Byla neděle, deset hodin dopoledne, za okny se pomalu snášely sněhové vločky, z dálky šly z otevřených dveří obchodů slyšet vánoční koledy, každé druhé okno panelového bytu blikalo pestrými světly žárovek a vzduchem šel cítit přicházející Vánoční mráz. Do výšky mrakodrapových poschodí už však hluk velkoměsta příliš nedoléhal, jen slabé ozvěny klaksonů nebo hudby občas prolétly poloprázdným patrem. Nikde nebylo ani vidu ani slechu po živé osobě, světla byla zhasnutá, ticho protínalo jen slabé hučení zapnuté myčky. Důvod byl jednoduchý, bylo teprve deset hodin, což pro jednoho ze dvou mužů znamenala ještě půlnoc a pro druhého rozmezí ranního tréningu. Pro dnešek se Steve nevydal do parku, jako každý den, ani neběhal někde z zasněžených uličkách. Snad za to mohla zimní únava, že se dnes rozhodnul jen pro o pár pater níž položenou tělocvičnu se spoustou činek, závaží a jiných strojů. Zavítal do ní za svůj krátký pobyt hned několikrát, často jen, aby prozkoumal funkce jednotlivých strojů nebo setřel hrubý nános prachu. Už stačil postřehnout, že tyto prostory Stark nijak nevyužíval. Ve své dílně měl jen tyč pro vzpěry a když chtěl posilovat, mohl zvedat kusy plechů, co se tam válely po do všech stran. Steve si tak z tělocvičny udělal své osobní zašívací místo, kde jej nikdy nikdo nerušil, snad jen FRIDAY. Zrovna si otíral tvář ručníkem spokojen sám se sebou a svým dnešním výkonem, když se ze stropu ozval ženský hlas umělé inteligence. „Dobré ráno pane Rogersi, pan Stark se právě probudil a hledá vás v kuchyni. Mám mu sdělit vaši polohu?" „Dobré. Nemusíš, řekni mu prosím, že jsem na cestě k němu." Usmál se ke stropu, ač věděl, že jeho vlídnost stroj nedokáže ocenit, načež vzal prázdnou lahev s pitím a i s osuškou kolem krku za sebou zaklapnul dveře posilovny. Už se naučil, že tady neexistují žádné spínače pro velká světla, ty řídí počítač, a jelikož v místnosti žádné malé zapojovací lampy nebyly, ušetřil tak práci.

O malou chvíli později už seděli oba muži u jídelního stolu s přichystanou bohatou snídaní. Tony se na jídlo nemile mračil, přesto si jej však ládoval do úst, zato blondýn s klasickým pozitivním výrazem ve tváři pomalu přežvýkával sousta. Brunet neměl rád zeleninu, přišla mu až příliš zdravá pro jeho zhýralý životní styl. Vždy si myslel, že umře na jednu ze svých vražedných zlozvyků, tak nač se pokoušet zachraňovat své pochroumané zdraví tak nevábně vypadající nijak zvlášť dobře chutnající lodyhou? Právě proto teď vraždil svůj salát pohledem. Musel ale uznat, že nechutnal tak špatně, jak čekal. Díky dresinku a koření vmíchanému do rozkrájené zeleniny to bylo i docela chutné, přinejmenším poživatelné. I tak měl ale raději Stevovy tepelně upravované pokrmy, polévky nebo třeba kořeněná masa. Nahlas by jej ale nezkritizoval, byl rád, že vůbec dostal nějaké jídlo a nemusel si ho chystat sám, ač se cítil trochu jako býložravý králík. „Kdes byl? Nemohl jsem tě najít." Brunet stočil svůj zrak k muži naproti sobě, odložil vidličku a odsunul od sebe prázdnou misku. Blonďák se musel pousmát nad slovem „hledal", jelikož si dobře dokázal představit, co pro jeho nalezení brunet podniknul. Při nejlepším prošel obývací pokoj s kuchyní, poté to vzdal a optal se FRIDAY, jestli je ve svém pokoji a pokud ne, tak kde by jej našel. „Cvičil jsem. Dole ve dvanáctém patře je tělocvična s pár stroji." „Ve dvanáctce? Ta je nepoužívaná, těžko uvěřit, žes nepřišel v nábalu prachu." Mladší se ušklíbnul stáčeje svůj zrak k oknu, za nímž stále lehce sněžilo. „Kam vůbec půjdeme?" Blondýn nechápavě zvednul svůj modrý pohled od téměř zmizelého jídla následuje Strakovy oči ven z okna. „Půjdeme?" Připadal si hloupě, že na něco zapomněl. Nevybavoval si, že by měli nutnost někam zajít, lednice byla plná a dárky měli snad oba připravené, o těch se nikdy nebavili. „Nechtěl jsi mě vzít někam ven? Vzpomínáš? Je neděle, poslední den volna, než mi skončí tebou nakázaná nemocenská." Nižší se s hranou dotčeností chytil za srdce v ublíženém gestu, jako by jej blondýnova nevědomost ranila. Ten hned po uvědomění si všech slov automaticky nabral sytě karmínovou barvu ve tvářích a rychle začal dojídat svou porci salátu schovávaje tak svou rudou tvář před hnědým zrakem. Věděl, že Starka žádal o společnou vycházku, chtěl jej přese vzít do kavárny v Brooklynu a projít se s ním po stále ještě alespoň trochu zelené části New Yorku v přisedlém sousedství. Chtěl ho vzít zasněženou cestou k Samovi na jeho rodinný domek a třeba s ním postavit sněhuláka? Byly