S hlasitým mlaskáním si rval plné lžíce do úst, až mu jídlo málem vytékalo ušima. Když říkal, že měl hlad, nelhal. Hltal jej s takovou chutí, že zapomínal kousat. Snad v životě nejedl lepší volská oka, než jaké mu blondýn připravil, alespoň teď si to rozhodně myslel. Ještě s plnou pusou jídla odložil vítězně příbor, hrdý nad svým do čista vyškrábaným talířem, jež se skoro ani nemusel umývat. Ani nepostřehnul, že blonďák se svého jídla netknul. Celou dobu jej skoro až ohromeně pozoroval s nevírou, jak rychle do něj dokáže jídlo padat. Sám už moc dobře věděl, že víc než cokoli ho baví jen pozorovat tu stříbrnou čupřinu vlasů při každém jako kroku a jen se kochat jeho náladami, které mu tak mile ukazoval. Pamatoval si, jak chladný a odtažitý byl ze začátku, jak hrubou ocelovou masku nosil na své tváři pro ochranu sebe i svého okolí. Vědomí, že právě jemu se podařilo tu nepropustnou zeď zbourat, jej hřála na srdci den ode dne více s tím, jak narůstala jeho náklonnost k mladšímu muži. Neměl ani moc hlad, když neochotně odtrhnul svůj pohled od ušpiněné tváře, aby se nasytil. Stačilo mu sníst polovinu, aby byl plný a zbytek odložil na dřez. Tentokrát to byl mladší, kdo probodával druhého svým pohledem. Pietro miloval ty tiché chvilky, kdy jen seděli, třeba ani nemuseli nic říkat, nic dělat, a i tak šla z té chvíle cítit skvělá příjemná atmosféra. A nejvíce si je dokázal užít, když se mohl při tom tichu na Clinta dívat. Miloval ho, miloval ho celým svým srdcem a věděl to. Každou malou drobnost na něm dokázal přeměnit v něco strašně zajímavého, třeba ty odstávající velké uši, kterým se tak rád smál a které mu s trochou fantazie připomínaly ty Dumbovy z dětské pohádkové knížky. Nebo jeho velký nos, hezky kulatý a červený, jako dozrálá bluma. Obdivoval jeho dospělost, ten způsob, jakým zvládal každý problém, jeho vyspělost, jeho zkušenosti, to, jak skvěle vařil. Nechával se kolébat tónem jeho hlasu, vůní jeho těla, když spolu po večerech seděli na gauči nebo když se k sobě tulili v malé posteli. Měl rád i jeho dětskou zábavnou stránku, jako když se pošťuchovali, nebo když nadával televizi, i jeho ochranářské já, kdy krutě vyslýchal Shellyho, aby se ujistil, že pro něj není nebezpečný. Všímal si drobností, které si neuvědomoval ani sám lukostřelec, usmíval se nad nimi nebo se červenal a tetelil, až to vypadalo, že má občas záchvat. Vlastně se ani moc nedivil staršímu, že se ho v jednom kuse ptal, jestli je v pořádku a jestli nepotřebuje nějaké prášky.  „Co tak na mě koukáš? Mám něco na tváři?" Modroočko si protřel oholenou tvář a podíval se do odrazu prosklené trouby, aby se ujistil, že je čistý, což mladšího jen více rozesmálo. „Ne, to já jen tak." „Hmm, ale ty jsi strašné čuně, počkej." Popadl papírový kapesník z krabičky na parapetu a začal stříbrovláskovi utírat tváře úplně zapatlané od oleje, na kterých vejce smažil. Ten sebou škubal a snažil se vykroutit blondýnově starostlivému doteku. Připadal si hloupě, a hlavně byl Clint moc blízko a on už zase růžověl jako poupě. „To je dobrý, zvládnu to sám." Odstrkoval s poloúsměvem ruku staršího, který se však nevzdával až do konce, když se mu konečně podařilo utřít celou běžcovu ušpiněnou tvář. Vítězně se pousmál a vyhodil ubrousek do koše pod dřezem. „Umyju nádobí, zapneš zatím něco na televizi?" Starší se pousmál a spustil na své ruce proud příjemně teplé vody, aby omyl pánev a talíře. „Chceš se dívat na televizi? Vždyť u ní sedíme celý den." Ledově čisté modré oči se prosebně rozšířily, jak se mladší pokusil o psí pohled, ne zrovna moc povedený, ale co by na Clinta nezabralo, že? „A co chceš dělat jiného?" Blondýn překvapeně pozvednul obočí a otočil tvář na mladšího, načež však posunul ruku, v níž měl namydlenou pánev a ta s proudem vody nečekaně pocákala celé jeho tělo. Svaly zareagovaly okamžitě kdy starší s klením a zároveň smíchem zastavil vodu a otřel si ruce do utěrky. „Tak ze začátku tě nechám se převléct a pak...vlastně nevím. Můžeme se jít projít, když ze sebe zase udělám holku." Pobaveně se uculil očekávaje nějakou reakci ze strany druhého muže. „fajn, tak já se obleču do čistého trička a ty si zatím upleť copánky...Petro." Škodolibě se zakřenil a zatahal stále ještě vlhkými dlaněmi stříbrovláska za dlouhé kadeře lepíce mu krátkou pusu na líce. Vzpomínal na to, že si běžec vynucoval větší pozornost, tak mu ji bude dávat. To, jak se Pietro překvapeně dotkl své tváře už vidět nemohl, jelikož zmizel za rohem stěny v ložnici.

