Teprve se sešeřilo a sluníčko se konečně schovalo za obzor, když dva muži zasedli za obrazovku televizoru na malý gauč zapínajíc dětskou pohádku. Clint trval na tom, že se mladší prostě musí podívat na Rebelku, malou lučištnici. Nepřiznal by to nahlas, ale měl tu pohádku od srdce rád, připomínala mu jeho práci. S dětmi na ni často koukal, když ještě bydlel v rodinném domku, to bylo už ale dávno, až moc dávno, čas mu protékal mezi prsty. Pietrovi bylo vcelku jedno, na co se podívají, měl pohádky rád jako kluk, tak je bude mít jistě rád i jako dospělý. Navíc nešlo ani tak o film, jako o blízkost druhého těla tisknoucího se na něj na malém gauči, držícího ho kolem pasu a vískajícího jej druhou rukou v rozčepýřených vlasech. Mladšího spodní prádlo se právě sušilo na radiátoru v koupelně po krátké sprše v umyvadle, a tak seděl jen v tričku a v hrubé dece zamotaný do malé kukly snažíc se alespoň nějak zakrýt svou nahou kůži. Natáhl svou paži a zhasnul světlo opřený o rameno staršího ponořen do začátku filmu. Jestli se ten film líbil staršímu, bude se mu určitě líbit taky...anebo bude alespoň hrát, že se mu líbí. „A opovaž se mi pak říkat, že je Merida moje dcera." „Proč? Už se ti to snad stalo?" Stříbrovlasý se pobaveně zašklebil, a ještě hlouběji se zavrtal do blondýnova ramene. Ten se jen neochotně ušklíbnul v hlavě si přehrávajíc vzpomínku na společné přehrávaní filmu v Avengers Tower. Stark ho tenkrát vytočil do ruda tvrdíc, že malá Germánka je jeho zatajovanou nemanželskou dcerou, kterou měl s Natashou. Jak se snažil, tak se snažil, ale ne a ne mu zavřít pusu. Nakonec v polovině pohádky společně se stejně naštvanou agentkou Starka svázali na židli a zacpali mu pusu. Bylo to jedno z jeho nejmilejších díkuvzdání. Hudba se rozezněla a on se ze svých vzpomínek vrátil zpět k filmu. Ruka mu samovolně začala tikat, jak prsty bubnoval do veselé melodie a chuť začít gestikulovat a zpívat, ač falešně, společně s filmem rychle narůstala. Stříbrovlásek vycítil napětí druhého mužského těla a nenápadně se začal odsouvat na opačnou stranu pohovky, převážně pro své vlastní bezpečí, ale taky, aby měl na střelce v zápalu hru dobrý výhled. Věděl, že to tak dopadne, vždycky to tak dopadalo, proto si vychutnával alespoň těch prvních pár minut v jeho objetí. Pustil jeho dlaň a s úsměvem těkal pohledem mezi obrazovkou a mužem sedícím na sedačce. „Ehm...Merido..." Blondýn to už dál nevydržel a začal hrát společně s pohádkou. Pro přihlížející by to bylo nadmíru zvláštní, mohli by se snad staršímu i smát, modrooký běžec však nemohl, jako by mu v tom něco bránilo. Jen se usmíval a sledovat toho blázna před obrazovkou, jak poskakuje, nahlas odříkává texty nebo zvesela prozpěvuje, až to trhalo uši. Kdyby se teď mladší zvednul a odešel do kuchyně, ani by si toho nevšimnul, jak byl připoutaný k ději.

Když už se film chýlil ke konci a staršímu docházela energie, posadil se zpět na sedačku a podíval se na zaujatého mladšího. Vypadalo to, že poprvé za dobu, co si společně pouštěli filmy jej nějaký zaujal natolik, aby se věnoval více obrazu před sebou než jeho přihlouplé gestikulaci. Oči měl otevřené dokořán a těkal jimi ze strany na stranu. Ve skelném pohledu se v přítmí místnosti odrážely jiskry mechanického světla a tvořily tak v modrých očích pestrobarevné odlesky. Stříbrné vlasy mu padaly do tváře a každou chvílí si je s lehkým pokrčením obočí zastrkával za uši, jen aby se v nestřežené chvíli vrátily zpět do zorného pole. Jeho jindy povadlé koutky cukaly do mírného úsměvu, když přes hromadu medvědů přehazovali tapisérii a tiskli se k sobě v naději, že kouzlo vyprchá. Přiblížil se k zaujatému mladíkovi a položil svou hlavu na jeho rameno opírajíc se o bok. Překvapená tvář se natočila na stranu, jen aby nabrala lehce nachový odstín a rychle zase uhýbala k obrazovce. Cítil, že mu tváře zahořely z uvědomění, že si starší sám od sebe přisedl do jeho těsné blízkosti. On, sám od sebe, bylo to snad poprvé, kdy něco takového udělal. Blaženě se zavrtal do sedačky pokládaje