to pošetilé hloupé plány staromódního vojáka, ale rád by takové chvíle s Tonym prožil, cítil se zase jako kdysi sám sebou a možná i o něco líp, jelikož v této době otevřených názorů nemusel být tak ostražitý. Úplně zapomněl, že se ho na to tehdy doopravdy zeptal. Měl pocit, že se mu to jen zdálo, že to byl výplod jeho fantazie, jelikož si nedokázal představit, že by na něco takového mladší skutečně kdy kývnul. „Hmm, vzpomínám. Nech se překvapit." S dojedenou prázdnou miskou v ruce a druhou dočista vyškrábanou v druhé rychle vstal od stolu a pospíchal umýt nádobí. Nechal bruneta sedět v jídelně se zmateným výrazem a svými šílenými představami. V hnědých očích se blýskaly odlesky jasných ohníčků, jak menší miliardář pomalu potichu následoval blondýnova záda. Počkal, až starší pustí proud vody a začne mýt nádobí, načež vyběhl zpoza rohu a skočil vysokému vojákovi zezadu kolem krku. „Řekni! Nedělej tajemného a vyklop, že nic nemáš!" Modré oči se rozevřely dokořán překvapením a instinktivně zachytil brunetovy nohy na svém pase, málem tak shazuje misku na zem. Srdce mu zvýšilo tepovou frekvenci o několik desítek, snad jako by se chtěla jeho hruď rozskočit a nevědomky zadržel v šoku dech. „T-tony! Kriste, tohle už mi nedělej." Minimalistický třas v jeho končetinách povolil a on sundal překvapivě lehkého muže ze svých zad znovu na zem. „Ale vyděsil ses jako malá holka. Velký Kapitán Amerika se lekl tak, že mi málem roztřískal kuchyň." Po rozesmáté široce prořízlé tváři se začaly kutálet slzy smíchu, až se musel brunet zapřít o linku, aby se udržel na nohou. Jeho záchvat veselí ne a ne přestat, nahlas se smál a nevnímal ani, když jej vyšší vyzvednul do náruče a přesunul na gauč, kde bylo menší riziko, že si při nekontrolované emoci ublíží. „Ale já mám plán, jen jsem zapomněl, že je dneska neděle." „Jo jasně, a proto mi ho nechceš říct." Stark se ještě s mokrými tvářemi od slz posměšně ušklíbnul, což mu ale příliš na rýpavosti nepřidalo, spíš vypadal směšně. „Má to být překvapení. A vůbec, měli bychom se obléct, jestli to chceme stihnout do oběda." Blondýn na nižšího pobaveného bruneta dětinsky nakrčil tvář a pak už šlo jen slyšet klapnutí dveří, jak pohotově vystartoval do svého patra, aby se více neztrapnil. Nechápal sám sebe, že se chová jako malé dítě kdykoli je Tony v jeho přítomnosti, ale necítil se kvůli tomu nijak poníženě. Naopak se jeho jindy vyšponovaný svázaný postoj uvolnil, a i ostražité smysly si dovolily trochu lidskosti. Měl vždy pocit takové více normální atmosféry, snad jako by ani nebyl sto let zamražený rampouch v cizí době, co nic nechápe a nezná. Je to až paradox, že zrovna ten povrchní filantrop se stal jeho nejlepším přítelem.

Tony zůstal v obývacím pokoji a tupě se díval ve směru zavřených dveří. Přišlo mu nefér, že blondýn zmizel zrovna v tom nejlepším, když byla konečně zase zábava. I tak se ale po malé chvíli zvednul a zamířil do své ložnice s šatníkem. Jestli jdou ven, měl by se přeci jen převléct. Nehodilo by se jít tam ve špinavém smrdutém oblečení na spaní, které za ten týden pořádně propotil. Problém nastal až v samotné skříni, kdy mu došlo, že vlastně neví, co na sebe. Netušil, jak moc formálně se obléct, jestli budou v chladu a měl by se přiobléct, nebo jestli jdou do tepla, kde by mu pak mohlo být horko. Jestli zvolit sako, džíny, něco sportovnějšího... „FRIDAY? Zeptala by ses Steva, co si mám vzít na sebe?" Celá ta situace mu přišla trapná a lehce ho vytáčelo, že pořád neví, kam mají jít a co budou dělat. Neměl rád, když žil v nevědomosti. On byl ten, co vždycky všechno věděl, ale u vojáka si nikdy jistý nebyl. Typoval by jej na nějaké staré kino, možná multiplex nebo zapadlou kavárnu. Ovšem věděl, že Steve ač třeba stoletý, není včerejší. O jejich době toho už dost věděl. „Pan Rogers vám vzkazuje, že si nemáte zapomenout bundu, čepici a šálu, také rukavice. Nemusíte se oblékat formálně, ale zvířecí overal se také nehodí." Z tónu mechanického hlasu jako by snad znělo pobavení a známka ironie. Mohla se mu jeho vlastní UI smát? Však on jí ještě ukáže. „Ha ha, moc vtipné Rogersi. Jen počkej, s takovou ti příště přivodím infarkt." S úšklebkem vytáhnul rifle, teplé ponožky a jednoduché tričko s dlouhým rukávem s trochu vyšším límcem. Nebylo to nic oslnivého, ale alespoň mu bude teplo a zapadne v davu.
Tak jsem zpět? Doufám, že jste si užili jednu z malá sidechaps než se podíváme zase zpět k našim milískům! Budu ráda, když mi něco pisnete a dáte srdíčko!
Vaše Tiranis!