Trvalo to jen chvíli, než oba dva stáli dole pod domem. Clint v suchém teplém oblečení a Pietro s dvěma dlouhými copy a velkými slunečními brýlemi kryjícími mu velkou část obličeje. Bylo to už sice pár dní a tak na mladíkově bradě rašilo strniště, nebylo však ještě na první pohled viditelné. Ani nevěděli, kam vlastně jdou, prostě se jen tak procházeli. Pro běžcovu vlastní ochranu však raději nemířili do centra, jako spíš k okraji obrovského města. Kochali se pomalu tajícím sněhem, stromy a keři v parku, jarním zubatým sluncem i mírným studeným vánkem. Byla ještě stále trochu zima, tak potkávali venku jen málo jiných lidí, většinou však jen pospíchajících obyvatelů New Yorku, kteří na vycházky zrovna rádi nechodili. Seděli zrovna v malém parčíku na jedné ze zpola zasněžených laviček, dívali se na hladinu malého okrasného jezírka, jež stále na hladině nechávalo plout kusy ledu, opírali se o sebe rameny a na první pohled působili pro okolí jako mladý pár. Pietro měl svou hlavu opřenou o rameno nižšího, s úsměvem sledoval slunce pomalu se šourající, níž k obzoru a užíval si tu tichou chvilku. Blondýn byl nejistý. Držel mladšího kolem pasu přitaženého k sobě a druhou rukou v kapse nejistě poklepával. Chystal se udělat něco, co už dlouho, opravdu dlouho nedělal, naposledy před víc jak dvaceti lety. „Ehm... Pietro?" „Hmm?" Stříbrovlásek natočil svou tvář tak, aby viděl staršímu do tváře a široce se usmál. Blondýnovi chvíli trvalo, než se naklonil blíž druhé tváři a přitulil se k mrazem zrůžovělým lícím. „Tak jsem si říkal...je to skoro měsíc, co spolu chodíme a... nejsem nijak zvlášť dobrý v tomhle vyjadřování. Prostě jsem ti chtěl něco dát...jen malý dárek." Očima těkal někde mezi spárami v chodníku, když vytáhnul z kapsy bundy malou krabičku jen nedbale zabalenou v průhledném sáčku, to aby se náhodou neponičila. Pietro překvapením roztáhnul oči, až mu málem vypadly z důlků, načež nejistě převzal z třesoucí se dlaně malý balíček. „Já pro tebe ale nic nemám. Netušil jsem...vždyť to ještě není měsíc, proč tak předčasně?" Musel se ujistit, že může tu krabičku otevřít a nebude se muset bát, že pak blondýn opět pokusí vycouvat. „Tak to otevři a uvidíš." Starší se mile usmál a pomohl stříbrovláskovi rozbalit neforemný obal. Modré oči se třpytily plamínky zvědavosti a nedočkavosti, když útlé prsty zvedaly víčko malé krabičky. Na dně černého papírového obdélníku ležel malý svazek stříbrných klíčů. „Ty jsou..." „Od mého bytu, to abys už nikdy nemusel zvonit. Můžeš přijít, kdy budeš chtít." Ani se nestačil nadát a byl povalen na studená prkna lavičky. Pietro se nahnul nad zaskočeného ležícího střelce a políbil jej krátce na studené rty. „Děkuju, to je krásný dárek." „To jsem rád, že se ti líbí. Doufám, že je to ten správný svazek." Trochu nervózně se oba zasmáli, načež mladší vyskočil na nohy a Clinta začal vláčet za sebou za ruku směrem zpět do bytu. Měl strašnou radost, konečně bude smět Clinta překvapit, když se vrátí z práce, bude moct jít ráno běhat se svými vlastními klíči a hlavně už nikdy nebude muset staršího trýznit tím příšerným krámem, který se směšně sám sobě zeval zvonkem. Věděl, jak moc ho nemá blondýn rád. „Zpomal, urveš mi ruku!" Starší pobaveně utíkal, seč mu síly stačily za mladším stříbrovláskem s úsměvem na rtech. Úplně mu stačilo vidět tu šťastnou tvář a byl spokojený. Bylo od mladšího hloupé si jen chvíli myslet, že by chtěl cokoli na oplátku, stačil mu jen ten pohled. „Tak pospěš! Chci si je vyzkoušet!" Pietro pustil bolavé zápěstí blondýna, ale na rychlosti ani trochu neubral, skoro až uvažoval o pravém opaku.
Ahojky!!! Tak co, líbí? Ale mysleli jste si, že to bude prstýnek, co?😂 Budu ráda za komenty a hvězdičky!
Vaše Tiranis!