i svou hlavu na tu blonďákovu vychutnávaje si jeho blízkost a posledních pár chvil filmu. „Áááá.....konec. Tak líbilo?" Blondýn se lehce natočil, aby viděl do mladíkovy tváře, načež překvapením rozevřel oči. Mladší mu v nestřežené chvíli skočil na hlavu stáhnul jej ze sedačky na tvrdou zem. Při nekontrolovaném sesuvu lidských těl se stačili udeřit do hlav, rukou, nohou, narazili si páteř i kostrč a skončili rozvalení pod stolem přeražení o jednu ze čtyř dřevěných noh. Modrooký blonďák bolestně protestoval a mladší se nahlas smál jeho skuhrání ležíc na měkkém těle, které zbrzdilo jeho pád. Clint to schytal daleko víc, navíc pak na něj Pietro spadnul, takže ho teď bolelo celé tělo. „Taková odměna za filmové odpoledne. Tak to už ti příště raději nic pouštět nebudu." Mručel a volnou paží, která nebyla uvězněna pod druhým tělem, si mnul naražené čelo. Dozajista tam bude mít bouli. „Ne, to jen tak. Za film je tohle." Zeširoka se usmál a lehce se rty dotknul pomlácených částí obličeje, zanechávaje tak drobné polibky na čele, tvářích a bradě. Už už se chtěl zvednout a utéct blondýnovi, dokud byl v šoku, nepočítal však se stísněným prostorem. Napřímil se, aby z něj slezl, čímž se prudce bouchnul zezadu do hlavy o desku stolu a spadnul na pevnou lukostřelcovu hruď zpět. „Au!" Chytnul se za hlavu a tvář zkřivil bolestí. Clint se neudržel a nahlas se rozesmál páčíc svou ruku ven ze zajetí a vplouvajíc jí do dlouhých vlasů, hladíc tak poraněné místo na hlavě. „Ještě jsi mi neodpověděl." „Hmmm. Na co?" Mladík stále podmračený, ani ne tak kvůli bolesti jako spíš z důvodu, že mu nevyšla jeho malá léčka, se neochotně podíval druhému do tváře. „Líbil se ti film?" „Hmm. Byl moc hezký. S chutí bych ti teď řekl tu zakázanou větu." Pobaveně se na něj zašklebil a už o dost opatrněji vylezl zpod stolu následován starším. „Ale no tak! Vždyť mi ani není podobná!" Ospravedlňoval se blondýn z naprosto hloupého nařčení. Jako by snad kreslená postavička mohla být dcerou živoucího člověka. Nevěděl sám, proč ho to tak vytáčí, snad proto, že to byla pravda? Ta protivná zrzka mu opravdu byla podobná, možná proto ho to tak štvalo. Ať měl tu pohádku sebe víc raději, vždycky ho zmínka o podobnosti rozhodila a pak už si nedokázal děj vychutnat. „Přestaň se mračit a pojď jíst, mám hlad." „Říká ten, co snědl oba naše obědy." S bouchnutím nižšího do žeber se modroočko rozešel k lednici otevíraje její bílé dvířka a hledaje něco k jídlu. Starší se nahnul hladovému mladíku přes rameno, aby do chladničky také trochu viděl, čímž se přiblížil do těsné blízkosti druhé tváře neúmyslně tak dýchaje teplý vzduch na Pietrův zátylek. Toho rázem přestalo jídlo zajímat tolik, jako předtím. Mnohem větší práci měl se svými růžovějícími tvářemi a zrychlujícím se tlukotem srdce. Nebýt hlasitého pípání čidla, které oznamovalo zvýšenou průměrnou teplotu, koukal by se tupě před sebe ještě hooodně dlouho. „Pietro? Vnímáš?" Cítil na svém rameni tlak něčí dlaně, což ho přivedlo zpět k racionálnímu přemýšlení. Rychle hmátnul po kokosovém jogurtu a zavřel za sebou dvířka lednice, otáčeje se na lehce starostlivě zkroucenou tvář. „Promiň, říkal jsi něco?" „Jen, jestli chceš teplou večeři." Mladší se podíval na mléčný výrobek ve své ruce, potom na plotnu a nakonec zpět na kelímek, načež jej velmi rychle vrátil na své místo v chladu. „Moc!" Blondýn cítil po těle takové nepříjemné pnutí. Měl o stříbrovláska starost. „Jsi v pořádku?" „Neměl bych?" S nechápavým výrazem se přiblížil staršímu a sednul si na jednu ze židlí. „Jen že jsi duchem pryč. Fakt je všechno v pohodě?" Přiložil mu dlaň na čelo a zkřivil tvář do ještě ustaranějšího výrazu. „Máš nějaký teplý obličej." Stříbrovlásek se zaruměnil ještě víc a stáhnul se z dotyku, ač příjemného. „Jo jo, v pohodě. Fakt mi nic není." „Když říkáš." Starší pohodil rameny a vydal se k lince chystat něco k jídlu už si více nevšímaje culícího se mladšího.
Oki, minulá kapitola se nedostala zrovna povzbudivé reakce, tak teď chci vidět nějaký komentář!
Vaše Tiranis!