove!"

Bytem se rozeznívaly hlasité zvuky pračky mísené se syčením vody a cinkáním nádobí. Pietro si pobrukoval staré songy, co znal ze svého mládí, podupával špičkou nohy do rytmu a pilně mydlil jeden talíř za druhým. Hromada se zdála snad nekonečná, ale úspěšně se pod jeho rychlými pohyby zmenšovala, zatím co na opačné straně se výšily na sebe mokré kousky porcelánu čekající na osušení. Než zvládnul veškeré nádobí, stihla uplynout víc jak hodina a jeho oblečení za tu dobu celé promoklo od mastné vody a bublinek prostředku na nádobí. S mrmláním položil do příborníku poslední vidličku a spěchal do svého pokoje, aby se převléknul. V domě byla díky otevřeným oknům příšerná zima a v kombinaci s mokrým oblečením by mohl mladý běžec brzy prochladnout. Hodil na sebe čisté svršky a teplou mikinu, vybalil svůj batoh a rovnou postavil další várku prádla před stále peroucí mašinu. „Jak je na tom ta postel?" Zakřičel do ticha domu, neobtěžoval se dojít tu krátkou vzdálenost do ložnice svého kolegy. „Už povlíkám polštář! Dej mi ještě deset minut!" Pietro se musel pro sebe smát. Chudák Patrik byl tak zesláblý, unavený a vysílený za těch pár dní, že za dobu, co od zvládl téměř poklidit, černovlasý stihnul jen povléct svou postel do čistých vonných pokrývek. S odhodláním se otočil ke koupelně s úmyslem dojít si pro mop a kyblík s vodou, když mu začal z pokoje hrát telefon. Okamžitě se za ním rozeběhnul a s nadšením přijal hovor. Mohly mu volat jen dvě osoby na celém světě z toho jedna byla v jeho blízkosti a zrovna znásilňovala polštář, nebylo tedy pochyb o volajícím. „Clinte! Ahoj, proč voláš?" Ani si neuvědomoval, jak široký úsměv na své tváři zrovna pěstoval, jak se na ten přístroj z plastu a kovu nadšeně culil. „Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi dojel v pořádku. A možná se zeptat, kdy tě zase uvidím?" Z blondýnova hlasu, ač byl teď hodně daleko, šla slyšet něha a starost, což mladšího hřálo u srdce. „Jsem v pořádku, cesta proběhla bez komplikací a Shelly už je taky v pořádku. Moc ti děkuju, že jsi mi to připomněl. Byl v děsném stavu." Při zmínce o výjevu, ve kterém ho stříbrovlásek našel, mu naskákala po obou pažích slabá husina. Děsila ho představa, že by mohl přijít příliš pozdě a černovlasý by už potřeboval odbornou pomoc. „To jsem rád, že je v pořádku. Věřím že ve tvé péči bude brzy zase v pořádku. To ale znamená, že se asi zase nějakou dobu neuvidíme, že?" Clintův hlas zněl smutně, ale chápavě, přednostní bylo zdraví blízkých. „Bohužel. Ale...mohl bys přijet...možná. Patrika bych musel asi chvíli přemlouvat, ale možná by to šlo." Mladší se nervózně škrábal na zátylku a kousal si spodní ret mezi zuby. Doufal, že by lukostřelec mohl přijet, mohli by se spolu sejít u vlaku a projít se lesem, třeba i zahrát nějakou hloupou honičku mezi stromy, pak by v teple domova pod jednou peřinou pili horký čaj a usínali ve společném objetí. „Moc rád bych, ale vážně by nebyl Patrik proti? Myslel jsem, že vaši skrýš nesmí nikdo znát." „To ani mě a už o mě ví dva další lidi, ne? Prosím Clinte, já ho uprosím, uvidíš." „Tak jo, jestli to nebude ničemu vadit, rád dojedu. Kdy?" Pietro se musel na malou chvíli zamyslet, aby správně odhadnul čas. Jestli bylo dnes pondělí, pak by do dvou dnů mohl zpacifikovat Shellyho a dát dům do pořádku, za tři dny by tedy nemusel být žádný problém. „Ve středu? Máš volno?" „To se mi zrovna jako na potvoru nehodí. Před chvílí mě Nat pozvala na společný filmový večer k ní domů. A ve čtvrtek by to nešlo?" „Jo, klidně. Napíšu ti do SMSky vlakovou zastávku, ano?" „Platí." Široký úsměv se oběma mužům současně rozlil na rtech, Pietro byl celý nadšený z blonďákovy návštěvy a z toho, jak mu bude moct všechno ukázat a Clint už se jen těšil, až zas bude moct stříbrovláska obejmout a cítit jeho osobitou mentolově svěží vůni. „Tak pa, vidíme se ve čtvrtek." „Pa, miluju tě." Pietrto stále se tlemící jako měsíček na hnoji odložil telefon stranou na komodu a tentokrát již doopravdy zamířil pro kbelík a mop, aby pořádně vytřel. Ještě předtím však konečně dal na bědování svého přítele a pozavíral okna, díky kterým už bylo v domě jako v mrazáku. Holt v zimě by se tolik větrat nemělo.
Zdravím shipery! Lidi, to je neskutečné, už 134 sledujících! OMG! Jsem ultra happy, reálně pobíhání po pokoji😂. Jsem opravdu šťastná.
Doufám, že i vy máte radost z nicé kapitoly a z toho, že jsem vrátila zpět celé stony a dáte mi za to koment! Jo jo, já vím že už jsem s tím otravná😂.
Vaše Tiranis!